Ďáblova duše

Někdy si říkám, že knihovna je jediné místo na světě, kde se člověk může cítit bezpečně, klidně a svobodně. Samozřejmě předpokládá se, že knihovnice není metrnice, co dokáže kvůli nezaplacené pokutě vřískat jako pavián. Ale jinak, v knihovně je ticho. Miluju ticho. V knihovně je klid. Miluju klid. A v knihovně jsem taky poznala Jindru.

Nejdřív kolem mě jen chodil a okukoval, ale jednoho dne se stavil zeptat na nějakou maličkost. Od knih jsme přešli na umění a najednou mi vykládal, jak maluje obrazy a jezdí na koni. Povídali jsme si až do zavírací doby a pak jsem s ním šla na horkou čokoládu do nedaleké kavárny. Tam mi se zářícíma očima vyprávěl o své sestřenici na venkově a o jejím statku, kde má ustájenou svoji kobylku. To už měl ruku na mém boku a za chvíli mě líbal hebounkou pusou chutnající po čokoládě a po šlehačce. Líbilo se mi, jak se mu přitom otírají vlnité tmavé vlasy o moje tváře a jak se jemně hýbou hustá vlákna na jeho zelených manšestrových kalhotách sem a tam, když jsem ho hladila po stehnech.

Bydlel nedaleko ve starém činžáku, ve třetím patře přímo nad malým vietnamským obchůdkem se smíšeným zbožím, kde jsme koupili láhev červeného vína a pak ji nechali nedotčenou na kuchyňském stole, zatímco jsme se mazlili v Jindrově rozházené posteli plné polštářů. Líbilo se mi, jak neztrácel čas svlékáním a jen si rozepnul a trochu stáhnul manšestráky, takže odhalil drobný, skoro dívčí zadeček; pak mi položil ruku na svoje malé, tvrdé péro, zatímco mě nepřestával líbat jazykem i vlasy. Zbavila jsem se džín a nechala se opíchat s naléhavostí a intenzitou, kterou jsem vůbec nečekala, a asi jsem křičela docela nahlas, protože Jindra pak vypadal spokojeně a ani se mě nezeptal, jestli jsem to měla.

Bavilo mě, že je o tři roky mladší než já a o dobrou polovinu hubenější a že jeho tmavé vlasy jsou o pár čísel delší než moje. Bavily mě jeho roztomilé úchylky – měl třeba doma sbírku krajkových dámských kalhotek a po pár týdnech, co jsme spolu chodili, se přestal ostýchat je přede mnou nosit. Byt měl neuklizený, ale útulný, plný mizerných olejomaleb, které po večerech vytvářel, a postupně jsem si zvykla, že ho nedílně provází pach barev a občas i koní, když se po každém víkendu vracel z venkova od sestřenice, prostydlý, nadšený, unavený a nadržený. Většinou po takových návratech na nic nečekal a hned v předsíni si rozepnul kalhoty a strčil mi ho tam, celého studeného; během pár minut to měl a postříkal s křikem vchodové dveře, načež se uvolněně opřel o zeď a nechal si ho olízat od zbytků spermatu. Bavilo mě cucat mu ho jako lízátko a líbilo se mi, že je tak malý, že se ochablý skoro ztrácel v hustých tmavých kudrnatých chloupcích, takže když měl na sobě kalhotky, nedalo se na nich na první pohled téměř poznat, že je jejich majitel muž. Přitom byl na svoje pérko pyšný a vůbec z jeho velikosti neměl mindrák, a ani nebylo proč – ze všech chlapů, co jsem zatím poznala, ho měl sice zdaleka nejmenšího, ale uměl s ním zároveň zdaleka nejlíp zacházet, a taky bez jakýchkoli problémů dokázal šukat třeba i šestkrát denně, když měl zrovna náladu.

Píchali jsme jako králíci asi půl roku, když mi vynechal menses; a vzhledem k tomu, že jsem to vždycky měla pravidelné, to jasně ukazovalo, že jsem nejspíš těhotná. Než jsem ale sebrala odvahu koupit si test, už se o tom vlastně nedalo pochybovat – začala jsem mít přecitlivělé bradavky, náhle mi přestalo skoro úplně chutnat jíst, a co bylo nejhorší, sex mě přestal skoro úplně zajímat. V nejlepším případě jsem nechala Jindru, aby mě hladil a objímal, ale i to mi bylo občas nepříjemné, zvlášť ještě o něco později, kdy se mi začalo být prakticky neustále špatně. To už se těhotenství nedalo utajit, takže jsem musela s pravdou ven a docela upřímně jsem čekala okamžitý rozchod. Jindra to ale ustál, i když ho to evidentně vyděsilo, a nabídl mi, ať se k němu přestěhuji, že se o mě postará. To zase vyděsilo mě, ale nakonec jsem to přeci jen po dlouhém rozmýšlení udělala. Jindra oslavil naše sestěhování tím, že odjel na týden k sestřenici za koňmi, takže jsem osaměla v práci i v bytě a měla dost času si číst, prohlížet si Jindrovy špatné obrazy, diskutovat na internetu a hlavně spát, protože na mě těžce dolehly těhotenské únavy.

Právě během tohohle týdne jsem se seznámila s Jindrovou sousedkou Olívií.

Už párkrát jsem jí viděla na chodbě v pozdních nočních hodinách, aniž jsem tušila, o koho jde. Vytáhlá hubená tmavovláska s načerno obarvenými vlasy, silně kouřově nalíčenýma očima a s mrtvolně světlou rtěnkou upoutávala pozornost svou oblibou poloprůsvitných triček, pod kterými se jí bradavky rýsovaly ostře, tmavě a skoro nestoudně. Jednou nás potkala na schodech a Jindra mě zběžně představil – podrobila mě zkoumavému pohledu, ve kterém byla jakási zvláštní směsice lhostejné únavy a provokativní svůdnosti a podala mi vychrtlou ruku s dlouhými umělými nehty s černobílým vzorkem na špičkách. Zároveň se ke mně jaksi samozřejmě natáhla a dala mi pusu na tvář, takže mi na ní otiskla našpulený vzorek svých rtů. Přísahala bych v tu chvíli, že se mě při polibku dotkla i jazykem, ale v další sekundě jsem okamžitě přesvědčila sama sebe, že se mi to muselo zdát, a nereagovala jsem. Ptala jsem se pak opatrně Jindry, jestli Olívie není lesbička, ale z upřímného smíchu, kterým na to zareagoval, jsem pochopila, že nejenže je na chlapy, ale nejspíš s Jindrou i něco měla. To všechno mi rozhodně nepřidalo chuť se s ní seznamovat – možná jsem dokonce při následujících náhodných setkáních na schodech byla o něco chladnější, než bylo zdvořilé. Ale řekla bych, že holka si občas v těchhle věcech nemůže pomoct.

Nicméně právě onen týden, co Jindra odjel za sestřenicí a za svojí milovanou Arankou, mi Olíviie zazvonila přímo u dveří. Měla na sobě jenom tílko a nylonové bokové kalhotky, v ruce držela načatou krabičku s cigaretami, jedna jí visela mezi silně nalíčenými pootevřenými rty a zatímco mi říkala, že jí došel benzín v zapalovači, pohybovalo se cigáro v jejích ústech nahoru a dolů. Odešla jsem do kuchyně pro krabičku sirek a když jsem se otočila, abych jí přinesla zpět ke vchodovým dveřím, zjistila jsem, že Olívie nenuceně vešla za mnou a s vláčnou zvědavostí okukuje Jindrovy poslední obrazy.

„To je děsná sračka,“ řekla pak bez většího zájmu a nechala si připálit. „Nebo se ti to líbí?“ Neubránila jsem se zasmání, když jsem přiznávala, že ani trochu. „Čím dýl maluje, tím je to větší humus. Kdyby uměl malovat jako jezdit, přišel by si na pěkný prachy,“ dodala a změřila si mě pohledem, který byl na moment překvapivě živý a spiklenecký. „Dělám v galerii,“ podotkla, požitkářsky vtáhla cigaretový dým a opřela se o dveřní futra. „Když jsme spolu ještě byli, věčně se mě snažil donutit, ať přemluvím šéfa a nějakou z těch jeho mazanic pověsím k nám. On je fakt magor.“

Pak se na mě zkoumavě podívala. „Řek ti doufám, že jsme spolu spali?“

Zavrtěla jsem hlavou a snažila se nedat najevo smíšené pocity z toho, že jí mám v bytě, a že s ní najednou vedu takovouhle nevyžádanou konverzaci.

„Nojo, ale jenom asi dva měsíce,“ pokrčila rameny a znovu spokojeně nasála kouř. Vyfoukla a olízla si rty jako kočka. V tu chvíli jsem si myslela, že mě snad svádí, a muselo mi to být vidět na obličeji, protože vyprskla smíchy, až se zakuckala. „A taky jsem bejvala modelka,“ dodala, jakoby na vysvětlenou. „Abys o mně věděla fakt všechno. Co děláš ty, kromě toho, že pracuješ v knihovně?“

Vypadala, že jí to vážně zajímá.

„Hele, budu muset jít zavřít vchodový dveře,“ podotkla jsem místo odpovědi trochu netrpělivě.

„Jo, jasně,“ zasmála se a odlepila se od futer. „Dík za sirky. Stav se někdy večer na kafe, když je Jindra teď pryč. Ať tu nemusíš bejt sama.“

Vlnivě odkráčela zpátky na ledovou chodbu, ignorovala souseda z druhé strany chodby, který fascinovaně zíral na její průsvitné kalhotky, a docela mírně za sebou zavřela dveře. Zůstal po ní oblak cigaretového dýmu ve vzduchu a skoro neznatelné stopy bosých chodidel na podlaze.

Myslela jsem si, že tím je to mezi námi vyřízené, ale mýlila jsem se, protože druhý den večer zazvonila znovu. Tentokrát měla na sobě krátkou žlutozelenou sukénku, jež doslova křičela do světa, že je z dílny luxusního návrháře, a růžové tričko s nápisem Love, které odhalovalo mohutný piercing v pupíku. „Pojď na to kafe,“ pozvala mě bez okolků, docela přátelsky, zřejmě se jí minule můj odstup nijak nedotkl. „Uvařila jsem celou konev, můžem si pustit nějakou muziku a pokecat.“

„Hele, já bych kafe neměla, čekám dítě,“ řekla jsem váhavě.

