Výlet aneb Postava, místo, věc - K.O.U.L.E.

 Kde to jen jsem
a v jaké době?
Jsem v pekle, nebo v předpeklí?
Mě kryla zem,
už tlel jsem v hrobě,
mě na kost červi převlékli…

 Už nemám hlas
a ani sílu
tepat do všech těch dobráků,
co rovnou vaz
vám zlomí v stylu
„to chce klid a pár koňaků…“

 Co je dnes čest
a co je víra?
Říkají tomu nádraží,
každý má nést
a pevně třímat
břemeno, s nímž jen naráží…

Pramen jsem znal,
a z něho nepil,
z plamenů krbů otřásám
zimou se dál,
až doteď. Střepy
srdce své stále opásám…

 Již nemám brk,
jen malou tužku,
a ješte menší notýsek,
a pravda – krk
a na něm stužku,
kdo tohle – a proč – doví se?

 Teď přijel vlak,
ta rakev z plechu,
co všechny cesty zastíní,
nemám svůj vak
a ani střechu
a ani žádné náčiní…

 Ten kdo má moc,
dál touží šetřit
na těch, co mají nejméně,
jenom tak moct
jim zadky zvětřit,
porýpat se jim ve jméně…

 Ten, kdo má dost,
ten nikdy více
netouží slyšet o špíně,
hlavně mít post
a nebýt chycen
ještě svou mocí ovíněn…

Prý je tu zeď,
kam všechny nářky
lhostejné oči vybrečí,
vždy zbyde šeď,
šeď bez přetvářky,
šeď, která lásce nesvědčí…

 Vidím jen spěch,
strach o svou spásu,
o místo, o byt, o blízké,
všechno je běh
na dlouhou trasu,
v níž chlubíme se otiskem…

 Znám jenom pat
a nevím kudy
dát se, snad nic mi nesvědčí.
Dřív chtěl jsem psát
i z prosté nudy,
tu bezmoc teď nic nepředčí…

 A je to tu,
už nastal odjezd,
na hlavním plno stížností
se v šepotu
všech množí dodnes,
ty přijmou – a ty vyhostí…

 Chtěl jsem toho snad více pronést,
než kabát s jednou milostí…