Prozatím věčné časy naše

Děti, co nosily
Lístečky do našich měst
Tehdy snad svítila na nebi řada hvězd
Dříve než zasvitla atomová pěst.
Pohnutky nechápu, důvody neznámé
V přátelích někdy se člověk i zklame.
Byla i krásná doba, dny mého předka.
Útočila jen šelma
Dnes
Se přidá armáda
A v kovových hlavních
Publikum smrti neoněmí.
A co ty děti, skřítkové lístečků
Co s nimi se za tance učí
Jestlipak ještě jsou na kolotočích?
 

Nenech se mýlit příteli naivit
Tak rád bych ti vše slíbil
A lilie nepěstuji
Kolotoč zavřeli, zavládly trny
byl čas jak k zatmění
Požáru den
Děti si nehrají, učí se střílet
V helmách a baretech přelézat
života dech

Vojáčci byli prý kdysi cínoví
Pár hraček neškodných, pan farář mluví
O Vánocích
 

Němota zelená v oparech chloru
Neklidně teče po osudech
kde jsou ty otázky, po tom co má být?
Kde jsou ta kázání, že zájem celku může být zájmem tvým?
My poslouchali
Oni jsou hluší.
 

Střepina z granátu
Zrcadlo ideálů doma za pohovkou střádaných
tak vidíš, že jsme neuspěli
Sousedi sázeli květiny v řadách spořádaných
A dnes se přidali, leží tu pod nimi
Myšlenka lidská je krásná a pomýlená
Jak chceš si, můžes si
Udělat ráj
Z borových hájků příměstských
 

Ale nezoufej
Možná že přece jen tělem svým
Nejednu kulku dovedeš utlumit.