smršť

zabodávají se do mne

hnijí

vyčkávám

pozoruji

jak sesychají

stíní písčitým

letmým ožívají

jak krůpějí rosy

než zašlápnout se nechá

i krvavé stopy

vysuší se

ale vtisknutý obrys zůstává

sotva nahmatáš prsty

vlákna na krku

třepí se

ale drží

vnitřní hlas

pohádej se s ním zas

ulehni do šumění slov

slyšíš

jak dopadají na okap

příliš hlučně

na to, že je po dešti

co vítr věští

další bouřka utopí

už tak se dýchat nedá

a nápomocná ruka

zatoulala se někam do stínu

kdo vinu má a víc

čí tvář rozehřeje

jedno ranní

svítání do snů

nedostane se odměny

v podobě

žádá se víc

dostanou hory k pohlazení víc mraků

rozlehne se údolím

křik ptáků

do ztracena     pohlcuje

chtivá jezera      jen zrcadlí

co chce okolí

ale sám jsi ty

odraz tvůj     co pluje po hladině

zítřků     chmatajícím po tvé

duši    co netuší

kdo políčeno na ni má

a proč nerozumí si

dva      co mávají křídly

kolem      se létá lehce

přistání někdy bolí

i sokoli ztrácí peří    ale zrak

skvělý     ač

někdy je lepší nevidět

zítřků svět     a škrtnout sirkou

kompromisům

chtít je víc

a vědět      co odřezat

jen žádný návrat

snad naději vstříc

jen nějakou najít

zůstat

nebo jen snít…