Sen

PŘEDMLUVA:

Tento příběh je fikce. Je to jen sen, který se mi zdál a vzhledem k onomu příběhu samotnému, jsem tomu tak rád. Jen doufám, že zůstane v kategorii těch snů, v mém měřítku vnímání katastrofických, jež se nikdy nenaplní. Jelikož se skutečně jedná o sen, věřím, že čtenář odpustí časové zařazení příběhu tak, jak přišel v mém spánku, do doby po světovém konfliktu, díky Bohu, dosud neuskutečněném.

Autentičnost několika hlavních postav a vztahů mezi nimi, včetně povahových vybarvení hlavních rysů, není nahodilá. Zbytek postav je však rovněž pouze jen výplodem mého nechtěného snění čili jejich bližší popis nechávám zahalený v mlhovině okamžiku, jakožto i další neurčité aspekty příběhu. Věřím, že smysl věcí tím nedojde úbytku. Identitu jedněch i těch druhých ponechám utajenu. Asi tak jako u každého, některé situace příběhu byli jen momenty, jejichž úplný vjem vycítí jedinec, jemuž je vize vlastní. Proto jsem trochu popustil uzdu svém podání, abych se alespoň trochu pokusil navodit čtenáři takové pocity, jaké jsem tehdy v noci měl.

SEN

   Není lehké si zvyknout. Jenomže když není na výběr a člověk je postaven před dostatečně hotovou věc, je přizpůsobení coby jediná možnost přece jen snadnější. A my jsme evidentně na výběr neměli. Hodně se změnilo. Polovinu Evropy převálcoval náboženský světový konflikt. My malý národ, jsme se stali ještě menším a to tak malým, že se snad už ani za národ považovat nemůžeme. Název naší zemi zůstal, území také - snad z piety k minulému uspořádání Evropské unie, jen my se stali paradoxně menšinou ve své zemi. Nábožensky zfanatizovaná masa teroru z jihovýchodu starého kontinentu a Asie pohltila většinu toho, co se v podobě mé vlasti vyvíjelo po staletí. Západní kultury světa zůstaly vpádem, intenzitou a ničivou expanzí, ohromeny právě tak dlouho, než ten mrak pohltil polovinu Evropy. Nás v ní. Historie mé vlasti se opírala o křesťanství. Ne mnoho lidí v něj před tím vpádem skutečně věřilo. Nicméně jsme jej vnímali, jako součást kulturního dědictví. Církevní stavby - chrámy, sochy, lidová tvorba, hudba, umění, literatura a mnoho dalšího, na co jsme někteří snad možná kdy byli pyšní, to všechno se nám stalo osudným. Sláva vítězům, čest poraženým. Jenomže v tom rčení není nic o nás. Ač na straně vítězné, západní světové filosofie, my jsme nezvítězili. Náš stát řídí jiný, rovněž vítězný národ. Nás je asi právě tolik, kolik bylo v naší zemi před tím zástupců jiného, dnes už neexistujícího národa, Romů. K nám je snad možná osud ještě krutější, než byl ten Romský tehdy, když ještě Romové nějaký osud měli. Až na málo vyvolených z našich řad, většinou už žijeme ve sběrných uprchlických táborech. Jak už to bývá, utíkali jsme na západ, kam to jen šlo. Mnohým se nám to ovšem nepodařilo a tak jsme se po návratu stali doma vlastně trochu hosty. Málokdo z navrátilců měl štěstí a shledal, že někdo z jeho rodiny přežil. Já to štěstí měl. A vůbec, na tu dobu, jsem ho měl nebývale mnoho. Jako spousta z toho mála přeživších i já pátral všemi směry. Většinu z úspor našetřených za práci v exilu, jsem vydal za úplatky k přístupu k značně odfláknuté počítačové databázi evidence osob v táborech, návštěvy v nich a výdaje s tím spojené. Donekonečna jsem se vyptával lidí, psal dopisy úřadům, často ještě vojenským. Listoval v kartotékách, porovnával v počítačové databázi, spal po senících, krmelcích a stal se mnoha pánům natolik neodbytným, až si na mně stěžovali v mé domovní správní části. Byl jsem předvolán. Důvody jež jsem uváděl na obhajobu svého počínání, byly tehdy natolik otřepanou písničkou, že bych sotva asi uspěl, nebýt vzteku, se kterým jsem ji zpíval. Spíše řevem než řečí, jsem té komisi vylíčil, v jakém nepořádku je vedena evidence obyvatel, neopomínaje vyzvednout význam slov ''původních obyvatel.'' Musel jsem být tenkrát skutečně rozčilený. Navzdory politickému uznání suverenity naší země, jakožto i nás, jejích obyvatel, byl takovýto hovor s přestupkovou komisí neslýchanou opovážlivostí. Ale jak jsem se již zmínil, měl jsem štěstí. Snad to bylo náhlým hlukem z tábora přes ulici, vnikajícím dovnitř otevřeným oknem, kde právě oznámili, zvýšení počtu hodin odpracovaných úklidovými četami složených výhradně z našich řad, snad přesvědčivostí mých argumentů, nicméně komise se rozhodla mně zaměstnat jako správce centrální evidence! Po takové nabídce by skočil každý. Místo finančního postihu, který by mě stoprocentně položil na lopatky a nařízení neskutečného množství hodin veřejně prospěšných prací, jsem se stal placeným státním úředníkem!

