Nevšední příběh nohy a ucha

 Potkaly se noha s uchem,
hned se něco neslo vzduchem,
něco jako souznění…
Ucho slyší kroky nohy,
vnímá každý její pohyb,
když se něco pozmění…

 Jak se jenom ucho s nohou
o čemkoli bavit mohou?
Není to tak nesnadné…
Ucho dává průchod slovu,
noha kreslí v písku sovu,
slovy to říct nezvládne…

 Noha črtá různé skicy,
obrazy smí mnohé říci,
co jen všechno prozradí?
Jedno promiň, jedno díky
a spolu dva jezevčíky,
co to kdo z nich provádí?

 Jeden věší, druhý pere,
šňůra není plná perel,
visí na ní kapesník…
Jeden ždímá smutek z košil,
druhý pak v prádelním koši
svoji bezmoc zatěsní…

 Sova v písku – rozum, city,
instinkt s důvěrou jsou slity
do mozaiky tápání…
Sova v písku, moudrost všedna,
života nit bezohledná
život často zachrání…

 Po špičkách – i až to duní,
pádí noha k čiré tůni,
ucho s ní vše okusí…
Jedno ucho, jedna noha,
jedna víra, mnohý dohad
a rozkvetlé krokusy…

 Doneslo se kdysi k uchu,
„chci tě moc, však nemám tuchu,
proč, když musím odmítat…“
Ucho zase řeklo noze,
„jsi mou hvězdou na obloze,
již mi snění promítá…“

 Odkdy ucho patří k noze?
Noha zavadila o zem,
ucho se však nevzdává…
Od té doby, co se znají,
od té doby chtějí najít
východisko v představách…

 Ucho vnímá, noha ujde
cestu, na níž nejsou druidé,
na níž je však otazník…
Na jedné se nesou vlně,
vidí mnoho v jedné skvrně,
noha ucho poblázní…

 Ucho čeká od začátku,
tak jak týden spěje k pátku,
že se noha oddělí…
Noha si chce druhou hledat,
ucho ví, už byla středa,
s nohou pár snů probděli…

 Hledá-li si noha druhou,
ucho nemůže být vzpruhou,
co jí sluchu dopřává…
Hledá-li si noha jinde,
pak dostalo ucho kvinde,
přijme fakt, že prohrává…

 Chce-li noha s jiným srůstat,
nemůže s ní ucho zůstat,
tohle noha pochopí…
Možná naivně až věří,
že i kal se jednou zčeří,
nechce nohu potopit… 

 Je-li totiž noha v louži,
nemůže mít, po čem touží,
pak ji ucho nenechá…
Podepře ji, jak jen může,
i když je jen kost a kůže,
od nohy pryč nespěchá…

 Zvláštní, ucho s nohou drží
krok – a to i za průtrží,
v nichž je noha ukrytá…
Ucho cítí, jak moc rudne,
kdy to skončí? Snad ne už dnes,
noha běží – umytá…

 Ucho ví, když noha mlčí,
padá popel, rezne smrčí,
a něco se rozbíjí…
Ucho noze dalo volnost,
myslí ale na okolnost,
co mu v srdci odbíjí…

 Ucho chce jen jednu nohu,
bubínkem se modlí k Bohu,
kovadlinkou prosí třmínek,
ať už tam či tam se vydá
noha – ať se štěstí přidá
aspoň k ní, když ucho mine…