.now.

Dny ubíhaly neobyčejně rychle. Občas se zastavil a ptal se sám sebe: "Žiji ještě? Je tohle život, který jsem chtěl?" Nevěděl. Byl uvnitř něj a nevěděl. Jako by sám sebe orámoval a nyní se nemohl dostat ven, aby na sebe nezaujatě pohlédl a zhodnotil se.

Naposledy se takhle zastavil v Louvru. Naproti Moně Líze se mačkalo nesčetně lidí. On hleděl na druhou stranu. Na obrovském obraze byl namalován dlouhý stůl se spoustou lidí, kteří spolu hovořili, přetahovali se, věnovali se dětem a psům, jídlu, popíjení vína a dalším věcem. Pod stolem se prostíralo rušné tržiště. Vrchní část malby zobrazovala vyvýšené prostranství, po kterém procházeli lidé. Ve středu obrazu seděl u stolu muž v modrém rouchu, nad hlavou svatozář. Klidně hleděl přímo do jeho očí. "Ježíš se zastavil," řekl si. "Ježíš mě zastavil," řekl po chvíli.

Co to je, být zastaven? Prociťovat přítomnost je to, po čem toužím, napadlo ho. Neurve mi to hlavu? Občas mu přišlo, že zpřítomňování je jak ruská ruleta. Ke spánku přiložená hlaveň. Každá myšlenka může stisknout kohoutek a způsobit masakr. Jenže: je lepší zapomenout? Žít v mlze? Vidět jen stíny? Co bolí víc? Nevěděl.

Vyšel na balkón. Jarní slunce ho zprudka píchlo do očí. Za stromy zaostřil chlapce, který projížděl po cyklostezce na koloběžce. Pozoroval ho, než zmizel z jeho zorného pole. Popošel doprava a pohlédl oknem do ložnice. Z peřin na posteli čouhala dívčí hlava. Vzpomněl si, že když vedle ní minulé noci usínal, napadlo ho, že jí přiloží dlaň na ústa.

Vytáhl z krabičky cigaretu a zapálil si. Pozorně se na spící ženu zahleděl a řekl: "Zastavím ji." Chvíli si připadal poněkud nepatřičně. Než dokouřil, bylo to pryč.