   Věděl jsem, že má práce bude pořádným oříškem. Ale byla placená. Takové štěstí měl jen málokdo z nás. A hlavně, měl jsem veškerý přístup k archivům, včetně vstupu do všech táborů a tím i volné ruce k pátrání po mých blízkých! Nedivte se, že jsem ten den měl chuť slavit. A taky bych slavil, kdyby to bylo, abych tak řekl, v mých ''táborových'' kruzích, možné. Samozřejmě by se mi ani nemohlo podařit utajit můj úspěch. I tak jsem věděl, že budu čelit naší národní vlastnosti – závisti. A skutečně, snad by se ani nebylo čemu divit. Nejsem já vlastenec? Práce to byla úmorná, ale měla smysl. Byl jsem doslova v euforii už jen z toho, že nějakou práci vůbec mám. A ne ledajakou. V jistém smyslu jsem si připadal jako Bůh. Samozřejmě i bez slavení se má novinka brzy rozkřikla po celém táboře. Chodili za mnou lidé div ne v zástupech, jestli by se mi nepodařilo zjistit něco o tom či onom. A já se opravdu snažil. Byl jsem pro ty žadatele neuvěřitelným urychlením v jejich záležitostech. Mnozí sice chtěli jen to samé, oč už žádali oficiální cestou, avšak ta byla velmi zdlouhavá a většinou se tím úřady zabývaly jen okrajově, s minimálním zájmem, používaje nanejvýš právě ten směšný registr, jehož jsem se stal správcem. Já vlastně dělal to co dřív, jen ve větším měřítku, avšak nyní opevněn úřední pravomocí, jejíž správné naservírování mi otevíralo mnohé dveře, dříve jinak nedobytné. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Bohužel, ne pro mnoho lidi jsem byl nositelem dobrých správ a šťastných shledání. K mé lítosti bylo více těch, kterým jsem s definitivní platností musel vzít naději. Nechtěl jsem, ale musel. Žádali mě o to. Žádali pravdu. A když se mi tu jejich pravdu skutečně podařilo zjistit, nemohl jsem ji utajit. Prostě to nešlo. Nedokázal bych v někom udržovat naděje, když už žádné nebyli. Kdyby se ti lidé k výsledkům mé práce tolik neupínali a neustále se mně na ony své konkrétní záležitosti nevyptávali. Jenže i já hledal své blízké. Znal jsem ten tlak. Byl zdrcující. Nosil jsem lidem štěstí i bolest. Viděl jsem doslova exploze obou těchto emocí na vlastní oči v našem táboře. V jiných táborech to nemohlo být jiné. Zaséval jsem je tam pečlivým doplňováním a upřesňováním registru evidence obyvatel. Šlo to po čertech pomalu. Neměl jsem ani zdaleka šanci dopátrat se osudu všech lidí, které jsem hledal. Někteří žadatelé to chápali. Pro mnohé jsem byl v jejich očích flákačem a dalším darmožroutem v téhle zpropadené době. Nebylo lehké s tím žít. Sžírala mne odpovědnost v mém počínání. Dřel jsem od rána, kolikrát až dlouho do noci. Neděli, coby jediný den pracovního klidu, respektovaný i pro naši komunitu oficiálním režimem, trávil jsem zapisováním mých celotýdenních výsledků do registru. To byl také jediný den, kdy nepřipadalo v úvahu jakékoliv pátrání, protože všechny úřední dveře zůstali zavřené. Ne vždy se dostavilo dost dokončených výsledků, abych jejich nedělním zapisováním strávil celý den. Takto neúnavně jsem pracoval i po tom, co se mi podařilo vystopovat tragické osudy svých blízkých. K mému obrovskému štěstí, dva z těch osudů tragické nebyly. V duchu svého nejhlubšího svědomí jsem dřel, dokud mi tu práci nevzali.

   Žijte tak dlouhou dobu jako já s pocitem, že jste na světě sám bez jediného člena rodiny a věřte, že své mamince, když ji objevíte živou, neřeknete jinak než maminko. Vždycky, až do konce jejího života i potom ve vzpomínkách, už jsem jí neřekl jinak. Žila v neskutečně mizerných podmínkách v jednom zastrčeném táboře pro ovdovělé matky s dětmi. Našel jsem ji vlastně pomocí náhody. Tam bych ji nikdy nehledal, protože ona měla jediného potomka a tím jsem byl já ! Schovala se do toho tábora, protože zachránila dítě, které nebylo její, ani nikoho z naší rodiny. Vydávala ho za své. Použila k tomu identitu jedné z mnoha kompletně vymřelých rodin, čímž si samozřejmě ve svém postavení a vůbec v pochybných poměrech té doby nemohla být nikdy jistá. Minimalizovala své kontakty s úřady jen na ty nejnutnější, související s pouhopouhým přežitím. Zažádala o sociální dávky pro sebe a ''svého'' syna. Na zákonem stanovenou dobu tří měsíců, je tehdy skutečně dostala. Pak už žili jen z dávek na dítě a toho mála co vydělala na černo, bez jinak nutné registrace, protože ona ve svém věku ještě mohla pracovat. Jelikož se bála možných byrokratických neshod s úřady, jež by mohli podle jejího přesvědčení, pojmout podezření v její a chlapcově identitě, o práci oficiální cestou nikdy nezažádala. Trpěly oba ve veliké bídě. V neustálém strachu z odhalení. Celé, téměř dva roky, než jsem je našel. Nepřetržitý stres, se na ní krutě podepsal. Nejvíc na jejím duševním zdraví. Nemusela tak žít. Mohla si nechat svou totožnost. Jenomže to by se nemohla postarat o chlapce o němž věděla, že už nikoho nemá. Vzali by jí ho a dali k adopci některému z žijících bezdětných párů naší komunity. Cizím lidem. To nemohla dopustit. Neboť ten tehdy už šestiletý chlapec nebyl nikdo jiný, než dítě, které mi bylo ze všech dětí nejbližší. Honzík.

   Honzík byl součástí mé minulosti. Minulosti sahající ještě před období útlaku náboženských fanatiků. Dnes mu bylo už šest let. Znal jsem ho od jeho jedenapůlročního věku, kdy jsem začal žít s jeho mámou. Jeho genetický táta pro něho byl jen jménem v rodném listu. V té době jeho kroky měli ještě daleko k pevné a jisté chůzi, žil jsem zmítaný city k jeho matce. Ty ovšem postupně, tak jak šel čas, přerůstaly v odcizení. Rozešli jsme se, než Jenda načal svůj třetí rok. Za tu dobu mezi námi dvěma vzniklo, možná prazvláštní, nicméně hluboké pouto. Někde v počátcích našeho soužití, to se ještě teprve učil existovat bez plen, jsme se ocitly sami, když za mnou přišel s provinilým pohledem a dětsky vyžvatlával, co se v kalhotách přihodilo. Neměl jsem zdání, kdy se jeho máma vrátí, čili bylo na mně, kterak ho té nepříjemnosti zbavím. Věděl jsem, že jednou to přijde a budu muset tyhle věci, při nichž se mi málem hrnul obsah žaludku na světlo Boží, byť jen při pouhé představě onoho zákroku, zvládnout. A ten čas právě nastal. Nikdy předtím jsem to nedělal. Myslím, že oba jsme z toho byly ztrémovaní. Snad to bylo tím nepříjemným obsahem gatí, nebo čím, on projevil více zkušeností a před klozetem předvedl bezvadně vytrvalý předklon, opíraje se přitom oběma dlaněmi o podlahu. Možná měl už značně překrvenou hlavu, když se mi podařilo jeho pozadí uvést do hygienicky čistého stavu, neboť ten úkon se protáhl mými, neustále se opakujícími, asi tak vteřinovými záchvěvy značné žaludeční nevolnosti. Ale vydržel jsem a dílo s úlevou zakončil pokynem ke vzpřímení. S hlubokým oslavným výdechem, letěly jeho kalhoty vzhůru po dětských nožkách. Příliš rychle. Jak jsem u té činnosti klečel, podíval se mi pátravě z očí do očí a beze slova kroutil hlavou v záporu. Bleskově jsem pochopil své pochybení. Bylo jasné, že se celá procedura musí opakovat, poněvadž jsem mu oblékl právě ten oděv, kvůli němuž za mnou přišel s prosíkem. Totiž ten špinavý. Na podruhé jsem si ovšem vedl o něco lépe a co víc, úspěšněji. Spodní prádlo jsem spolu se svršky vyměnil za čisté.