„A že se Jindřich ani nepochlubil,“ vykulila na mě oči. „Tak ti udělám masalu, čaj snad můžeš, ne?“ Vůbec nečekala na odpověď a vlnivě kráčela zpět ke svému bytu. Povzdechla jsem si, ale co se dalo dělat, nazula jsem boty a šla za ní. Z otevřených dveří na konci chodby se linulo světlo, zvláštní vůně, kterou jsem nebyla schopná identifikovat, a hlasitá a dunivá elektronická hudba. Zavedla mě do obýváku, usadila na sedačku a odběhla do kuchyně udělat čaj.

Byla jsem zvědavá na její byt a výsledek předčil moje očekávání. Bylo jasné, že s penězi se tady nešetřilo a všechno bylo jak z portfolia nějakého extravagantního interiérového architekta. Někdo si dal strašnou práci, aby bílé zdi starého cihláku proměnil ve velmi zdařilou napodobeninu tmavě šedivých, zavlhlých a místy popsaných zdí nějaké staré vybydlené barabizny, a přes okno visely vzdušné závěsy, tak dlouhé, že se jich dobré dva metry válely elegantně po zemi. V pokoji byly různě rozmístěné skleněné designové stolky, na některých z nich se válely otevřené módní časopisy, u dvou stěn stály dvě černé pohovky (na jednu z nich mě Olívie předtím usadila) a jediný obraz, který visel na stěně proti dveřím, měl na šířku snad tři metry a představoval jakousi neidentifikovatelnou abstraktní změť převážně v šedé, bílé a višňově růžové barvě. Betonová podlaha byla stejně umělecky zanedbaná, jako stěny, ale značnou část z ní pokrýval bílý chlupatý koberec, ne nepodobný načesanému ovčímu rounu.

Zrovna jsem přemítala, jestli se mi Olíviin byt líbí nebo jestli ho spíš považuju za vrchol moderního snobského nevkusu, když se majitelka vrátila s krychlovou konvicí z bílého porcelánu a dvěma stejně hranatými šálky, obojí postavila svým vláčným, unaveným pohybem na nejbližší stolek a stočila se na pohovku naproti mě. Rukou se uvolněně opřela zády o opěradlo a nohy seskládala na pohovku před sebe, takže se jí vyhrnula žlutozelená sukénka a já si mohla povšimnout, že nemá na sobě spodní prádlo.

Asi jsem vypadala dost zaraženě a odmítavě, protože se rozpustile rozesmála a rozložila se na pohovce ještě pohodlněji. „Nikdy jsi neviděla nahou ženskou?“ zeptala se trochu provokativně, trochu kousavě, a vyhrnula si sukni pořádně vysoko. „Klidně se podívej,“ vyzvala mě a roztáhla pořádně nohy, pak se překulila na kolena, otočila se, nadzvedla si vzadu sukénku a vystrčila na mě nahý zadeček. Trošku s ním zavrtěla, pak koukla přes rameno, jak se tvářím, a zřejmě jí asi moje rozpaky nestačily, protože se znovu rozesmála, spokojeně si sukni svlékla a odhodila, a vzápětí za ní letělo tričko. Docela nahá se uvelebila zpátky na pohovce a zubila se od ucha k uchu. „Jsem hrozná,“ řekla, ale moc sebekriticky to neznělo. „Nechám se tak strašně snadno vyprovokovat, když potkám někoho tak rezervovanýho a koženýho jako ty. Ignoruj mě, a radši mi povídej o Jindrovi a o sobě. A nalej si čaj.“

Nebyla jsem si jistá, jestli Olívie není náhodou trochu cvok, ale nemohla jsem nahonem připadnout na žádnou výmluvu, proč okamžitě vypadnout, a odejít uraženě bez důvodu mi v tu chvíli přišlo skutečně zbytečně drastické. Vybičovala jsem se ke zdvořilé společenské konverzaci nad šálkem masaly a snažila se přestat řešit šokující fakt, že moje hostitelka nemá vůbec nic na sobě. Olívie ostatně nebyla špatná společnice, bavila mě historkami ze světa modelingu a vtipkováním na účet malířů, byla celkem milá a nakonec, když jsem usoudila, že už uplynula dostatečně zdvořilostní doba, po jaké se můžu sebrat a odejít, mě docela přátelsky objala na rozloučenou a vyzvala mě, ať se brzo stavím znova.

Byla jsem ráda, že jsem doma. Celá záležitost mi dodatečně přišla totálně trapná a slibovala jsem si, že žádné další vztahy podporovat nebudu. Tu noc se mi nicméně zdál divoký erotický sen, v němž jsem se mazlila s nahou Olívií na pohovce v jejím bytě, líbala jí malá špičatá ňadra a nechala se masírovat jejím nahým stehýnkem mezi nohama. Pak náhle měla velký neuvěřitelně mužský chlupatý penis, kterým do mě hluboce a intenzivně vjela. Vzbudila jsem se náhlým vzedmutím spontánního orgasmu, a i když bylo pět hodin ráno, už jsem nedokázala usnout a převalovala se v posteli ještě asi hodinu. Nakonec jsem konečně vstala, uvařila si silný černý čaj a lelkovala pár hodin na internetu, než mě první záblesky ranního světla vyhnaly nemilosrdně do práce.

„Ďáblova duše“ říkám pokoji schovanému v mé hlavě, zamčené místnosti, do které se každý bojí vstupovat a která je docela prázdná. Špinavým zaprášeným oknem sem skoro neproniká slunce a uprostřed pokoje zeje černočerná prasklina, která vede hluboko do země. Člověk může dovnitř i posvítit, ale uvidí jen pár metrů šedivého kamene. A dál se táhne čirá černá tma jako hluboká studně, na jejíž dno nelze dohlédnout a přes jejíž okraj je nebezpečné se nahýbat.

Nikdy se totiž nedá odhadnout, co se z téhle praskliny vynoří. Přestože pokoj většinou zeje prázdnotou a nad propastí se vznáší jenom trocha mlhy, která o něco níž kondenzuje zase zpátky do vodních kapek, stejně se do místnosti raději nikdo neodváží, protože každý má strach, že vezme za kliku a hned za dveřmi se bude svíjet obrovský dvoumetrový červ nebo nějaká ohavná slintající hadovitá potvora s tlamou plnou zubů. To se sice zatím ještě nestalo, ale člověk přece nikdy neví, že?

Jindra mi volal včera někdy snad v jedenáct v noci, mírně opilý, a zmotaným jazykem s nezřetelnou výslovností se mi asi deset minut složitě snažil vysvětlit, že muž je přirozeně biologicky polygamní, určený k oplodňování co největšího počtu samic a rozsévání svého semene všude kolem. Měla jsem neodbytný pocit, že buď právě prodělal hospodskou debatu na podobné téma, nebo cituje článek z nějakého tak seriózního odborného média, jako jsou třeba Novinky nebo Reflex. Nechala jsem ho vymluvit tak dlouho, až přeci jen asi maličko vystřízlivěl – a tak z něho konečně vypadlo, že volá hlavně proto, že mi chce říci, že si mě v žádném případě nehodlá kvůli dítěti brát.

Když pak zase nabral dech a najel na další populárně vědeckou přednášku o povaze muže, skočila jsem mu do řeči a zeptala se ho (asi trochu kousavě), jestli ho ve skutečnosti neděsí právě ten fakt, že přednedávnem jedno zrníčko sám zasel. To ho evidentně zmátlo, chvíli mě popleteně ujišťoval, že vůbec ne, pak podotkl, že je na děti přeci jen pořád ještě moc mladý, a uzavřel, že se každopádně rozhodně nehodlá ženit. Jeho tón prozrazoval, že očekává hněvivý uražený výstup a zároveň se mu snaží předem zabránit jakousi nešťastnou parodií na samčí rozhodnost. Chtěl mě asi zastrašit a ukázat mi, že jako každý pravý muž si nenechá do ničeho mluvit. Nicméně namísto toho jsem na chvíli málem podlehla chuti mu shovívavým, leč pevným mateřským hlasem sdělit, že je sice hodný chlapec, že mi to předem říká, ale už měl toho alkoholu vážně dost a měl by se jít vyspat z opice.

Nakonec jsem se ale ovládla a neutrálně opáčila, že jeho názor beru na vědomí a že to proberem, až se vrátí. Rozloučila se s ním a položila sluchátko tak rychle, aby se nedostal k delší odpovědi než „tak čau“ (ale zas ne tak prudce, aby to nevypadalo, že rozhněvaně bouchám s telefonem). Pak jsem zapadla do postele a pokoušela se číst, jenže jsem se nemohla na nic soustředit a do mysli se mi neodbytně vkrádala představa, jak mi Jindra bez trička a s napůl staženými manšestráky leží v náručí, opile vykládá o přirozenosti samce a šťouchá mi přitom polotvrdým ptáčkem do klitorisu, zatímco já ho objímám kolem ramen, šeptám mu uklidňující hlouposti a hladím mu nahý zadeček. Pak poněkud odezněl sexuální náboj celé scény a tak jsem se začala místo toho zaobírat představami, jaké to bude, až mi místo Jindry bude v náručí ležet miminko a cucat mi z prsu. No a na závěr večera se mi zase udělalo špatně, takže jsem vylezla z postele, otevřela okno a vyvěsila se na parapet do čerstvého ledového březnového vzduchu, který smazal všechny mateřské i sexuální představy a nechal mě nakonec tak zesláblou a s uklidněnou, že jsem po ulehnutí zpátky do postele okamžitě spala jako zabitá.

Večer se stavila Olívie s lahví vína v ruce a nenuceně se pozvala dovnitř.

„Jindra je pořád pryč?“ zeptala se nezávazně a upila přímo z flašky. „Doma je nuda jako svině. Nemám co na práci a věčně civět na televizi nebo hrát Solitaire se prostě nedá.“

Pohodlně se rozložila na mém kanapi, znovu upila a oslnivě se na mě usmála.

„Doufám, že se nezlobíš za minule,“ řekla vesele. „Ale před konzervami jako jsi ty mám vždycky tendenci vyvádět hrozný věci, vykládat o sexu a o chlapech a tak. Baví mě provokovat.“ Zazubila se. „Skoro stejně jako šukat.“

„Musela jsi mít hromadu chlapů,“ řekla jsem, asi nepříliš uchváceně. Olívie si toho nevšimla.

