Karneval

Drobná dívčí dlaň stiskla mosaznou, umělecky kovanou kliku, ojíněnou krystalky první letošní námrazy.Listopad sice pokročil sotva do poloviny, ale rána už bývala studená.

                        Zvonek nade dveřmi se rozklinkal.Naposled jsem zaváhala a pak jsem překročila práh do světa masek a přeludů, kde vládnou barvy, potisky, struktury a vzory, do víru odstínů a tónů,prolínajících se v nekonečném tanci.

   Vstoupila jsem do krámu Bartoměje Loukoty, který prodával masky a karnevalové převleky, a jemuž nikdo neřekl jinak než Starý Bart. Jeho čelo, vysoké a přemýšlivé, bylo skutečně zbrázděno pavučinou vrásek, vlasů měl pramálo a jiskřivé modré oči se už pěknou řádku let ukrývaly za brýlemi s měděnými obroučkami, nic z toho mu však na moudrém a důstojném vzezření neubíralo, naopak , působil díky tomu ještě zkušeněji a znaleji.

„Vítám tě,“usmál se na mě nejen rty, ale především očima,“copak bys chtěla?“

Chtěla bych lépe poznat samu sebe, toužím po přátelství, sním o princi na bílém koni,přála bych si barevnější a voňavější svět…

Zmocnil se mě zvláštní pocit, že pan Loukota tohle všechno ví, aniž bych to vyslovila nahlas.

„Potřebuju nějakou masku na narozeninový karneval.“ „Masku? A jakoupak?“ zamyslel se.“Snad čarodějnici, princeznu, anebo rusalku?Kuchařku, baletku, selku v kroji, Malou mořskou vílu?“ Pak se probral ze zamyšlení a pohladil mě po vlasech, jako mě hladíval, když mi bylo pět.

„Ba ne, na to už jsi veliká, viď? Ale počkej, pro tebe bych měl něco onačejšího, speciálního.Pojď se mnou!“   Ve dvířkách, které oddělovaly krámek od skladu všelijakého harampádí, jsem musela sehnout hlavu, abych za Starým Bartem  prošla do komory s jediným zaprášeným oknem, dokola lemované policemi,regály, stojany a krejčovskými figurínami.Nebylo tajemstvím, že Bartoměj Loukota si spolu se svou ženou šije většinu masek sám, dovtípila jsem se proto, že mě pozval do své dílny, na své výsostné území.Obdivně jsem se podívala na Bartolomějovy ruce.Měl překvapivě malé, oválné dlaně se štíhlými, i když vrásčitými prsty.Ano, tyhle ruce jsem si dovedla představit, jak šijí, měří,stříhají, nebo i lepí, řasí, zdobí, upravují či malují.

Pan Loukota sundal z jednoho věšáku několikery šaty, když vtom vrzly dveře a tiše vstoupila Violka Loukotová, Bartova žena.Přestože už nesla na bedrech víc než šest křížků, stále něčím připomínala mladou dívku, snad proto ji tolik známých oslovovalo zdrobněle.Působila mladě nejenom díky své útlé, štíhloučké postavě a bystrému obličejíku, ale také díky mladému, upřímnému smíchu,přátelskému pohledu i pevnému stisku ruky

„Á, rozhodl ses pochlubit?“ zasmála se,když si všimla kostýmu v náručí starého pána.“To je takový náš experiment, sama jsem ho vymyslela teprve nedávno,“obrátila se ke mně a spiklenecky mrkla.“Jen si ho vyzkoušej, určitě si ti bude líbit.

Pan Loukota přede mě položil dokonalé lidské tělo, ušité ze zvláštně třpytivé, lehoučké látky, jež na omak působila k nerozeznání od kůže.Ke kostýmu patřila i maska obličeje z naprosto stejného materiálu, patřící krásné dívce s čokoládovými vlasy do pasu.Hledala jsem zip, abych si tu zvláštní masku na sebe oblékla, ale žádný jsem neobjevila.Paní Loukotová mi ukázala, že do kostýmu je možno vlézt jen otvorem u krku, neboť maska obličeje se nasazuje zvlášť.“Náhradní tělo“ mi úžasně padlo, látka byla slaboučká, pružná a hebká jako pokožka malého dítěte.Při pohledu do zrcadla jsem oněměla úžasem.Nikdy jsem si nepřipadala zvlášť ošklivá, ale s dívkou v zrcadle bych se měřit nemohla.Dokonalá postava,bronzová pleť,jemný obličej s hlubokýma očima,dlouhé husté vlasy…