   Nevím proč, avšak od té doby jsem měl pocit, že jsme si blíž. Navzdory mému odporu při té činnosti, anebo možná právě pro něj, jako bych v jeho chování zahlédl jakýsi prvek vděčnosti. Začal jsem ho mít opravdu rád. Paradoxně jej mám tedy rád od té doby, kdy jsem mu prvně utřel zadek. Mé vnímání i pozornost k němu nabyla jiných rozměrů. Nevím proč – sám od sebe mi později začal říkat táto. Už jsem byl ve věku, kdy vás toto oslovení dojemně sebere a tak jsem ho při tom nechal. I potom, co mu došlo, anebo možná bylo někým vysvětleno, že jeho tátou nejsem, mi tak říkal. A já se jím cítil. Proč? To neumím vysvětlit. Snad proto, že po nějakém tátovi toužil. Snad si to jen nenamlouvám, ale já jím pro něj byl. Po rozchodu s jeho mámou nebylo víkendu, kdy bych si ho nevzal. Stal se součástí mého života, jako já toho jeho. Ať už jsem chodil nebo už dokonce žil s nějakou z mých dalších partnerek, o víkendu byl Honzík vždycky u mne. Nejšťastnější byl, když jsem s žádnou slečnou zrovna nechodil. To mne měl ty víkendy celého pro sebe. Nemusel se dělit. Nebudu zapírat – i on se pro mě stal obrovskou oporou v časech, kdy se mi život zdával smutný.

   Teď byly ty časy ještě smutnější. Už nešlo jen o mé citové zklamání z neúspěšný partnerských vztahů. Byla doba v níž láska k dívkám zaujímala až druhé místo. Na prvním byla ta k blízkým, které jsme postrádali. A nás na ni bylo tolik, v tom málu zbylých.

   Vyvinul jsem obrovské úsilí a svedl neskutečnou bitvu s úřední mocí, abych mohl svou rodinu s falešnou identitou dostat do lepších poměrů. Všechny peníze, jsem vydal za úplatek mému nadřízenému. V jeho pravomoci bylo přidělit svým podřízeným, coby zaměstnancům ve státním sektoru, byt nebo dokonce dům. Věřte mi, těch volných tu po našincích bylo stále dost. Můj šéf by se tím v mém případě ovšem nikdy nezabýval. Ani nemusel. Vládní moc se zřejmě řídila heslem: Není nadbytek pro dobytek. Pro nás byly určeny tábory. A potom – ve státní správě nás byla jen zanedbatelná hrstka. Nezbylo mi než zkorumpovat svého šéfa a doufat, že ten obnos bude stačit. Trvalo to celý, zoufalý měsíc. Dostal jsem k obývání dům. Byl necelý kilometr od mého domovního tábora a tedy přibližně zrovna tak daleko od kanceláře v níž jsem pracoval. Malá, oprýskaná přízemní stavba s oplocenou zahrádkou. Celý pozemek obdélníkového tvaru, přičemž třetinu zabíral domek, ze dvou stran obepínaly prašné cesty, z nichž při levém rohu plotu jedna z cest ústila v druhou a ta pokračovala dál směrem na sever ztrácejíc se v mírné zatáčce za lesíkem, od kterého náš dům oddělovala. Po této, frekventovanější cestě, ovšem k jihu jsem potom chodil do městečka do práce. Na zahrádce rostli všehovšudy dva stromy – jabloně. Mezi ně, kdysi minulý obyvatelé umístili záhon, patrně květinový. Ten nyní díky svému zanedbání splýval se spletí divoké trávy okolo. Vchod na zahradu a posléze do domu umožňovala malá branka v dřevěném plotě hned vedle stavení, k níž se přicházelo po menší z obou cest, která od zakončení v rohu zahrady vedla západně podél budovy směrem k několika málo domkům na protější stráni. Branku a vstupní dveře situované do středu zahrady spojovaly dvě řady betonových dlaždic. Jediná místnost objektu disponovala čtyřmi postelemi napravo od dveří, kamny na tuhá paliva a stolem se čtyřmi židlemi nalevo. Dvě okna vsazená do delší se stěn příbytku nabízela pohled na protější stráň. Další dvě se nacházela přesně naproti směrem do zahrady. Nebylo to bůhvíjaké bydlení, ale vzhledem k možnostem doby, pro našince luxusní. Veškerý luxus spočíval v tom, že jsme byli z naší komunity jediní, kdo se něčeho takového dočkali ! Aby tam mohla moje maminka s Honzíkem bydlet se mnou navzdory ke mému ''nepříbuzenskému'' vztahu, museli se zříci i těch Honzíkových sociálních dávek a každý týden v sobotu absolvovat povinné presentační sčítání v táboře. Já musel podepsat místopřísežné prohlášení, že se o pološílenou ženu s dítětem postarám na vlastní náklady. Aby mi to vůbec dovolili zavázal jsem se sociálnímu úřadu odevzdávat dvacet procent svého čistého měsíčního příjmu. Byli jsme tedy téměř stejně chudí, jako naši v táborech, kde stát zajišťoval alespoň bídnou stravu, nicméně privilegovaní samostatným bydlením, takže veškerá obživa spočívala na mých bedrech.

   Štěstí. Veliké štěstí v téhle prapodivně smutné době zaplavilo mysl, nás tří. Při nejbližší příležitosti jsme se nastěhovali. Maminka zprvu málem nic nechápala, ale pak její vrásčitou tvář zbrázdily potoky slzy. Ach, maminčiny slzy... ...jakoby za ta léta měly vyrytá koryta v jejím obličeji. Honzík v nich snad viděl slzy radosti. Držel se nás za nohavice kalhot, smál se a brečel zároveň. Já ne. Oba jsem je objímal kolem ramen v těch rozdílných výškách, trochu shrben, hlavu přitiskl k maminčině levému spánku. Oči mě pálili, ale zůstali suché. Znal jsem její nitro příliš dobře, abych věděl, že vzpomíná. Na všechny. Na tátu, mou sestru, na babičky a dědy, tetu, strýce, své přátelé... Věděl jsem to... Já to věděl ještě před tím pohledem, který přišel, když se utišila. Nás dva s Jendou si uvědomila právě v onen moment. Chlapce nepouštěje, pomalu se ode mne hlavou odtáhla, aby se naše pohledy mohly střetnout. Lidé zlatí ! Neřekla ústy ani slovo. Co vše pak ten pohled znamenal ! Všechnu víru v mé dobro a schopnosti, tolik odpovědnosti, naší budoucnost..., celou existenci. Měl jsem pocit, jako by na mne doléhala tíha všeho světa. Ano, tíha jednoho celého světa. S celou minulostí, přítomností i tím co bude. Jejího světa ! Honzík přestal plakat. Zavládlo naprosté ticho. Možná, teprve tehdy jsem se stal opravdu dospělým... Maminka rezignovala. Měla na to právo. Nemohl jsem jí ho upřít.