„Nepočítám je,“ řekla spokojeně a bez zájmu si prohlédla své umělé nehty. „Nejsem jako některý mužský, co si dělají čárky. Mě se spíš líbí zkoušet nový věci, s novejma lidma a v novým prostředí. Bavilo mě dělat modelku,“ povzdechla si a zasmála se. „Člověk hodně cestoval a poznal spousty různejch lidí. Dostaneš se, kam by ses jinak nedostala. Třeba jednou v Rusku,“ zívla a znovu si přihnula z láhve. „Chlápkové z agentury nás vytáhli na nějakou nóbl akci u velkýho zastřešenýho bazénu. Byla to legrace – venku byla příšerná zima, padal sníh a mrzlo, že se na prosklenejch stěnách dělaly takový ty kresby, no a uvnitř byla spousta ženskejch jenom ve večerních šatech. Samozřejmě se to pozdějš zvrhlo a některý lidi začali skákat do bazénu nahý. Říkala jsem si, že radši vypadnu, protože grupáče nemusím, ale odchytil mě tam jeden Rusák a přemluvil mě, abych zůstala. Ukázalo se, že mu to tam celý patří, hrozně se předváděl a tak strašně toužil dostat mě do postele, že jsem se skoro chvílema musela smát. Nakonec jsem ho nechala, aby mě na baru vylízal, zatímco zbytek párty se vznášel v bazénu a jebal každý s každým. Byl skvělej, s jazykem to fakt uměl a docela mě dostal, takže jsem se nakonec nechala odvést do jeho ložnice. Byl to nejlepší orál mýho života – Rusáček mě lízal a cucal snad hodinu, takže mi to udělal snad třikrát, než mi ho tam konečně vrazil. Stálo to fakt za to,“ řekla zasněně a znovu si lokla vína.

„A pak už jsi ho neviděla, předpokládám,“ řekla jsem, asi ne bez trochy pohrdání.

„Ale jo, těch pár zbylejch dní v Moskvě jsme prošukali, teda myslím mezi přehlídkou a vším tím focením,“ pokrčila znuděně rameny. „Vzal dokonce soukromý letadlo a na závěr mě vyvez na Sibiř, jezdili jsme tam celej den v teréňácích po krajině a večer to roztočili v Irkutsku v nějakým hotelu, to zas jo. Kouřila jsem mu i při řízení, říkal, že ho to děsně bere, a já si myslela, tak jo, stejně tady není do čeho vrazit. No ale už to byla docela nuda, nejlepší byl ten orál tehdy u bazénu, lepší jsem nezažila. A pak jsem odjela zpátky do Prahy a jo, už jsem ho neviděla.“ Ušklíbla se mým směrem a napila se. „A na co taky. Nikdy jsem se nesnažila ulovit pracháče jako jiný holky. Prachy jsou fajn, ale k čemu jsou, když je ženská pak připoutaná k chlápkovi, co jí nenechá šuknout si jinde a už si nemůže užít žádnou zábavu. Na to, abych si žila podle svejch představ, mám peněz dost, a víc nepotřebuju.“

„Nejseš zrovna typ na trvalej vztah, co,“ odtušila jsem.

„Nechápu lidi, co spolu vydržej třeba deset let,“ zavrtěla hlavou. „To člověk udělá tak akorát kvůli dětem, ale jinak, co můžou jeden na druhým ještě vidět? Všechno zajímavý je pryč do roka nebo do dvou maximálně a pak už nastává jenom otrava, stereotyp, co bude k večeři a za co jsi utratil vejplatu. Na takovejhle život se můžu tak akorát vykašlat.“

„Chlapi přece nesloužej jenom na sex, nemyslíš?“ namítla jsem podrážděně.

„Na chlapech nic není,“ mávla rukou Olívie a uštěpačně se zasmála. „Věř mi. Měla jsem jich hromadu a vím, o čem mluvím. Všichni jsou stejný. Vykládaj pořád dokola ty samý věci a myslej si, jak tě tím ohroměj. ‚Slečno, vy jste tak úúúžasnááá‘,“ zaparodovala a zahihňala se smíchem, ze kterého už byl notně cítit alkohol. „Připadaj si ohromně zajímavý, ale ve skutečnosti jsem ještě nepotkala takovýho, se kterým bych se na třetí schůzce nezačala nudit. Jak dlouho s chlapem vydržím, závisí prostě jenom na tom, jak dobrej je v posteli. A to je taky většinou tak, že se vyčerpá nejdýl po dvou třech tejdnech a pak už máš pocit, že se jenom opakuje.“

„Ale to samý přece platí i o nás,“ podotkla jsem.

„No nevím,“ zavrtěla hlavou a přejela mě pobaveným pohledem. „Když myslíš... Já mám teda fantazie dost, ale asi záleží, jak u koho se na to díváš.“ Mrkla na mě s trochou despektu a zase se zahihňala. „Ale i tak. To máš jako Nacho. S tím jsem se seznámila, když jsem dělala v Madridu pro jednu agenturu. Ze začátku mě docela sebral, krásnej mladej kluk, dodělával vejšku, vzdělanej, chytrej, hroznej idealista. Český chlapi se tvářej, že jsou bůhvíjaký intelektuálové, přitom četli dvě tři knížky a pět novinovejch článků a omílaj z nich myšlenky furt dokola. Tenhle toho fakt ale věděl hodně a navíc byl citlivej a milej a byla s ním strašná legrace, i když to asi neměl zrovna v úmyslu, chudáček. Byl totiž zapálenej komunista, věčně chodil v červeným svetru, pronášel citáty z Marxe a bůh ví jakejch dalších ještě bláznivejch myslitelů, věřil, že je potřeba všechno přerozdělit a pak že všichni budou mít hrozně peněz a budou strašně šťastný. Každou chvíli někde demonstroval bůh ví za co, v kapse kabátu věčně nosil nějaký socialistický noviny, psal na internet vzteklý články a věděl o světě úplně všechno, i když v životě nevytáhnul paty ze Španělska. Taky byl militantní ateista a ohrnoval nos nad všema náboženstvíma, tvrdil, že vznikly jenom k balamutění lidí. Byl prostě děsně sexy, a navíc měl velkýho ptáka. Fakt jsem se s ním bavila, dělala jsem, že mu žeru všechny ty jeho nesmysly a že ho hrozně obdivuju, nechala si vyprávět o dětský práci v Africe, o socialistickejch stranách v Latinský Americe a o tom, jak to v Sovětským svazu jenom trochu zvorali, protože správnej komunismus takhle nevypadá. On tomu všemu vážně věřil – no prostě pusinka.“ Našpulila rty a chvíli nepřítomně olizovala hrdlo láhve s vínem.

„A v posteli s ním byla sranda. Byl to jedinej vážně drsnej masochista, kterýho jsem kdy potkala, a fakt mě bavilo svazovat ho nahýho, bičovat ho po holým zadku a strkat mu tam jehlovej podpatek, nutit ho dělat nejrůznější prasárny, trestat ho za každou kravinu a hrát si na zlou dominu. Taky nám to dlouho vydrželo, protože jsem pořád zkoušela nový věci. Jenže i to tě nakonec otráví,“ povzdechla si a jak široká tak dlouhá se natáhla na pohovku. „Ani ne měsíc před odjezdem jsem zjistila, že bych si fakt dala docela normální obyčejnou šukačku, víšco, takovou tu klasiku, kdy tě chlápek shodí na záda, roztáhne ti nohy a prostě ti ho tam jednoduše vrazí a jak říkaj Amíci, vyjebe ti mozek z hlavy. Jenže Nacho na tohle fakt nebyl, to by se mu vůbec nepostavil, musela jsem mu nejdřív vždycky nadávat, mlátit ho a ponižovat. Nakonec zjistíš, že i tohle je prostě fakt totální nuda. I když jinak ušel a i prachů měl dost. Měl dokonce pomocnici v domácnosti – no věřila bys tomu, takovej komunista, plná huba sociální spravedlnosti, ale uklízela mu Kolumbijka, dokonce mu i vařila, a on se na ní díval pěkně spatra jako na totální póvl. No tak mi to vysvětli,“ pokrčila rameny. „Prostě to jsou chlapi, spousta keců, ale nakonec totální nuda. Ještě že jich je na světě tolik a člověk není odkázanej jenom na pár ňoumů, jako dřív chudinky holky na vesnici.“

„A co když člověk chce děti?“ nadhodila jsem. „To bys je radši vychovávala sama než se nudit celej život s jedním chlapem?“

„Proboha, proč by někdo soudnej měl chtít děti,“ vyvalila na mě oči a sedla si. Pak si asi vzpomněla, že jsem těhotná, a kamarádsky se zasmála. „Hele, nic ve zlým, zlato, ale mít děti je dneska naprosto absurdní nápad. K ničemu je nepotřebuješ, společnost už to po tobě taky nevyžaduje, abys bez nich byla obecní vyvrženec, prostě můžeš si dělat, co chceš. Mimino ti zničí postavu, zlikviduje ti soukromej život a udělá z tebe slepici, co už si užije tak akorát uklízení, vaření a praní. Konec veškerý srandy. Navíc se musíš pověsit na nějakýho chlápka, abys to sama nějak zvládla, a pak se akorát koukáš, jak o tebe ztrácí zájem a mizí za jinejma ženskejma, i když má už dávno pleš nebo pivní mozol a nestojí mu, zatímco ty tvrdneš doma a děláš s parchantama úkoly z matiky. Pak děti vyrostou, ohrnou nad tebou nos a vypadnou a ty seš stará baba přivázaná ke starýmu dědkovi, nikdo o tebe nemá zájem a nezbylo ti v životě vůbec nic, leda vytahaná kunda a televizní seriály. Tak mi vysvětli, proč mám o něco takovýho stát.“

„To ti ale zbyde stejně, i když se nevdáš a žádný děti si nepořídíš. O to hůř, člověk nemá ani nikoho doma, s kým si může popovídat…“

„Po iks letech manželství si už stejně nemáte co říct,“ mávla rukou. „A kromě toho já se hodlám uchlastat včas, dokud jsem mladá, ze mě žádná televizní bába nebude. A pokud se nějakýho stáří dožiju, strávím ho na večírcích a cestováním po světě a žádnej dědek mě v tom nebude omezovat. Dnešní babky rozdají všechno dětem a pak se divěj, že nemaj ani na jídlo. To ne, já si hezky všechny svoje prachy nechám a budu si za ně zaslouženě užívat. Teda jak jsem říkala, pokud se toho dožiju.“

„A mě čeká depresivní budoucnost s Jindrou po boku,“ nadhodila jsem.

„Teda holka, nezlob se na mě, už jsem fakt dost ožralá.“

Naklonila se ke mně a na důkaz svých slov mě ovanula vinným dechem.

„Ale na tvým místě bych vážně šla co nejdřív na potrat.“

Tak si někdy říkám, že knihovna je vážně jediné místo na světě, kde se člověk může cítit bezpečně a svobodně a kde mu nikdo nevykládá ani o mužích-rozsévačích semene, ani o ženské svobodě a volnosti. Jediné místo, kam se člověk může v klidu zašít, uvařit si něco horkého, občas si pohladit bříško a hlavně, nemuset se věčně obávat, kdy zase zazvoní Olívie, aby mohla vykládat o svém báječném životě.