            Byla to nádhera. Jen mi trochu chyběly mé pihy, mateřské znaménko na rameni, sluncem vyšisované pramínky vlasů, a navíc…v koutku srdce jsem věděla, že ať je děvče v zrcadle sebekrásnější, je to jen maska, nejsem to já…Přesto jsem se nadšeně usmívala a kráska v lesklé ploše mi úsměv oplácela. Bude skvělé vyzkoušet si aspoň jeden večer v kůži manekýnky.

„To je nádhera! Úžasně ti to sluší! Kluci budou šílet, uvidíš!“ rozplývala se paní Loukotová. Odvedla skvělou práci, když dovedla ušít něco takového, to jsem musela uznat.

Bartoloměj Loukota se také usmíval, ale nějak rozpačitě.“Vypadáš krásně,“řekl, když si všiml mého pohledu. Zřejmě ale nebyl moc rád, že mě zavedl do své dílny a ukázal mi tyhle zvláštní masky, to jsem cítila. Na věšáku u okna viselo ještě šest nebo sedm stejných převleků, jaký jsem měla právě na sobě.Lišily se barvou vlasů, účesem či tvarem obličeje, ale to hlavní měly společné. Byly dokonalé, nádherné, ohromující.

„Sundej si to. Z té tvé dokonalosti mi běhá mráz po zádech. Vidím tě radši přirozenou s pihami a oloupaným lakem na nehtech,“ pošeptal mi pan Loukota. Mluvil mi ze srdce, přesto jsem se rozhodla, že si ten kostým koupím. Bylo úžasné vypadat tak krásně, nejkrásněji ze všech.“Není na prodej,“sdělil mi pan Loukota u pokladny.“Můžeš si ho půjčit, jestli chceš, zadarmo, ale po té oslavě ho prosím vrať. Nemáme jich mnoho, Viola na nich teprve pracuje.“Cestou domů jsem ve výkladní skříni spatřila odraz svého vlastního obličeje, pihatého, s nedokonalou pletí, lemovaného tvrdými narezlými vlasy.Nemohla jsem se dočkat, až si znovu obleču tu nádheru.Na karnevalu budu zářit, tím jsem si byla jistá.

Jenže večer před oslavou mi zavolala Maruška, nadšená a šťastná.“Že neuhodneš, jakou jsem si na ten zítřejší karneval sehnala masku?“  „No, řekni, jakou?“ odpověděla jsem s vědomím, že žádná baletka ani princezna nemají na moji krasavici z lehoučké látky.“Představ si, byla jsem v obchodě u pana Loukoty a on mi půjčil masku nějaké nádherné holky,“ zářila Maruška.“Oblékla jsem si ji, a najednou jsem vypadala jako modelka .Ten kostým je takový jemný a měkký, vypadá jako opravdová kůže,“ popisovala mi masku, kterou už jsem znala, „ a Andrejka  s Janou ho mají taky!“

Úplně mi zkazila radost. Nechtěla jsem přijít v něčem, co bude mít na sobě polovina holek. Nerada totiž patřím k davu.

Na ten karneval jsem si oblékla široké pruhované tepláky a halenu s límcem, tváře jsem si pomalovala rtěnkou, nasadila jsem si klaunovský nos jako bambuli a šla jsem za šaška. Na tanečním parketu se vrtělo několik holek v tom zvláštním kostýmu od Violy Loukotové, ale Maruška mezi nimi nebyla. Přišla převlečená za indiánku.“Víš, nechtěla jsem patřit do toho dokonalého a krásného, ale umělého stáda modelek.“ svěřila se mi. Ne nadarmo jsme byly nejlepší kamarádky.Krásná těla takhle v houfu ztrácela význam, byla jedno jako druhé.

             Když jsem pár dní poté vracela nepoužitý kostým panu Loukotovi, zeptal se:“Tak co, jakpak jsi zářila?“  „Já jsem šla za klauna,“ odpověděla jsem rozpačitě, „ mě byla ta nádhera trochu nepřirozená.“ Spokojeně se usmál, jako by říkal: „ Já jsem to věděl…“