   Následující dny se sobě navzájem velmi podobaly. Ráno jsem se ubíral po cestě do městečka hledat lidem v táborech něco nadějí. Nepolevoval jsem v tomto úsilí. Jen cesta domů mi ubíhala o poznání radostněji. Cítit se na světě osamělý, anebo někoho mít, věřte, to je podstatný rozdíl. To se Vám život zdá být navzdory nástrahám doby snadný. Najednou není jedno v kolik hodin se vrátíte. Váš každodenní koloběh už není stejný, jako tomu bylo dřív. Je nasnadě a žádoucí zabývat se radostmi a starostmi blízkých. Radost jsme prožívali každý den. Ze shledání. Z bytí spolu pohromadě. Každý den ! Starostí bylo o poznání více. Kterak zpestřit stravu, přimět Honzíka k učení, minimalizovat závist našich soukmenovců stále častěji se objevujících poblíž domu a hlavně jak zlepšit maminčin, stále zhoršující se zdravotní stav.

   Chřadla mi před očima. Navzdory pokrokům ve věcech duševního zdraví, její fyzická stránka zjevně strádala víc a víc. Trpěla bolestmi zad v bederní páteře, hlavy a žaludku. Neminul den, aby nezvracela. Lékařská péče, vyjma epidemiologických chorob, naše sociální vrstvy prakticky nezahrnovala. Ve stínu doby, jako bych někde v pozadí četl – nežádoucí…

   Lidé z táborů často využívali svých vycházkových propustek k okukování našeho bydlení a tak jsme se snažili brzdit jejich závidění pozváními dovnitř. Pro maminku to byli příjemné chvíle k popovídání. Honzíkovi příležitost k hraní si s dětmi – pokud je naší hosté náhodou měli. Nabídnout jsme mohli jen něco málo bazarového čaje (jehož podstata samotná mnoho s čajem společného neměla), něco chleba a výjimečně i brambory s tvarohem. Ale to jen když se mi jich podařilo na bazaru sehnat větší množství, než to, které jsme mohli sami postrádat. Někteří z návštěvníků jen s těží maskovali svou závist. Těžké je za to odsuzovat. Většina z nich se však pokoušela být přece jen milými hosty. Mnozí také byli, já věřím, upřímně příjemní.

   Myslím, že nejvíce volného času jsem stejně tehdy strávil s Jendou. Pokud počasí dovolovalo, tak venku na zahradě kopáním do míče, házením čehokoliv téměř kamkoliv nebo pouhou procházkou po okolí. Tyto však pouze v neděli, jelikož jinak mi to nedovolovalo mé pracovní nasazení. Co to šlo, snažil jsem se v Honzíkovi zapustit co možná nejvíce morálních zásad, zkrátka připravit ho na okolní svět tak, jak jsem jej chápal já. Nedílnou součástí námi společně prožitého času bylo právě učení tohoto druhu, jakožto i čtení, psaní a počítání. K tomu nemohu opomenout i maminčinu práci na Jendově vzdělávání. A věřte, být zdravá, byla by mu schopna předat daleko víc. Maminka byla velmi sečtělá. Disponovala rozsáhlými znalostmi všeobecného charakteru. Dobře se vyznala i v lidech jako takových. Jenomže to bylo předtím... Zbyl z ní zlomený člověk, často mluvící z cesty, s obrovskými bolestmi duše i těla. Co však do její poslední chvíle zvládala a také chlapci v hojnosti podporovala, byli alespoň právě ty tři základní otázky vzdělání. Čtení, psaní, počty a navíc spoustu času spolu malovali.

   Možná bych mohl mít radost, když jsem se pak začal dostávat domů každý den, čím dál dříve. To proto, že nás – původních obyvatel bylo tak málo. Mých služebních cest ubývalo, jak ubývalo nadějí všech nás přeživších, na nalezení dalších příbuzných. Registr evidence se blížil stále rychleji ke své konečné podobě. Přesto se mi podařilo čas od času rozjásat lidská srdce. Bohužel i zarmoutit... Přišel čas, kdy k mé práci stačila desetihodinová pracovní doba. Historie se opakuje. Možná v obměnách, já však myslím, je tomu tak neustále.

   Tehdy znovu začal všemi vrstvami společnosti pronikat jistý duch hniloby, s nímž se naše země dlouho vypořádávala ještě před dnešní pohromou. Tenkrát se nám to nakonec podařilo. Netroufám si odhadnout, nakolik aktuálně byl tento fenomén hodnocený našimi pány nyní, avšak pro našince se stal téměř modlou. Není složité domyslet si proč tomu tak bylo. Nabízela se možnost rovnosti všech sociálních vrstev společenského uskupení. K takové vizi se každý z nás upne a rád pomine fakta, jež s sebou přinesla historie. V mém pojetí vnímání, je produktem nestabilní, mocensky rozhádané, zpravidla po-krizové společnosti. Vidím to jako směr. Jakousi alternativu a určitou možnost, v mém chápání dosti neurčitého, až pofidérního řešení. Každá idea, jíž se zabývají masy, by mohla být tou správnou cestou. Vždyť morální zásady, ať už jakékoliv, právě diktují zájmy široké společnosti. Idea – krásná věc. Ale tahle idea? Z historického hlediska naši před katastrofální země – alespoň pro mne, nepřijatelná. Nezapomínám na politické vraždy, na pronásledování politicky nepohodlných lidí. Mučení, zabírání soukromého vlastnictví, zákazy cestování většiny lidí do zemí jiného společenského smýšlení. Privilegování utajovaných a přece tak snadno viditelných vyvolenců všemi směry na úkor nejen těch, kteří nesouhlasili, ale i těch co to přehlíželi a přijali. Co hůř – dělali tak i těm co věřili. Vzděláním počínaje, vlastním životem v zemi konče. Taková morálka se mi příčí. Už pro koření se závisti. Ačkoliv, světe div se, ta by měla naopak vymizet. Díky rovnosti, kterou hlásali. Opak je pravdou. Možná by tomu tak nebylo. Kdyby idea zůstala ideou a nezmocnili jsme se jí my - lidé.