Navíc, dneska se vrací Jindra od sestřenice.

Venku příšerně pršelo a byla vážně zima, v knihovně táhlo od otevřeného okna a já jsem se choulila nad hrnkem s instantním kafem a vůbec se mi nechtělo nic dělat. Našla jsem si hned po příchodu do práce nějakou knížku o vývojové psychologii, pročetla si pečlivě pasáž o novorozencích a malých kojencích a musím říct, že jsem z toho byla pěkně naměkko. Místo toho, abych vážně uvažovala o potratu, který mi včera doporučovala Olívie, cítila jsem nezřízenou fascinaci čímkoli, co souviselo s malými dětmi. Hned po otvíračce se knihovnou mihla nějaká mladá maminka s asi tříletým špuntem, co přišli vrátit obrázkové knížečky s Krtečkem, a já pak nějakou chvíli seděla, dojatě listovala knížkou a představovala si, jak za nějakou dobu budu něco podobného ukazovat svému zatím nenarozenému miminku.

Říkala jsem to včera Olívii – že si připadám, jak znovu zamilovaná, jenom ne do chlapa, ale do toho malého tvorečka, kterého jsem ještě vlastně ani neviděla. Smála se mi a nevybíravě mi sdělila, že to je přece normální, že těhotné ženské totálně zblbnou, to že prý jsou hormony a mám se snažit to ignorovat a co nejdřív se toho zbavit. To jsem to už nevydržela, trochu jsem bouchla a poslala jsem jí do prdele, s tím, že bych v životě to bezbranné stvořeníčko v sobě nedokázala zabít, i kdyby mi mělo zkomplikovat život sebevíc. Doufala jsem, že se naštve a vypadne, ale místo toho se mi vysmála a s úšklebkem mi začala vysvětlovat, že se těhotné holt chovají iracionálně, že si z toho nemám nic dělat a že teda jako uvidím, až se mi to narodí, jakou chybu jsem udělala.

Představila jsem si navlhlý novorozený uzlíček v dupačkách a s dudlíkem, proti své vůli se něžně usmála, a pak docela drsně naznačila Olívii, že by jí prospěla sklenice studené vody a silné kafe a pak by měla koukat zapadnout do postele a přestat plýtvat bezúčelnou snahou. Musela uznat, že je načase jít spát, a nejistým krokem se vypotácela z bytu; já po jejím odchodu otevřela okno, vyvěsila se z něho, hltala čerstvý vzduch a snažila se ovládnout iracionální vztek, který se mnou cloumal už nějakou dobu a neustále mě nutil vrazit Olívii pár facek.

Byla jsem ráda, že je to poslední osamělá noc, a doufala jsem, že se Jindra vrátí od sestřenice v trochu lepší kondici, a už trochu srovnaný s představou, že z něj bude zanedlouho něčí táta.

Vůbec jsem mu to neměla za zlé. Ze začátku mě to zjištění taky šokovalo, přiznávám – asi dva týdny poté, co mi vyšel pozitivní test, jsem se musela vyrovnávat se zmatkem, překvapením a určitým pocitem naprosté osudovosti. Přeci jen, máma mi často vykládala, jak s dětmi končí život a začíná neustávající dřina, spousta starostí a hlavně nutnost obětovat se v zájmu ostatních, že už to nebudu jen já sama za sebe, ale teď musím ve všem upřednostnit to malé, a chlápek mi v tom samozřejmě nepomůže, protože muži se vyznačují tím, že se jich záležitosti malých dětí netýkají, a člověk od nich může maximálně žádat, aby ho přivezli z porodnice a v šestinedělí za něj občas umyli nádobí. Dřív chlapi aspoň vyvářeli, vyprávěla máma, jenže dnešní generace vůbec neví, co má, automatické pračky a papírové pleny, to už není s miminem žádná práce, takže chlap si klidně může zmizet na celý den do práce a o dítěti ani neví. A zatím chudák ženská si pořád říká, proč se mateřské dovolené říká „dovolená“, když je to neustávající honička a tvrdá dřina.

Jojo, kývala máma moudře hlavou a měla ve tváři takový ten výraz stoleté vědmy, však to poznáš sama. A jedno dítě žádné dítě, jen počkej, až budeš mít druhé, to se z toho zblázníš. Já ti holka řeknu, kdybych se měla rozhodovat dneska znova, děti bych si v žádném případě nepořizovala.

Nemohla jsem se zbavit obavy, že si v jejím věku budu myslet docela totéž. Což bylo depresivní, protože to by znamenalo, že Olívie měla přece jen pravdu.

Nejdřív jsem nad tím dumala nad kafem a obrázkovou knížkou, ale pak jsem si řekla, že to nějak dopadne a nebudu se s tím trápit. Šla jsem uklidit Krtka do dětského oddělení a umyla hrnek. A zrovna jsem se chystala zalít kytky, když tiše cinknul zvonek nade dveřmi a do knihovny vešel nejhezčí chlap, kterého jsem kdy v životě viděla.

Asi mám prostě docela tuctový vkus – líbí se mi tmavovlasí vysocí ramenatí muži s úzkými boky, jejichž hrudník vypadá jako reklama na posilovací stroje. Tenhle exemplář perfektně odpovídal, ale měl navíc uhrančivý pohled, kterým by mohl od minuty opékat topinky, a orlí nos a nazlátlá pleť prozrazovaly ne tak docela evropské předky. Ve způsobu, jakým se nesl, bylo něco arogantně nebezpečného – a teď nemám na mysli takové to násilné aroma hospodských býčků s tlustým krkem, ale hrdou, ostrou a přesně zacílenou aroganci dravého ptáka. A když si k tomu připočtete dokonale padnoucí sportovní oblek s ležérně rozepnutou košilí, pod níž byla vidět saténově hladká kůže, dostanete obrázek, který by dokázal knokautovat i tu největší frigidu pod sluncem. Ještě štěstí, že jsem měla libido utlumené těhotenskými hormony.

(flashback)

Mám strašnou kocovinu, bolí mě hlava a v puse mám strašnou příchuť, když se napiju, zvedá se mi žaludek. Na polštáři je pořád cítit parfém té kurvičky, co jsem jí sbalil včera v baru, měla dlouhé odbarvené blond vlasy a byla tak hubená, až mě její kosti tlačily, když jsem jí šukal. Nemám rád takhle hubené holky, vlastně se mi líbí ženské při těle, nevím, proč zrovna tuhle jsem si přivedl k sobě. Možná je to tím, že jsem večer zase tak strašně pil a vůbec jsem přitom nevečeřel. Kolikrát přes den sním o ideálním sexu, něžném milování po dobré večeři a příjemném večeru s pořádnou ženskou (samozřejmě s Luisou, s jakou jinou). Někde v místě, kde člověk může nahlas řvát, aniž by mu volali z recepce, že si lidi stěžují, a kde se dá stříkat mrdka po celém pokoji bez toho, aby to člověk musel ráno všechno uklízet. Tohle bylo naopak naprosto na hovno, holka se sice kroutila a dělala na mě oči, ale byla totálně umělá, asi si prolistovala dvakrát Playboye a trénovala ty výrazy před zrcadlem. Tyhle pokusy o „sexy pohled“ mě přišly vždycky spíš jako totální trapas, tak jsem se radši díval někam jinam a snažil se neposlouchat vzdychání jak z levného porna. Zatraceně dobře poznám, když buchta předstírá, že se jí to líbí, zatímco jí je to ve skutečnosti šumafuk a už myslí na to, aby bylo po všem a mohla se co nejdřív pochlubit kámoškám, že má další zářez na pažbě. Má to tu výhodu, že si nemusím brát servítky, nemusím řešit, jestli to bude mít nebo ne, říkám si no co, další, co se ráda předvádí, ošoustat a jít spát. Nevím, kam se potom poděla, došukal jsem ještě napůl ožralý, zapálil si cigáro a usnul ještě dřív, než dohořelo odložené v popelníku. Po holce zbyly jen postříkané peřiny a pach nějakého divného parfému.

A když jsem se ráno probudil, seděla vedle mně na židli Luisa a dívala se na mě.

Kupodivu to hlavní, co si na ní z té chvíle pamatuju, je, že byla perfektně oblečená do nějakého zeleného kostýmu z hrubé látky a bílé halenky, u krku jako vždycky hedvábný šátek a v uších malé zlaté náušničky, takové ty, co jim ženské říkají „decentní“. Nazrzle hnědé vlasy jí padaly přes obličej a já jí zíral na ruce, které měla úplně bílé a od pohledu ledové a svírala jimi kabelku tak pevně, že jí klouby div nevylézaly z kůže. Jinak vypadala klidně a uvolněně, a já nevěděl, jestli je nervózní z nejistoty a nepříjemného pocitu, že mě zase vidí, když přece přísahala, že už se na mě do smrti ani nepodívá, nebo ze vzteku, který na mě mohla mít. Nepoznal jsem to, ani když promluvila, výborně se ovládala, prostě dokonalá dáma, to jsem na ní vždycky obdivoval. Byla tak úplně jiná, než ostatní ženské, tak rezervovaná a klidná – a přitom jsem jí dokázal v posteli tak udělat, že sténala nahlas a zmítala se a třásla.

„Vidím, že přicházím v nevhodnou chvíli. Ale vrátný říkal, že jsi nahoře, a já mám ještě klíč,“ řekla a natáhla ke mně jednu z ledových, pevně sevřených rukou. „Zapomněla jsem ti ho vrátit. Tady je.“ Rozevřela dlaň a klíč vypadal proti její nervózně bílé kůži podivně živý a vlhký.

„To jsi fak přišla jenom kvůli tomu?“ zeptal jsem se ochraptěle.

Trochu se odtáhla, jak ji ovanul můj dech prosycený rozloženým alkoholem a ranním zápachem. Posadil jsem se na posteli a přikryl si nahé péro cípem peřiny. Luisa se mírně uštěpačně zasmála a sáhla do kabelky pro cigaretu.

„Ještě pořád jsem tvoje šéfka, i když se mi vyhýbáš a necháváš se zapírat,“ opáčila. „Nepřišla jsem tě kontrolovat, po tom, s kým trávíš noci, mi nic není, ale potřebuju, abys vypadnul služebně do Prahy. Nejmíň na tři měsíce. Bernard ti to měl vzkázat, ale říkal, že tě nemůže sehnat.“

„Vzal jsem si dovolenou,“ odkašlal jsem si.