   A v praxi v dobách nastalých ? Totálně zachvácenou nižší vrstvou státních úředníku se ten mor částečně vplížil i do vyšších kruhů. Vládní špičky se bránili jako ryba rybáři. Že by mocenský boj ? Ten je ovšem přítomný v jakémkoliv politickém zřízení. Pokud se však střetnou dva tak příliš rozdílné proudy, bývá z toho pěkná mela. V dopadu na naši oblast se to projevilo dvojsečností našich úřadů. Šimlové hráli na obě strany, kroutíce si páteř otáčením za sebe. Vznikali výbory všeho druhu. Prý lidové a pro všechny, nicméně z našinců v nich bylo pomálu. A pokud, tak měli stejně jen roli slídičů a uličních špiclů k donášení momentálního stavu politického smýšlení veřejnosti. Distancoval jsem se od toho všeho z plných sil.

   Maminčin zdravotní stav se neustále horšil. Bolesti se stávali nesnesitelnými. Nemohl jsem ji pomoci. Zažívali jsme s Jendou žalostné chvíle z jejího utrpení. Bylo jasné, že nás brzy opustí. Bůh mi odpusť, já jsem jí tu úlevu ve smrti přál. Pak náhle přišly dny, kdy se jen usmívala. Stále mluvila mimo logické souvislosti, ale po tělesné stránce jí bylo zřejmě dobře. Odhalení podstaty té skutečnosti mi připravilo obrovský šok. Přišel jsem domů jako vždycky a už před vchodovými dveřmi jsem zaregistroval cizí hlasy. Po otevření jsem zůstal stát jako opařený. U stolu seděli s maminkou u stolu tři výrostci z tábora, alarmujícího zjevu i mluvy a kouřili cosi z vodní dýmky na stole. Honzík seděl na posteli a přihlouple poslouchal, co si Ti dospělí povídají. Vůbec mi nevěnovali pozornost. Myslím, že ani když jsem je kopanci vyprovázel za branku. Sedl jsem si ke stolu naproti mamince. Nevnímala mne. Nevnímala. Těžko popsat mé pocity. Možná si je už ani nepamatuji. Snad jen, že je provázel můj pláč. Honzíkův se přidal. Ti výrostci se u nás víc nikdy neukázali. Bohužel to nemohu říci o maminčiných bolestech. Já- teď jejich viník. To bylo jedno z nejhorších rozhodnutí v mém dosavadním životě. Že ta horší rozhodnutí teprve přijdou, to jsem tehdy ještě netušil. A na rozdíl od tohoto rozhodnutí, o jehož nesprávnosti jsem měl důvod pochybovat, u těch budoucích jsem si jí mohl být jist.

   Práce mi postupně ubývalo. Blížil se den, kdy se poprvé s výsledky své pracovní náplně nepohnu z místa. Nemohl jsem riskovat ztrátu zaměstnání. Byl to můj pomyslný náboj v bubínku revolveru ruské rulety. Chtě nechtě, musel jsem v této věci navštívit svého nadřízeného a požádat jej, jestli by mi k mým dosavadním úkolům nepřidal ještě nějakou administrativu navíc. Nevídaná to iniciativa od služebníka státního aparátu. Ovšem lehko pochopitelná. I pro mého šéfa. Podrobil mě pátravému pohledu a vzduch kanceláře se naplnil nejdříve otazníky, postupně pochopením mé situace, hned na to pohráním a pak i výsměchem.„Uvidíme co se dá dělat. Dám vám vědět, ale teď mám práci, tak si jděte po té své.“ Myslím, že se o mně pokoušely mrákoty. Totální sucho v krku provázené sevřením žaludku. Ve spáncích mi tepalo a já na nich cítil krůpěje potu. Ač neslyšíc svá vlastní slova díků, kterými jsem jej přesto zahrnul, vydal jsem impulz tam dolů rozklepaným nohám k otočce ven z kanceláře. Chladný vzduch chodby mi maličko ulevil. Strašně jsem si přál uvědomit si důsledky toho co se právě stalo. V hlavě se i promítaly nejrůznější varianty mé, maminčiny a Honzíkovy budoucnosti. Ani nevím jak jsem se došoural do své kanceláře. Toho dne se mi však soustředění na práci už nedostavilo. Snad poprvé jsem domů nespěchal. Ploužil jsem se městečkem a mé oči si všímali věcí, které dříve s nezájmem míjeli. S absolutně blokovanou myslí se těžko soupeří. Padla na mne silná deprese. Je zvláštní kam se pozornost ducha v takových chvílích ubírá. Zpravidla úplně jinam, než bych očekával. Zaujal mne každý dům, každé nároží, každé otevřené okno s příběhem lidí za nimi žijících. Lístky městské zeleně.... Ponurost špíny ulice... Kolemjdoucí... Jako bych se vůbec poprvé skutečně, tak nějak opravdově rozhlédl kolem sebe. Uviděl jsem partu našich dlaždičů. Byli tři a s nimi jedna dívka. Všichni v montérkách. Zřejmě si dopřávali pauzu ve své práci, neboť skloněn nad dlážděním byl jen jeden z nich. Ostatní posedávali na chodníku v různých polohách opření o dům. Povídali si. Ten obraz ve mně vyvolal zvláštní atmosféru. Pomalu jsem se vydal směrem k nim. Jak jsem se blížil, docházelo mi, co je na tom celém tak zvláštního. Už samotná skutečnost, že se pracovali v samém historickém centru města. Naši... Ta podivně družná a nijak nelimitovaná zábava mezi nimi. Zajímavá byla pozice té dívky v jejich společnosti. Seděla na betonovém výstupku v patě zdi domu, nejblíže ke směru mého příchodu. Téma jejich hovoru bylo naprosto všední. Přesto, když o něčem mluvili, ze způsobu řeči jejích druhů byla patrná jakási úcta, v jejímž duchu s ní komunikovali. Černá hříva jejích vlasů se co chvíli zlehka zatřásla tišeným smíchem a jemný, sametově temný hlas opětoval cosi zábavného, protože ostatním hrály kolem rtů kroužky úsměvu. Aniž bych viděl její tvář, ještě než jsem tam došel napadlo mne, že musí být krásná. A potom, po mém pozdravu celé té partě, se ke mně otočila. Snad mlhovinou mé rozčarované mysli, možná neobvyklostí okamžiků, nevzpomínám si přesně o čem jsme hovořili. Vím jen, že jsem se netajil překvapením - dívce v montérkách i její profesi. Rozhodně jsem se jí nevysmíval. Pamatuji si, že ten zvláštní pocit úcty, který ji byl projevován, mne zaplavil také. Dokonce ještě před tím, než mě nechala kočičími hlavami vydláždit kousek silnice. Nesmála se mému nezdaru. Neponižovala mne. Čekání na konec její pracovní doby bylo příjemné. Čas si najednou na nic nehrál. Seděl jsem na obrubníku silnice, pozoroval ji při práci a dozvídal se spoustu všedních věcí.

   Divoká kola osudu drtila elegantní inteligenci v montérkách. Obdivoval jsem se jejímu umění vyrovnanosti a vypořádání se s těžkostí doby. Odtud pramenila zvláštní úcta k ní. Ona se dokázala smát zrovna s takovou lehkostí, s jakou ťukala do kočičích hlav dláždění. I její myšlenky na sebe navazovaly tak uspořádaně, jako samotný výsledek jejich práce. Cosi zvláštního obestíralo každé téma našeho hovoru. Až na občasné poznámky a připomínky ostatních se zdálo se, že nám nevěnují pozornost. Jejich diskrétní naslouchání nebylo vtíravé. Jako bych se stal součástí toho obrazu, který jsem zahlédl z dálky cestou domů. Mohli jsme se bavit o čemkoliv a já věděl, že melancholii neznámého umělce nenaruším. Jen jedinému tématu jsme se vyhýbali. Pro ten den, když končili s prací a omývala si ruce, pro tu chvíli byla veškerá minulost obsažena jen v délce hotového úseku silnice. Ty ruce bývali hebké.

   Cestou od tábora, když pak už sám jsem pokračoval procházkou domů, byl jsem si jist, že se ve mně děje něco neobvyklého. Totiž – bylo mi dobře. Měl jsem vážně tak krásný den ? Slovo - dobře se dá vyložit mnoha způsoby. V mém případě by mi měl být ten můj výklad významu alarmující. Jenže nebyl. A právě v něm spočívalo mé – dobře. I tyto myšlenky se mi cestou domů honili hlavou. Nechávali mne však chladným k jejich podstatě. Prostě mi bylo jen fajn. Už tenkrát jsem měl být ostražitý ke svému já. Nebyl bych později tolik chyboval. Dny příští se mi jevily být si sobě podobné. V práci nejistota v očekávání a cestou domů příjemné chvíle s dívkou v montérkách. Doma Honzík s maminkou. Pak mi jednoho dne přidělili statut soudního zapisovatele a zdálo by se, že mi štěstí otevírá svou náruč dokořán. Několik málo dní jsem si užíval skutečně báječný pocit štěstí. Jenomže politická atmosféra doby se prostřednictvím dvou dominantních proudů značně vyhrocovala, což se záhy projevilo i v mém rozpoložení. Jisté naše privilegium bylo však jedněm příliš nepřehlédnutelným trnem v oku. Mohli způsob našeho bydlení považovat za součást vylepšení životních podmínek v zastoupení nižší vrstvy obyvatelstva, avšak tak daleko zase ona vznešená idea v srdcích mocichtivých nedohlédla.

   Pamatuji si tu neděli. Hráli jsme si Jendou na zahradě před domem na vojáky. Klacky v našich rukách sršely kulometné dávky a šišky létaly vzduchem coby obranné granáty. On byl tak šťastný, když si s ním někdo hrál. Překypoval nápady a neustále brebentil, aby zaujal pozornost toho druhého na dostatečně dlouhou dobu, která však nikdy nemohla být dlouhá dostatečně pro něho samotného. Byl příliš často nucen zabavit se sám. Pak se u branky objevil starší pán s červenými deskami v ruce. Vytáhl z nich papír s úředním povolením ke vstupu a pozval nás do našeho domu. Honzík na něj nejdříve namířil svou zbraň, ale nevystřelil. Ten pán se totiž nesmál. Plni neblahého očekávání jsme ve stoje poslouchali jeho úřední řeč. Dali nám třicet dní k přestěhování se z domu do tábora. Dozvěděli jsme se také, že jsme ostudou našeho trpícího národa a přisluhovači vykořisťovatelů. Zároveň jsem byl jménem táborového výboru pochválen za práci, kterou jsem z pozice své funkce prokázal našim lidem a nabádán k dalším úspěšným výsledkům. Potom odešel. Maminka, která dobře pamatovala onu dobu před nájezdem náboženských fanatiků, v níž prožila podstatnou část svého života, se nervově zhroutila. Honzík tiskl mou ruku a zvědavě se na mne díval. Ve mně kypěl vztek. Pro Jendovu ruku ve své, pro maminčin stav, nevím jak, ale ovládl jsem se. Dva dny na to maminka umřela.

   Tábor byl rozdělen plotem s ostnatým drátem na tři sektory. Jeden pro dívky a svobodné ženy, druhý sloužil chlapcům a svobodným mužům a třetí rodinám, ať už s dětmi nebo bez nich. Oddělení pro muže a chlapce už jsem důvěrně znal. Teď, bez maminky, mi bylo jasné, že se tomuto sektoru nevyhneme. Prožívali jsme s Jendou velmi krušné období. Já na rozdíl od něho měl kam utéct. Prchal jsem k černým vlasům dívky v montérkách jakmile to bylo možné. S každou cestou domů, ať už byl ten domov sebepodivnější, nabýval můj život na významu. Krásné chvíle v její blízkosti končili až v bráně tábora. Každý den jsme si pak ještě chvíli mávali skrze pletivo našich sektorů a posílali si polibky fouknutím do dlaní, dokud jsme se jeden druhému neztratili z očí. Já ještě postával ve snaze uloupit jí pro své oči, alespoň ještě na malý okamžik. Nejednou se mi to skutečně podařilo. Dívala se stále ještě mým směrem... V táboře panoval zvláštní režim. Nemohl jsem mít Honzíka ani ve stejném baráku, v jakém jsem byl já. Musel být v jiném domě se svými vrstevníky. Proč, toho se mi nikdy nepodařilo dopátrat. Bylo to dáno přísným táborovým řádem. Vždycky mne vyhlížel, kdy už se vrátím z práce. Postával v rohu plotu, odkud co nejdál viděl na příjezdovou cestu k táboru. Já nadutec jsem si z něho před svou dívkou ještě dělal legraci. Měl jsem se víc dívat na jeho prstíky vpletené do pletiva. Někdy jsme si zamávali. Někdy na mé mávání nereagoval. Potom, po mém posledním mávnutí k dívčímu táboru, přišel a chytil mne za ruku. Povídali jsme si co kdo z nás ten den zažil. Já byl tak zahleděný sám k sobě, že jsem si ani příliš nevšímal, že on o sobě ani moc nemluví. Moje pozice v táboře byla celkem přijatelná. Měl jsem práci a můj věk mi sice nezaručoval vůdčí roli v hierarchii táborového osazenstva, ale také si na mne nikdo nedovoloval. Krom toho, vydělané peníze teď nenacházeli příliš valné uplatnění a tak jsem byl považován za ''zajištěného''. Což byl termín obnášející jistou míru vážnosti. Mohl jsem docela dobře skrýt pod svá ochranná křídla i Honzíka. K mé hanbě jsem byl však příliš slepým. Jediný směr mého žití byl spjat s dívkou černých vlasů... Vlastně- veškerá má ochrana se rovnala právě těm za ruku vzetím po mém příchodu. Nepřišlo mi ani divné, jak často Jenda chodí v jednom oblečení a špinavý. Nikdy si na nic nestěžoval, nikdy po mně nic nechtěl. Žil uzavřen ve svém světě a já hlupák, já jsem po tom světě nepátral.