Znovu lehce, jen neznatelně nakrčila nos. „A vypnul mobil a přestal vybírat maily a reagovat na vzkazy. Jo, jasně. Říkám, že mi po tom nic není. Ale psala mi centrála, že jeden z pražských kluků sletěl ze schodů a zlomil si obě nohy, potřebujou tam fofrem náhradu. Psali už dvakrát, že to spěchá a jestli nemám někoho, koho můžu postrádat.“

„A říkala sis, že je to perfektní příležitost, jak mě dostat ze svýho života definitivně,“ odsekl jsem.

„Jo, přesně to jsem si říkala,“ kývla klidně hlavou Luisa a vtáhla netečně dým, cigaretu ale křečovitě mačkala v prstech. „Řekla bych, že to bude lepší pro nás oba. Teda můžeš odmítnout, jestli chceš. Ale tvoje matka byla Češka, a pokud vím, mluvíš dobře, ne? Lepšího člověka na tu práci neseženu.“

„Musím si to rozmyslet,“ řekl jsem odměřeně. „Ozvu se ti zítra. A teď, jestli ti to nevadí, bych si potřeboval dát sprchu.“

Vstala, hodila si přes rameno kabelku a típla nedokouřené cigáro do přeplněného popelníku.

„Když se neozveš, najdu si tě. Ale jestli přede mnou chceš vážně utíkat, Praha je tvoje jedinečná šance.“

 Shodil jsem peřinu a vstal; zadívala se mi pevně do očí, rozhodnutá nesklouznout pohledem kamkoli jinam. Náhle jsem dostal hroznou chuť servat z ní oblečení.

„Do prdele, Luiso, vrať se ke mně,“ vyletělo mi z úst dřív, než to mozek stačil zcenzurovat.

Chvíli se na mě klidně dívala a pak beze slova odešla. Slyšel jsem její podpatky, jak strašně dlouho klapou na kamenné podlaze cestou k výtahu.

Před dvěma dny v noci přijel Jindra a byl hrozně rozpačitý. Dala jsem mu pusu, naservírovala večeři, se kterou jsem se předtím dvě hodiny párala, a šla si lehnout, protože se mi udělalo špatně. Slyšela jsem, jak v kuchyni cinkají příbory a nebyla jsem vůbec schopná na nic myslet, jenom jsem zírala do prázdna, z Jindrovy bundy pověšené v předsíni táhla vůně koňských chlupů. Už jsem skoro spala, když jsem ucítila, jak se prohýbají pružiny na posteli a někdo se snaží vydolovat cíp peřiny zpod mé nohy. Otočila jsem se k němu a docela obyčejně jsme se k sobě přitulili. Ucítila jsem, jak mi vyhrnul tričko, pomalu se přesunul na mně a docela naléhavě mi začal tahat kalhotky dolů. Roztáhla jsem nohy a vlastně úplně lhostejně ho nechala, aby do mě strčil ptáka. Bylo to příjemné jen chvilku, pak jsem už jenom trpělivě poslouchala, jak sténá.

„Nemělas to,“ řekl rezignovaně, když skončil. „Ach jo, co to s tebou je poslední dobou?“

„To je tím těhotenstvím,“ zašeptala jsem a přitiskla se k němu. „To není tvoje chyba, miláčku. Promiň, mě nějak není dobře, budu muset spát.“

„Proberem to zítra,“ řekl otráveně a objal mě. Usnula jsem prakticky hned.

A včera jsem šla na kafe se Salvadorem. Nevím, co mě to napadlo.

Zato vím přesně, proč jsem s sebou vzala Olívii: byl naprostý spoleh na to, že se Olívie pustí do flirtování a předvádění a já nebudu muset pořád dokolečka v různých obměnách opakovat „promiň, ale jsem těhotná, promiň, ale jsem zadaná, promiň, ale nepůjdem ke mně domů.“ Zároveň si ale nebudu muset nechat ujít příležitost, jak poznat tohohle fascinujícího Mexičana blíž a kochat se dalších pár hodin pohledem na jeho nádherný obličej.

Bylo to stejně příjemné jako naše impulzívní seznámení v knihovně. Salvador byl zábavný, hovorný, vtipný a hrozně zajímavě povídal o Mexiku, kde se narodil, a o Americe, kde dlouho žil. Původně si přišel k pultu pro informace o nějaké aktuální české literatuře, kterou by si rád přečetl, že prý v zahraničí sežene spíš Kunderu a Čapka a ještě má nějaké staré knížky po matce, hlavně Boženu Němcovou a tak, a že by tám pádem chtěl něco úplně nového. Chvíli jsme probírali Rudiše a Hůlovou, pak jsme volně přešli na Carlose Fuentese a přes něj na Mexiko. Popisoval mi koloniální Morelii, ve které jako malý chlapec žil se svojí rodinou, než se odstěhovali do Texasu, a stěžoval si, jak jsou Češi i Angličani studení a nekomunikativní a jak mu chybí vřelé a přátelské hispánské prostředí v Mexiku nebo v imigrantských komunitách v Americe. Dělal si legraci z Američanů a jejich životního stylu, z Angličanů a jejich šovinismu, obdivně mluvil o Praze, no suma sumárum, nezavřel zobák snad hodinu a půl, a bylo vidět, že je rád, že si může popovídat. Říkal, že pracuje na londýnském letišti Heathrow u mezinárodní firmy a ta ho vyslala před pár týdny do Prahy. Jel moc rád, však už dávno chtěl poznat místo, kde vyrostla jeho maminka. Jenom se tu cítí trochu osamělý, konstatoval se sladce posmutnělým pohledem; a zatímco u mě to vyvolalo pouze chuť ho něžně mateřsky utěšit, Olívie vypadala, že na místě odhodí latté, strhne svoje růžové rafinované minišaty a kavárna nekavárna, skočí mu nahá na klín. A že si toho Salvador všiml, na to bych vzala jed.

O dvě hodiny později jsme se přesunuli k Olívii do bytu, a já se po nějaké chvíli vytratila, protože jednak jsem je chtěla nechat samotné a jednak se mi zase udělalo špatně. Zapadla jsem do postele a probudil mě až Jindra, který přišel z práce, přinesl obrovskou pizzu s mořskými plody a vypadal, že se chce udobřit. Musela jsem ale upřímně přiznat, že jenom při pohledu na mušle se mi obrací celý trávicí trakt naruby; tak jsem si místo toho namazala chleba s máslem a nechala ho debužírovat, vyprávět o Arance a o sestře, o tom, jak jsou koně úžasní a děti otravné, jak se strašně ožral se švagrem v místní hospodě a že neví, co do toho telefonu blábolil, a že se na něj nemám zlobit. Ujistila jsem ho, že to chápu, načež se s obnovenou sebedůvěrou pustil do ožehavého tématu, totiž že bychom si tu svatbu měli nejdřív pořádně promyslet. Nakonec nesměle nadhodil, že možná ještě ani jeden nejsme zralí ani na to rodičovství, a jestli jsem vůbec uvažovala o tom, zda bych si to nechala vzít, a jestli by to možná nakonec nebylo vůbec nejlepší.

V tu chvíli se můj mátožně shovívavý postoj proměnil ve vybuchující sopku. Představila jsem si, jak mi někdo bere moje děťátko, a náhle jsem cítila, jakoby se někde uvnitř mně zvedla obrovská krvežíznivá obluda a začala nepříčetně řvát. Musela jsem bojovat se strašnou chutí popadnout vázu s kytkou a rozmlátit s ní Jindrovi hlavu a muselo mi to být vidět na očích, protože okamžitě začal couvat, že to tak nemyslel, byl to jenom návrh, říká to jen kvůli mně a vůbec to vlastně ani nemyslel moc vážně. Tím mi dal čas, abych stihla dostat vražedné instinkty pod kontrolu, takže jsem si odreagovala adrenalin aspoň tím, že jsem ho strašně vyřvala, jestli to dítě nechce, ať to řekne včas a já se odstěhuju zase zpátky k sobě, ale že moje miminko se zabíjet nebude a už vůbec ne z tak pitomého důvodu, jako že pán si není jistý, jestli si v životě už stihnul dost užít. To už nám ale sousedi bouchali na stěnu, protože přeci jenom bylo asi deset večer, tak jsme místo další diskuse vyrazili ven na procházku, což mě docela uklidnilo.

Dneska ráno jsem se mu ještě rozespalá omlouvala, že jsem tak vyletěla, ale Jindra se jen smál. Prý je rád, že jsem to pořád já, že jsem poslední dobou taková unavená a bez energie a že měl strach, jestli z toho všeho nemám depku. A teď vidí, že je naštěstí všechno v pořádku. Zkusila jsem mu odevzdaně a snad po tisící vysvětlit, že těhotenství je fakt náročná záležitost a že to takhle prostě bude, dokud se to mrně nenarodí. Snad to tentokrát pochopil, protože se výjimečně nepokoušel mě přesvědčit, že trocha ranního sexu by mi udělala jenom dobře, a projednou bez rádoby vtipných komentářů vyhověl mojí prosbě a přinesl mi čaj a jogurt přímo do postele.

Přičemž z večeře se vyklubal nejúchylnější večer mého života.

Stačilo už to, že mi přišla otevřít nahá a evidentně opilá, klopýtala na vysokých podpatcích a foukla mi přímo do obličeje kouř ze spařené cigarety. Pak se ukázalo, že francouzská specialita se nepovedla, takže na stolku v obýváku ležely tři otevřené krabice s napůl vystydlou pizzou a láhev koly. No a na chlupatém koberci, o kterém jsem pořád nevěděla, co si mám myslet, ležel zlatý hřeb – namol opilý a tvrdě spící nahý Salvador, na jehož břiše byly pořád ještě vidět zbytky spermatu plného zamotaných bílých chlupů z koberce. Vzhledem k tomu, že Olívie zůstala náměsíčně stát uprostřed pokoje, ucucávala kolu přímo z flašky a zírala do prázdna, nebylo před kým se stydět pořádně si spáče prohlédnout. Stál za to.

„Sedni si,“ zahuhlala opile moje hostitelka a zatahala mě za rukáv. „A odlož si, ne?“ Opile se zahihňala, když viděla, jak se tvářím, načež ztratila rovnováhu a zřítila se na zem na všechny čtyři. „Sorry, sorry, já vím, že jsem nemožná“, mumlala mezi hýkáním. Chtěla jsem jí šetrně naznačit, že by si měla dát studenou sprchu a že přijdu radši jindy, jenže v tu chvíli zazvonil zvonek u bytu a Olívie překvapivě křepce vyskočila na nohy a odklapala otevřít. Radši jsem si sedla.