   Nejeden můj rozhovor s mou dívkou se týkal právě Honzíka. Avšak ušlechtilá slova z mých úst byla často opředena výčitkami. Neumím si vysvětlit proč. Proč jsem cítil výčitky a nic nedělal? Proč jsme se tak málo bavili o minulosti? A budoucnost? Ta nás zajímala jen tak daleko, jak daleko byl při loučení další den. Vlastně ani pořádně nevím o čem jsme si pořád povídali. Avšak pocity, jaké jsem u toho měl, ty mi nikdo nesebere. Každý den byl krásný. Najednou jako by vše dávalo mému životu nějaký vyšší smysl. Jako bych měl náhle v táboře víc přátel. Mimo tábor jakbysmet a oči dívky jen s mými si hrály. Bylo to pro mne období seberealizace s podivně naivní vírou v lepší časy. Časem mne Honzík přestával vyhlížet z těsné blízkosti plotu. Občas jsem jen zahlédl jeho pohled ze vzdálenosti v hloubi tábora. Přikládal jsem to jeho vlastním zájmům. Také k bráně popovídat už moc nechodil. Vlastně jsme se ani moc neviděli. Sem tam jsem ho spatřil utíkat táborem s partou kluků. Stále opanován vlastními myšlenkami, byl jsem přesvědčen, že mu nic nechybí. On mne nevyhledával a já se nezeptal. Život za plotem i mimo něj mne zaměstnával na plné obrátky.

   Jednoho dne se mi podařilo sehnat přemrštěně drahé lístky na ples. Cena se odvíjela přímo úměrně klientele, která byla na onom plese vítána. Rozumí se, že nikdo z našinců vítán nebyl. Sotva kdo z nás by na to také měl a když, tak nebyl odhodlán tolik peněz investovat zrovna do zábavy tohoto druhu. Já ano. Mnoho přemýšlení nad onou nabídkou jsem také nestrávil. Vidina štěstí mé dívky při tak ojedinělém zážitku mne hnala kupředu. Půjčení šatů a společenského obleku pro mne, nebylo ani z poloviny tak drahé, jako lístky na ples samotné. Má dívka v montérkách plakala dojetím v návalu radosti z té zprávy. Celou cestu k táboru švitořila a smála se snad všemu co jsem řekl. Byla to nevšedně spontánní cesta.

   Samozřejmě nastaly obavy z blížící se závisti soukmenovců. Řešení se objevilo v pozvání vůdčích členů do hospody mimo táborové ploty v předvečer plesu. Nešlo zrovna o levný špás, avšak nutný. Mé smysly opanovalo nezvyklé množství alkoholu. Ke konci družné zábavy jsem seděl sám na barové židli, obrácen směrem do sálu a hloupě se usmívajíc, za občasné, ledabylé pozornosti mých hostu, jsem se snažil zachytit rytmus barevných paprsků diskotékového osvětlení. Myšlenky proudily hlavou v nezadržitelném zmatku. Opájel jsem se v pocitu úspěchu a laciného štěstí. Pak náhle, utkvěla v mé hlavě mlhavá vzpomínka na Honzíka. Výraz přitroublého úsměvu se z mé tváře pomalu vytrácel. Cítil jsem, jak se ve mně uvnitř něco razantně mění. Náhlá potřeba něco okamžitě změnit triumfovala protentokrát potřebou nechat hospodu i s jejím osazenstvem za zády a jít za Honzíkem. Chvatné rozloučení se poslední rundou a návrat zpět do prostoru obehnaného plotem, bylo jen neodkladným vyústěním oné mé potřeby.

   Honzíka jsem našel v žalostném stavu. Nebyl to alkohol, kdo bolestně zatočil mou hlavou. To neskutečně obrovská záplava viny a výčitek. Strašný pohled se mi nabídl po vstupu do místnosti kde můj malý bydlel. Ležel na jednom ze čtyř jinak prázdných slamníků. Špinavý, oblečení potrhané, pozvracený, počůraný navzdory svému věku, kdy se mu už tyto příhody dávno nedály, vyzáblý a schoulen v embryonální poloze, otočený tváří ke stěně, tiše vzlykal. S těží jsem zachytil pohyb svých podlamujících se nohou. Slzy se mi draly do očí v nezadržitelném objemu. Zlehka jsem se odvážil položit ruku na jeho rameno. Lekl se. Prudce se otočil a v prvním záblesku jeho očí jsem zahlédl obrovský strach. Potom, snad vidouc mou lítost, klekl si na slamníku a ovinul paže kolem mého krku. Tváří se přitiskl k mé a celým jeho tělem se vydal vzhůru těžký hrdelní pláč. Zoufale křečovitý byl stisk jeho rukou. Cítil jsem zdrcující tlak viny. A on, ten který pro mou vinu trpěl, on svěřil svou tíhu viníkovi. Jak jsem mohl! Co jsem mu to svou lehkovážností provedl! A teď mne ještě, coby svému jedinému, pláče na prsou! A to jsem si nechal říkat ,,tati“! Plačíc jsem ho hladil oběma rukama po zádech a prosil jej za odpuštění. Zapřísahal jsem se, že vše napravím. Vše že dám do přádku, jen aby mi věřil a už se ničeho nebál. Ach, můj malý Honzík…Mé ruce nevěděli kde ho dříve mají hladit. Zběsile pobíhali od jeho vlásků k zádům, zatímco jsem stále dokola opakoval prosby odpuštění. Malé tělíčko sebou ještě škubalo v pozvolna ustávajícím pláči, když povolil sevření a spustil své prstíky v mých dlaní. Začal vyprávět. Byl terčem šikany jen o málo starších, než byl on sám. Jenže oni byli parta a on terč k jejich tyraně. Běžně jej bili, přivazovali ke stromům, mlátili kopřivami, sypali mravence za tričko a všelijak mučili, dokud se nepočůral a později, když už i to jim bylo málo, nepozvracel. Pokaždé mu říkali, že je to zkouška výdrže, aby ho mohli vzít mezi sebe. Pak s posledními fackami odřízly provazy a ponechali jej osudu do dalšího dne. A přitom- z mé strany by stačilo tak málo… On sám, bezbranný proti většině, se za to styděl. Styděl se, že se mu nedaří zapadnout mezi ostatní a proto nikdy nepřišel, abych zakročil. Zatímco jeho pláč se stoupající důvěrou v má utěšující slova ustával, svíralo se mé hrdlo viníka. To jen jak zoufalství měnilo majitele. Nakonec mne objal kolem krku a začal se smát. To bylo strašně ulevující pro nás oba. Nic na světě by mne nezastavilo, abych ihned neprosadil Honzíkův pobyt ve stejné místnosti se mnou na lužku vedle mého. Věděl jsem, že toho teď díky opilcům v hospodě celkem hravě docílím. Ale to byl můj úkol pro den zítřejší. Ten večer jsem Jendu vykoupal, oblékl do čistého, k čemuž mi posloužila známost se správcem výstrojního skladu a uložil na postel vedle té své. Úzkostlivě jsem dohlížel na Honzíkovo lepšící se rozpoložení. Usínal a já se opájel jeho úsměvem, který pozvolna, až bolestně pomalu, opanovával dětskou tvář.

   Tak jak to mám ve zvyku každý večer před spaním, už od svého dětství, začal jsem se v mysli probírat celým uplynulým dnem. Ten zvyk obsahoval celé dění během dne od samého rána až do večera. Pro tentokrát se mi nic jiného, než můj krach v povinnostech k Honzíkovi nechtělo vybavit. Vše se ztrácelo v mlhovině za mým pocitem viny k Jendově osudu. Prudce do mne vstoupil strašný vztek na sebe samého a ty jež mu ubližovali. Spánek byl rázem v nedohlednu. Pohledem jsem zkontroloval chlapcův spokojený spánek a vyrazil směrem ke stanové části tábora. Z Honzíkova vyprávění mi bylo známo, kde bydlely vždy po dvou, ve vytápěných stanech, členové trýznitelské party. Vztek mnou cloumal na plné obrátky. Vtrhnul jsem hned do prvního stanu a popadl spacák i s jeho obsahem, abych ho vyhodil ven. Začal jsem bezhlavě mlátit, jako smyslů zbavený, do míst kde měl ten kluk hlavu. Řval jsem na něj při tom spoustu nadávek a tloukl a tloukl. Obsah spacáku, jako by se mi jen smál. Skutečně. Nechtělo se mi tomu ani pocitu věřit. Tak jako tak, mé vztekem nabité údery pokračovaly až do úplného vyčerpání. Byl jsem ještě zadýchaný a už téměř bez energie, když mé šílenství zavelelo hodit spacák zpátky na místo. Ten druhý kluk ani nedutal. Pohrozil jsem mu, že jestli nenechají Honzíka být, zabiju je postupně všechny. A pak mi to došlo. Ten výrostek ve spacáku, co se mi pořád smál, ačkoliv jsem jej tloukl, už nedýchal. Ihned mi byl došel smysl onoho výsměchu. To ne ten kluk. To můj osud se smíchem zalykal. Tolik hlouposti totiž asi nemohl snést. Dnes podruhé mi nohy vypovídaly službu. Cestou zpět od místa mého hrůzného činu. Šok bránil mým očím prolévat slzy zoufalství. Ne však myšlenkám uvědomění si tíhy zodpovědnosti ve všech důsledcích. Od této chvíle, jako bych zabil sebe.

   Probudil jsem se kolem desáté hodiny dopolední. Honzík ještě spal. Nevzbudil jej ani můj dlouhý pohled na jeho klidný spánek. Dlouhou, avšak nekonečně krátkou dobu jsem ležel na boku, otočen k němu a pozoroval jeho klidný dech. Pak jsem se tiše oblékl do půjčeného společenského obleku a bez jediného dalšího pohledu směrem k Honzíkovi, vyrazil pro svou dívku cestou na odpolední ples. Sotva za mnou zapadli dřevěné dveře baráku, přijížděla k táboru policejní auta. Bylo nad slunce jasné, že mne spravedlnost dožene. Nebránil jsem se tomu. Jen pro tuto chvíli ještě nebyl ten čas. Nikým nerušeny, vedly mne kroky k dívčímu sektoru tábora. Koutkem oka se však vynucoval pozornost pohyb vystupujících policistů. Neměl jsem pocit, že bych před nimi utíkal. Jen ještě nebylo třeba jít jim naproti. Ještě ne. ,,Oni si Tě najdou.“ Našeptával mi můj vnitřní hlas. Čas pomalu odříkával svou modlitbu.

   Dívka v červených šatech zářila štěstím. Ještě před plesem jsme zašly na oběd do restaurace a pak na kávu do cukrárny. Atmosféra v její společnosti mne uchvátila. Ta dívka ve mně viděla tolik krásného… Tolik žila naším společným životem. Zrovna tolik, co já před tím. Chvíli to trvá, než se rozjetý vlak z plné rychlosti zastaví. Tenhle vlak letěl šíleným tempem a projížděl úchvatně krásnou krajinou. Jen já už věděl, že se brzy zastaví a ta krajina přejde v chatrné kulisy filmového plátna našich životů. Pro tento okamžik však ještě ne. O pár chvil později jsem prožíval nádherné pocity při proplouvání romantickým waltzem. Držel jsem a vedl jím milovanou dívku, jejímž očím dominoval zvláštní odstín světle hnědé barvy roubený černými řasami, dávající jim pocit bezedné hloubky. Lehce zdvižené obočí v mírných otaznících napínalo rysy jemné pleti. Držel jsem a vedl waltzem milovanou dívku, jež měla být zrazena. Držel jsem a vedl milovaným waltzem dívku, jíž jsem nebyl hoden. Nebylo možné najít způsob, kterým bych jí to dovedl říci. Těsně před koncem tance jsem se zdvořile omluvil, odvedl ji ke stolu a sám se vydal do skleněného předsálí kulturního domu. 

   Pomalým krokem, který nenarušil ani výhled prosklenými dveřmi na policejní kordon, jenž by snad mohl bránit plynulému toku myšlenek, ubíral jsem se vstříc své neslavné budoucnosti. Mé tělo volně kráčelo tam, kam muselo. Mé myšlenky prchaly tam, kde možná ještě spal nic netušící, opuštěný chlapec, jehož jsem definitivně zradil. Tak jako se možná před smrtí promítá v jedné vteřině jeden celý život, tak se mně, na této cestě vstříc vykonavatelům spravedlnosti, promítla tíha celé mé viny. Snad mi Bůh odpustí- já nemyslel na smrt kterou jsem násilým přivodil, ani na to, co z toho plyne pro mne. Celá má mysl se hroutila pod obrovským tlakem strachu o Honzíka.