Byl to Jindra, co přicházel rovnou z práce; nesl kytici a láhev bílého, kterou mu Olívie promptně vytrhla a odnesla do lednice. Asi mě chtěla naštvat, protože pak se k Jindrovi vrátila, obřadně ho pozvala dál a dala mu přímo přede mnou francouzáka. Mě v tu chvíli ale spíš málem rozesmálo, jak se Jindra zatvářil vyděšeně a cukl sebou, jako by chtěl utéct. Pak mu ale padl pohled na mě, jeho tvář dostala rozhodný, uvědomělý výraz a nechal se trpělivě políbit, jakoby mě na vztek. Chtěla jsem mu udělat radost, tak jsem se zatvářila mírně uraženě a zmizela zpátky v obýváku.

Salvador se mezitím probral a překulil se na bok, takže mu sperma pomalu stékalo po plochém břiše a hrozilo každou chvíli skápnout přímo do koberce. Musel toho vypít fakt hodně, protože zíral přímo před sebe a nevypadalo to, že je při vědomí. Když jsem vešla, zamžoural mým směrem, vytřeštil oči a zamumlal něco, co znělo jako „Lojza“. Zvedl se do kleku a nešťastně na mě zíral, chtěl se zřejmě vydat ke mně, jenže narazil ramenem do krabice s pizzou, ta se svezla a vyklepla svůj obsah na podlahu. Olívie zřejmě tenhle závěr zaznamenala, protože propukla v hurónský smích, který naštěstí přervalo další zazvonění zvonku. Jindra stál v předsíni, tvářil se napůl rozpačitě napůl odhodlaně a skoro jsem mu četla v obličeji, že je rozhodnut ukázat mi, že se jako správný alfa samec nenechá omezovat ve svém sexuálním akčním rádiu.

Měla jsem chuť nechat je tu všechny svému osudu a jít spát, ale přišlo mi, že když odejdu, potvrdím Olíviin názor, že jsem jenom nudná stará rašple, která skončí jako osamělá tlustá ženská v domácnosti. Asi jsem si chtěla dokázat, že to není pravda. Jindra si sedl na druhou pohovku a trochu nesouhlasně si změřil Salvadora, který se mezitím usadil do tureckého sedu a zaujatě si prohlížel svoje veliké chlupaté přirození.

To už se vrátila Olívie s nově příchozími. Byly to tři mladé dívenky tak sotva kolem osmnácti a jedna z nich určitě musela být Olíviina sestra, protože se jí nápadně podobala, nejen vzhledem, ale i stylem oblékání. Její dvě kamarádky byly hubené odbarvené blondýnky na nepřirozeně vysokých podpatcích, obě vyčouhlé a zmalované. Jedna z nich sebou ihned praštila na pohovku vedle Jindry, vytáhla z miniaturní kabelky tabák, papírky a trávu a začala balit jointa, zatímco druhá běžela rovnou k zapnutému notebooku v rohu a okamžitě pustila hrozně nahlas nějakou mně neznámou elektronickou taneční hudbu. Olívie se rozesmála a začala tančit uprostřed pokoje, takže když se potřetí rozezněl zvonek, který už teď byl sotva slyšet, běžela otevřít její sestra.

Nově příchozí nikdo nepředstavil, ale byli to dva chlápkové kolem čtyřicítky, které scéna v pokoji vůbec nepřekvapila, a vypadali, jako by podobné výjevy viděli denně; jeden z nich prakticky okamžitě začal balit jednu z modelek, která si ho nevšímala a zaujatě dokončovala špeka. Druhý se zmocnil jedné ze zbývajících pizz na stolku, z tašky vytáhl láhev vodky, s blahosklonným výrazem se s ní skácel vedle mě na pohovku a zakousl se do jedné z osminek.

Řekla jsem si, že si dojdu do kuchyně uvařit čaj a aspoň na chvilku vypadnu dál od reproduktorů, které hrozně duněly. Zapla jsem rychlovarnou konvici a zatímco jsem hledala, kde jsou v kuchyni hrnečky, vklopýtal za mnou Salvador. Zase zamumlal něco jako „Lojza“, solidně se zakymácel a vypadal, že spadne. Nabídla jsem mu kávu, jenže mě přes ten kravál vůbec neslyšel. Prohrábla jsem Olíviin špajz, našla kafe a zamávala mu jím před očima: zaostřil a s trochu větším nadšením přikývl. Pak odklopýtal někam do předsíně a nechal mě v kuchyni s hrnky samotnou.

Uvařila jsem si čaj a jemu pořádného smrťáka a vydala se ho hledat – ukázalo se, že tvrdě usnul na zemi ve sprchovém koutě. Pustila jsem sprchu a štědře otočila kohoutkem studené, což ho probralo. Vrávoravě, ale už jistěji se zvedl na nohy; chvíli statečně držel hlavu pod sprchou a pak si nechal pomoci s utíráním zad. Nakonec, už suchý a roztřesený, ale na pevnějších kolenou, se za mnou vrátil do kuchyně. Podala jsem mu kafe, které odstrčil, znovu zamumlal něžně „Lojza“, objal mě ledovýma rukama a začal mě opravdu moc hezky líbat na rty.

Normálně bych ho ve vší zdvořilosti ihned odstrčila a vnutila mu tu kávu, jenže v tu chvíli vyšel z pokoje Jindra, ruku kolem ramen jedné z blonďatých modelek a dlaň na jejím malém, push-upkou štědře nadzvednutém prsíčku. Roštěnka se culila a vypadala náramně spokojená sama se sebou. To mě naštvalo, tak jsem si řekla, jen ať vidí, že není sám, kdo si může užívat, a nechala Salvadora pokračovat. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Jindra ohromeně strnul a vrhnul na nahého Mexičana vražedný pohled, nicméně bylo mu jasně trapné udělat žárlivou scénu před tou buchtou, tak nás jenom přejel očima, nic neřekl a oba dva zmizeli v zadním pokoji.

Když byli z dohledu, pomalu jsem se vymanila ze Salvadorova objetí – chvíli na mě zblízka koukal a vypadal trochu popleteně. Vrazila jsem mu do ruky šálek s turkem, sedla si k hypermodernímu kuchyňskému stolu a pozorovala ho, jak pomalu usrkává. Studená sprcha zřejmě vykonala svoje, protože po chvíli už vypadal poměrně příčetně, a když byl v polovině hrnku, dokonce si poměrně koordinovanými pohyby natočil u dřezu půllitr ledové vody a obrátil ho do sebe. Pak se usadil na jedné z Olíviiných hrozně nepohodlných židlí, opřel si hlavu o zeď a i přes děsivý disko-randál usnul šťastným spánkem opilce, pořád ještě s napůl vypitým hrnkem kávy v dlani.

Vzala jsem svůj čaj a šla se podívat, jak pokračuje zábava v předním pokoji. Výsledek předčil mé očekávání – jeden z neidentifikovatelných chlápků si to zrovna s vervou rozdával s druhou blondýnkou, která koukala skelně do zdi a vypadala, že jí celá věc děsně nudí, zatímco jeho kamarád stihl spořádat jednu a půl pizzy a teď dost legračně tančil uprostřed místnosti s Olívií, která se pořád ještě spokojeně smála a neustále zakopávala. Došla jsem k závěru, že pizza je to jediné, co tu stojí za řeč, tak jsem se natáhla po další krabici a připadala jsem si, jak divák v nějakém fakt divném pornokině, ve kterém místo filmů vystupují živí herci. Blondýna si všimla, že se dívám, a zřejmě jí to udělalo radost, protože se na mě přátelsky zašklebila (čímž předvedla za celou dobu poprvé vůbec nějaký výraz v obličeji) a najednou vypadala, že jí sex začal přeci jen o něco víc bavit. Dala jsem si nohy nahoru a snažila se nemyslet na to, co provádí Jindra vedle s druhou holčinou.

Souložící pár vystřídal ještě několik poloh, načež se opět se zcela lhostejnými výrazy v klidu oblékli a holka si konečně zapálila vytouženou trávu. Dojedla jsem pizzu, spláchla ji vychladlým čajem a teď už se vážně ovládala, abych jako nevyrazila zkontrolovat situaci vedle. Radši jsem šla místo toho ztlumit hudbu, což nikomu zjevně nevadilo, a cestou omylem strčila do Olívie, která se zřítila jak široká tak dlouhá na koberec a škytavě se rozesmála. Její tanečník se zatvářil otráveně a začal do ní něco hučet – vůbec ho neposlouchala, zabalila se do koberce jako kukla a pořád se hihňala. Holka na pohovce jí podala jointa, Olívie potáhla a pak zřejmě zapomněla, že to není cigareta, protože začala vleže na zádech spokojeně kouřit a nejevila známky chuti dát dalšímu, takže blondýnka musela nakonec vstát a špeka jí zase sebrat.

Olíviin tanečník se vzápětí otráveně vrátil na pohovku a zřejmě opravdu jen z nudy se pokusil se mnou zapříst konverzaci. Asi půlhodinku jsem se pokoušela s ním povídat, ale bylo to vážně otravné, vykládal o tom, kolik má peněz a jakými jezdí auty a vůbec jaký je ohromný borec. Trpělivě jsem kývala a stále napjatěji čekala, kdy se zase objeví Jindra. Nakonec ale přišlo vysvobození z docela jiné strany. Blondýnka totiž zřejmě dostala chuť ještě na jedno číslo, tak přešla k naší pohovce a bez obalu se posadila na klín mého společníka. Ten ihned obrátil svou pozornost cele na ni, za což jsem jí byla z duše vděčná. Za pár minut došlo na polibky a nakonec překvapivě rychle i na soulož, přičemž holčina mi dávala pohledy najevo, že se mám klidně dívat a hlavně nemám z pohovky odcházet (chlápkovi to bylo jedno). Tentokrát trvala akce poměrně dlouho, protože vejtaha už měl v sobě zřejmě dost vodky a ne a ne se udělat. Nakonec s omluvami odklopýtal na záchod a holka se otráveně stulila vedle mně a začala mi vykládat, jací jsou chlapi hrozní pitomci, s čímž jsem za dané situace nemohla než nadšeně souhlasit.

Docela příjemně se s ní povídalo, dokud jsem nezjistila, že mě svádí – bylo mi to trochu trapné a nevěděla jsem, co mám dělat, ale zároveň mi celá situace přišla podivně lákavá. Když jsme se začaly líbat, bylo to dokonce velmi příjemné, i když jsem musela záhy dost jasně naznačit, že o moc dál se zajít nechystám. Blondýna ale vypadala, že už měla sexu dneska beztak dost, tak jsme se jenom nějakou dobu něžně obíraly a líbaly. Po nějaké chvíli vedle nás dopadla Olívie, opile mi vynadala, že si na mě dělá zálusk už dávno a já jí teď takhle sprostě zahnu, a obrátila do sebe zbytek koly.

No a pak přišel kýžený okamžik, kdy se ze zadního pokoje vynořily zbývající dvě holky a Jindra. Pochopila jsem, co jim tam takovou dobu trvalo – můj přítel byl totiž po celém těle dokonale oholen, perfektně nalíčen a opatřen parukou a luxusním dívčím spodním prádlem, včetně lesklých punčoch (a moc mu to slušelo). Jeho příchod provázela bouře veselí a ovací, tedy alespoň od holek – jeden z chlápků si jen odfrkl a druhý se posměšně rozchechtal. Olívie i blondýnka se na něj hned vrhly a obdivovaly ho, na což trochu rozpačitě a opile odpovídal. Nakonec začaly s Jindrou tancovat a nutit ho za doprovodu hurónského smíchu, ať se snaží o vlnivé dívčí pohyby. Když ho jeden z chlapů nakonec plácl po zadku, přišlo mi ho už líto, ale řekla jsem si trochu pomstychtivě, že mu přece nebudu kazit zábavu.

V kuchyni pořád spal Salvador s hrnkem studeného kafe v ruce. Opatrně jsem ho vzbudila – nechal se docela ochotně přesvědčit, aby si šel lehnout dozadu. To byla mimo jiné i záminka, jak zkontrolovat vedlejší pokoj; a musím přiznat, že se mi tenhle žárlivý záchvat krutě nevyplatil, protože postel byla rozházená a na podlaze se válel použitý kondom. Měla jsem náhle chuť okamžitě se vrátit do Jindrova bytu, sbalit si kufry a vypadnout, ale kupodivu mi pomohl Salvador, který si všiml, jak se tvářím, kondom zvedl, soucitně se na mě zašklebil a vyhodil ho do koše. Pak si vedle mě sedl na postel a objal mě kolem ramen, docela jak z nějakého béčkového amerického dojáku.

„Hele, ber to tak, že chlapi jsou hovada,“ řekl mi už kupodivu poměrně srozumitelně. „Třeba já. Před pár měsícema jsem měl tu nejlepší ženskou na světě, ale, kretén, párkrát jsem jí zahnul a říkal jsem si, že se to nedozví. No jasně že se to dozvěděla a poslala mě do prdele. Trhni si nohou, říkal jsem si, když mi nevěříš, že i přes to tě mám fakt moc rád, tak já teda jdu. Jenomže pak jsem si uvědomil, že Luisa byla jediná ženská, co v mým životě stála za to, a dobře mi tak, protože jsem si to posral sám. A teď se s tím nedá nic dělat. Takže hele, třeba byl ten tvůj jenom ožralej nebo prostě ustřelil nebo tak něco, a kvůli tomu nemá smysl věci kazit. I kvůli tomu miminku.“

„Já vím,“ řekla jsem smutně a pak se docela bezostyšně rozbrečela Salvadorovi v náručí. Konejšil mě zase jak v nějakém hollywoodském filmu, zřejmě se to fakt v Americe tak dělá, že se plačící ženská něžně objímá a houpe. Pak jsem se trochu vzpamatovala, vysmrkala se a protože jsem si všimla, že Salvador už zase napůl spí, nechala ho tam po chvíli svému osudu, poděkovala mu za utěšování a chvíli se nostalgicky dívala, jak zahrabává svoje nádherné nahé tělo do peřin a prakticky okamžitě usíná.

S obnovenou odvahou jsem vyrazila do vedlejšího pokoje a myslela přitom na to, že se Jindra tou svojí travesti-eskapádou už vlastně potrestal sám. Nicméně po příchodu na místo činu se ukázalo, že jsem situaci zdaleka nedocenila – na koberci uprostřed pokoje se totiž zrovna odehrávala mohutná skupinová soulož, ve které participovali všichni přítomní. Chvíli jsem na celou scénu jen konsternovaně zírala, ale když jsem si všimla, že Olíviina sestra píchá Jindru do zadečku umělým pérem a jeden z chlapů se mu zároveň snaží narvat do úst to svoje pravé, došla jsem k závěru, že je ideální moment opustit loď.

Doslova jsem uprchla zpátky k sobě do bytu. Pustila jsem si nahlas televizi, abych přehlušila dunění hudby, které sem pronikalo i přes několik zdí, uvařila si pozdní večeři a pak skoro celou noc zírala bez spánku do stropu. V hlavě se mi střídala jak filmová smyčka scéna s opuštěnou ložnicí s kondomem a scéna s grupáčem.

(flashback)

Mám hroznou kocovinu, bolí mě hlava a v puse mám strašnou příchuť, když se napiju, zvedá se mi žaludek. Z polštáře vane můj ranní dech a za sebou cítím záda té děvky Olívie; z večerní akce si skoro nic nepamatuju. Nejdřív dvouhodinová soulož a spousta vodky, pak rozmazané vzpomínky na nějaké lidi, tančící holky, jedna brečící, studená sprcha v koupelně. Stejná holka, co brečela, mi pomáhá utřít záda a podává mi kafe. Asi bych jí měl být vděčný, jinak by mi teď bylo ještě hůř – copak mi ale vůbec může kdy být ještě hůř než teď? Pak jsem jí objímal na posteli a utěšoval. To už se ze mě stává tak mizerný milenec, že holky brečí, když jim to udělám?

Vstávám a vůbec nepoznávám, kde to sakra jsem. Všude sama holčičí módní serepetička, hromady odhozených hadrů a superluxusní boty na podpatku. Koukám, že jsem strávil noc v posteli s Olívií a dvěma chlapy, ta plačící holka se někam vytratila. Je mi hnusně, jako vždycky, když se probudím po propité a prosouložené noci. Tamhle na stolku jsou něčí cigára: však se neposerou, když si jedno vezmu. Nevím, kde jsem. Nevím, kolik je hodin. Nemám nic na sobě, kde jsem sakra nechal hadry?

Olívie se šklebí ze sna a tečou jí oči, vypadá fakt příšerně s tím napůl setřeným mejkapem, pod kterým je vidět zničená kůže. Na Luise jsem vždycky obdivoval, že se skoro nelíčila a nebarvila si vlasy a stejně vypadala fantasticky. Zkoušel jsem jí včera ráno volat. Bylo to strašně trapné, snažil jsem se být vtipný, ale jenom jsme protahovali minuty ticha v telefonu. Nakonec řekla „ahoj“ a zavěsila. Žádnou takovou už nikdy v životě nepotkám.

Vycházím z pokoje a jdu hledat oblečení. Jasně, jsem u Olívie v bytě. V obýváku na chlupatém koberci spí čtyři nezajímavé, hrozně hubené a zmalované holky – ne, to čtvrté je převlečený chlap, no panebože. Paruka odstává a trčí zpod ní vlasy, vycpávací podprsenka mu vyjela nahoru až nad bradavky a někde ztratil kalhotky – jo, támhle vyčnívají zpod hlavy jedné ze spících kurviček. V rohu pod pohovkou leží moje džíny a tričko zmuchlané do koule a jsou cítit Olíviiným parfémem. Nesnáším, když mi zůstává na věcech smrad cizích ženských.

Na stolku leží Olíviin mobil. Pamatuju si ho, protože včera v nejlepším dvakrát zazvonil. V náhlém popudu ho beru do ruky, hledám svoje číslo a mažu ho. Dvě soulože s Olívií byly víc než dost. Nerad šukám se stejnou děvkou dvakrát a potřetí se na to rozhodně nechystám. Čím víc se s nějakou znám, tím je to celé trapnější. Žádnou jinou než Luisu do postele podruhé nechci.

Zvláštní, nejspíš se mi v noci o Luise zdálo. Objímal jsem jí a líbal a ona byla moc něžná a taková jakoby mateřská. Hladila mě po hlavě a pak mě od sebe opatrně odstrčila a usmála se na mě. Bylo to, jako by se se mnou loučila, tím svým klidným, kultivovaným způsobem, ale byla zas tak jemná a sladká, jako když jsme spolu ještě chodili. Teď mi to přijde tak dávno, že se mi tomu ani věřit nechce.

Pojedu domů, dám si sprchu a objednám si něco k jídlu. A večer bych mohl zavolat té prsaté zrzce, co jsem se s ní seznámil v pátek v práci. 

Ráno jsem se probudila v posteli sama a musím říct, že to se mnou strašně zamávalo. Dostala jsem se do takové zvláštní smutné nálady; uvařila si snídani, vlezla si s ní zpátky do postele a pustila zas televizi, abych přišla na jiné myšlenky. Což se mi nepodařilo. Takový zatracený večer!

Tak předně jsem se mohla vyspat se Salvadorem a neudělala jsem to jenom proto, že jsem kráva. Takový nádherný chlap a já husa si nechám ujít příležitost kvůli pitomci, co radši prosouloží noc s lidmi, které viděl poprvé v životě. Olívie má pravdu, člověk by si měl hlavně pořádně užívat, protože nějaké ohledy nemají cenu. Celá ta noční společnost si o mně musela myslet, že jsem frigidní nudná stará panna. Je třeba žít, žít naplno!

Potíž je jen v tom, že mě tohle prostě už neláká. Od chvíle, co jsem otěhotněla, mě sex vůbec nezajímá, a i kdybych se se Salvadorem vyspala, stejně bych to nebyla měla. Ostatně kde je psáno, že by o mě měl zájem – nejspíš si mě spletl s tou Luisou, o které mluvil, jinak by mi asi ani pusu nedal, koneckonců, chodí s Olívií, a ta je mnohem krásnější, než já. Co si budeme povídat, nikdy jsem nebyla ten typ holek, který chlapi nadšeně nahánějí do postele. Možná kdybych byla stejně odvážná jako ty dvě blondýnky včera večer, a vypadala stejně famózně, ale ne, já jsem kazišuk, co místo zábavy sedí v kuchyni, cucá čajíček a ostřížím zrakem sleduje, kdo a v jakém stavu se vynoří ze zadního pokoje. Ani na ten lesbický sex nedošlo, protože jsem stará konzerva, které stačilo pár pusinek. Nakonec chápu Jindru, že se ve vztahu se mnou necítí moc dobře a chce pryč. Bude vůbec nejlepší, když se rozejdeme; to miminko dokážu přece vychovat sama. Nemá smysl zůstávat s chlapem, ke kterému se vlastně ani moc nehodím.

Příšerně jsem tyhle úvahy obrečela a bylo mi smutno celé dopoledne; tím smutněji, čím déle se vlekly hodiny, zatímco Jindra pořád nepřicházel. Už jsem dokonce začínala uvažovat, že sbalím kufry a vrátím se do svého starého bytečku dřív, než dorazí. Nakonec jsem zvolila kompromisní řešení – umyla jsem se, oblékla a vyrazila do města na procházku. Proběhnu se po parcích, pak si zajdu do nějakého multikina na film a završím to příjemným obědem někde v pizzerii. Ne, počkat, v pizzerii ne. Zbytečně by mi to připomínalo včerejší večer.

Ďáblova duše je místo v mojí hlavě, ve kterém se převrací obloha dolů a podlaha nahoru, stěny obíhají kolem svojí osy a když už si člověk myslí, že víření na chvíli přestane, jenom se to všechno zhorší a závrať ho donutí lehnout si na zem, zavřít oči a čekat, až to skončí. Pak se ozve takový divný šoupavý zvuk a člověk uvidí, jak se z díry v podlaze něco šine ven a šustí to, těžko říct, jestli je to jenom nějaký pták nebo brouk, co loví na okraji propasti, nebo jestli vylézá nějaká obrovská slintající červovitá příšera. A nejhorší je, že jestli je to nějaké zvířátko, co se zachytilo na okraji a teď se z posledních sil drží, je potřeba přijít mu na pomoc a vytáhnout ho ven; ale jestli je to hnusná mrcha a člověk skočí k okraji, octne se ve strašné blízkosti tlamy plné slizu a ostrých jehlovitých zubů. Z toho důvodu je ďáblova duše místo v mojí hlavě, kam chodím strašně a strašně moc nerada. Ale jsou chvíle, kdy se prostě probudím a jsem tam. A zrovna jako v Meyrinkově románu, je to pokoj bez dveří, odkud se nedá utéct, jen čekat, napjatě poslouchat zvuky z jámy a čekat, až tě místnost pustí sama.

Vrátila jsem se kolem čtvrté odpoledne, celá nervózní strčila klíč do zámku a už si v hlavě sumírovala, co Jindrovi všechno řeknu a jak mu to řeknu. Nicméně letmý pohled na rohožku mě informoval, že můj přítel ještě vůbec nedorazil domů!

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo a já se na místě sesypala v záchvatu pláče. Ani jsem pořádně neviděla, kam házím boty a kam kabelku, jenom jsem stáhla kalhoty a ponožky a schoulila se do rohu postele, přitiskla obličej na Jindrův polštář a plakala tak intenzivně, jako léta ne.

Jelikož v bytě nikdo nebyl, vzlykala jsem pěkně nahlas; a to byl přesně důvod, proč jsem neslyšela tiché klapnutí dveří, když se Jindra konečně vrátil.

Prošel bytem docela tiše, takže jsem se hrozně lekla, když mi položil ruku na rameno, a střetla jsem se s jeho pohledem, smutným, omluvným a trochu vystrašeným. Ještě měl na řasách slabě postřehnutelné stopy líčidla a oblečení páchlo cigaretami a alkoholem, ale měl čerstvě umyté vlasy a byl cítit mýdlem. Věděla jsem, že musím vypadat hrozně, oteklá, mokrá a celá červená, takže jsem schovala obličej do dlaní a snažila se přestat plakat, ale nešlo to. Jindra ze mě byl na rozpacích, chvíli se mě snažil hladit po hlavě a něco říkat, ale ani jsem mu nerozuměla a slzy beztak nešlo zastavit. „Neplač, miláčku, prosím tě,“ zašeptal mi pak po chvíli přímo do ucha a ten miláček mě rozštípl tak, že jsem se nekontrolovatelně rozvzlykala ještě víc. „Nezlob se na mě, prosím,“ šeptal nešťastně a bylo vidět, že neví, co se mnou.

„Já jsem dneska hodně přemejšlela,“ řekla jsem přerývaně, jak jsem se snažila ovládnout hlas a nepropuknout v trapné zajíkání. „My dva se k sobě možná vlastně vůbec nehodíme, a jestli se chceš na všechno vykašlat, necháme toho, já si s tím dítětem poradím sama, ty s ním vůbec nemusíš mít nic společnýho…“

Pak už se mi třásl hlas tak, že jsem nemohla pokračovat, ale Jindra by mě stejně nebyl nechal. „Ty – se chceš rozejít?“ zakoktal. „Já tě asi chápu, po tom včerejšku, ale prosím tě…“

„Nechci se rozejít,“ přerušila jsem ho protentokrát já. „Ale nechci tě do ničeho nutit, víš, abys se mnou zůstával, když je ti líp s jinejma…“

Jindra mě pomalu a trochu plaše objal, takže jsem se trošku uvolnila a znovu jsem se rozplakala, tentokrát přímo na jeho rameni. Strašně smrděl kouřem, ale to mi bylo v tu chvíli jedno.

„Ten včerejšek byla příšerná chyba,“ řekl už o něco jistějším hlasem a konejšivě mě pohladil po hlavě. „Přesral jsem to, teda měl jsem v hlavě a tak, ale stejně. Pořád to byla jen legrace a o nic nešlo, a pak jsem najednou byl v posteli se dvěma holkama a nebyl jsem takovej machr, abych jim řekl sorry, mám ženskou, udělejte se samy. Cítil jsem se pak mizerně, hodil jsem do sebe pár panáků vodky a další věc, co si pamatuju, je až to, že mám na sobě ženský prádlo, cizí chlap mi strká péro do pusy a ve dveřích stojíš ty a nevěřícně na to zíráš. To mě vystřízlivělo, jinak bych toho chlapa byl snad vykouřil, vůbec nevím, co to se mnou bylo. Běžel jsem za tebou, ale ty jsi zmizela a já nechtěl jít po chodbě jako transka. No a když jsem se vrátil, Olívie mě začala přemlouvat, že tě mám nechat bejt, že si jsi moc majetnická, musíš si prostě zvyknout, že nejsem jenom tvůj, a takový podobný kecy. Paradoxně na tom jsem si právě uvědomil, jakej jsem idiot. Chtěl jsem si dát kafe, trochu se vzpamatovat, umejt se, převlíknout a jít za tebou, jenže jsem z toho všeho chlastu usnul jako špalek a probudil se asi před hodinou. Jestli mi to můžeš odpustit miláčku, tak slibuju, že se to fakt už nikdy nestane.“

„Koukni, já vím, že jsem teď v posteli úplně k ničemu,“ řekla jsem smutně, „nejsem taková svině, abych se zlobila, když si půjdeš užít jinam. Ale prosím tě, prosím tě o jednu věc – jestli chceš se mnou vážně zůstat, tak s Olívií už ne, a s žádnou její kámoškou!“

„Ani s Olívií, ani vůbec s žádnou jinou, a už nikdy, slibuju, přísahám!“

Stejně jsem mu nevěřila ani slovo, ale bylo mi líp. A s překvapením jsem po chvíli zjistila, že Jindrovi můj plačtivý výlev taky udělal dobře – konejšivě mě hladil a na tváři měl něžný, ochranitelský výraz. Položila jsem mu hlavu na prsa, zavřela oči a nechala se mužně utěšovat, stejně jako včera Salvadorem.

Být křehká zranitelná květinka je občas moc fajn.

Neměla jsem chuť už Olívii do nejdelší smrti vidět, ale ona zřejmě mojí nechuť nesdílela, protože mi zaklepala na dveře hned druhý den odpoledne. Byla bych jí hned vyhodila, ale přemohla jsem se a celkem studeně se zeptala, co chce. Můj tón jí vůbec nevzrušil, vešla suverénně dovnitř, sedla si v kuchyni a teprve pak se mě zeptala, jestli nemám telefon na Salvadora. Že prý ho asi ztratila a nemůže ho najít, zkoušela i poslední volaná čísla, ale nikdo to tam nebere a že prý ho budu mít určitě já. Řekla jsem, že fakt ne, ale zatvářila se tak upřímně zklamaně a smutně, že mi jí přišlo líto a prohrabala pro forma notýsek i telefon, i když jsem dobře věděla, že jsem Salvadorovu vizitku hodila do koše hned ten den, co mi ji dal.

Olívie vypadala docela zdrceně, chvíli něco mumlala, že to je hrozná záhada, pak chvíli zdánlivě nenuceně povídala o blbostech a najednou jsem zjistila, že se ze mě snaží vytáhnout, jestli jsem se Salvadorem spala. To mě vážně rozčílilo, vyjela jsem na ní, že já tedy nejsem mrcha, co spí s chlapama svých kamarádek, že jeho číslo fakt nemám a jestli se po něm nechce radši poohlédnout u sebe v bytě, a to co nejdřív. Což byl tak ostentativní vyhazov, že to došlo i Olívii, zvedla uraženě bradu a odkráčela beze slova jako královna. Jindra, který se po celou dobu našeho rozhovoru zbaběle skrýval za zavřenými dveřmi ložnice, pak okamžitě vyklouzl, spokojeně se pochechtával a plácal mě po rameni, jak jsem s ní krásně vyběhla.

Olívie pak nějakou dobu nebyla ve svojí kůži, vypadala přepadle a smutně, a když jsme se náhodou potkaly, kývala mi jen tak na pozdrav. Jednou jsem jí potkala v doprovodu sestry – zatímco Olívie rychle pokračovala do schodů, její sestra mě zastavila, jestli prý nevím něco o tom krásném Mexičanovi, že se už neozval a Olívie je z toho celá nešťastná a zřejmě se do něj zamilovala, chudinka pitomá. Nezbylo mi než pokrčit rameny a dívat se, jak obě dvě zezadu skoro identické hubené černovlásky mizí v bytě. Bylo mi Olívie skoro líto.

Pak jsem ji pár týdnů neviděla – jak jsem se později dozvěděla, odjela do Japonska kvůli nějakému focení. O jejím návratu se dozvěděl celý dům z megapárty, kterou po příjezdu uspořádala a na kterou mě přišla pozvat polonahá, opilá a zavěšená do nějakého podivně vypadajícího připosraženého padesátníka s pleší a ve značkovém obleku. Velmi jedovatě jsem se jí přímo před ním zeptala, jestli má nějaké zprávy o Salvadorovi: vykulila na mě oči a s naprostou upřímností řekla:

„Nojo, Salvador, na toho jsem už vážně zapomněla, copak asi dělá?“

Vzala mi tím vítr z plachet, protože jsem jí chtěla ještě jedovatě pozvat na svojí a Jindrovu svatbu, kterou jsme měli naplánovanou na konec příštího měsíce. Ale takhle jsem to radši neudělala.

Pro jistotu. Mohla by totiž přijít.