Utopenci

Stanislav Strmiska
Utopenci


I.
Dobře jsem ho v té tmě poznal. Byl to Tony. Anna ho nesnášela. Chodila s ním sice už od školy, ale tehdy byl Tony prostě frajer a Anna třídní kočka. Anně to zůstalo, možná je z ní teď prvotřídní kočka, kdežto z Tonyho frajera se stal Tony fracek a lempl. Dala mu kopačky už před rokem, ale ten magor to pořád ne a ne pochopit.

„Hele debile, nemám Tě rád“, spustil Tony.
„Já Tě taky zrovna nějak moc nemusím“, odpověděl jsem mu.
„Jenže já Ti nelezu do zelí, debilku.“
„Já Tobě taky ne.“
„Chodíš mi za Annou.“
„Ale vždyť ona s Tebou už dávno nechodí.“
„To mě vůbec nezajímá.“
„No vidíš a Annu zase vůbec nezajímáš Ty.“
„To musím vědět já nejlíp, jestli ji zajímám, nebo nezajímám.“
„Asi jo, nebudu se tady s Tebou hádat.“
„Já tady taky nejsem kvůli hádání, debilku.“
„A kvůli čemu teda?“
„Přišel jsem Ti dát do držky, aby sis to zapamatoval a dal mojí holce pokoj.“
„Ale Anna není Tvoje holka,“ řekl jsem a udělal krok směrem k Tonymu, abych mu ukázal, že se nebojím, přestože se mi svíral žaludek strachy a klepala se mi kolena, nejspíš taky strachy. Tony je přeci jenom o něco silnější. Tony taky udělal krok vpřed.
„Si myslíš, že se Tě budu bát, zasráne?“
„To si nemyslím, ale myslím si, že nemá cenu se tady zmrzačit. Co kdybychom si zašli do hospody a tam to všechno probrali jako chlap s chlapem?“
„Jako chlap s čím?“ optal se Tony a začal se nuceně a suše smát, až se zdálo, že se mu každou chvíli musí roztrhnout krk.
„Vysral bych se na to mladej“, pokračoval, když se konečně přestal smát, „my Ti prostě tady dáme do držky a hotovo.“
„Kdo my?“
„Teda já“, řekl Tony.

V ten moment mi bylo jasné, že ten všivák a lempl Tony tady není sám, že naše náhodné setkání při procházce kolem rybníka, kam jsem v poslední době často chodil, není zas tak úplně náhodné a že já rozhodně do té držky dostanu. Kdybych tu byl jenom já sám proti němu, možná by moje potupa nebyla až tak strašná a možná bych mu zasadil i pár bolestivých ran, ale jestliže tady má svoje kumpány, jsem celkem ztracený.

Netrvalo dlouho a zpoza stromu se vyvalili všichni tři: Petr, řečený Čuňas, byl zavalitější postavy a jako kovářský učeň měl celkem dobrou ránu; Emil, tomu se říkalo Fízl, protože jeho otec byl policajt a možná proto si na kdekoho dovoloval; nakonec Richard, který měl jedno skleněné oko, říkalo se mu prostě Richard. Když jsem zjistil, jaká je situace a že jestli z ní chci vyváznout se zdravou kůží, musím vzít neprodleně nohy na ramena, vzal jsem nohy na ramena a utíkal směrem k naší vesnici.
„Stůj, nebo střelím!“ zakřičel za mnou Emil Fízl.

Myslel jsem, že si dělá srandu, nemohl přeci mít zbrojní průkaz a tak jsem utíkal dál, jenže přestože zbrojní průkaz neměl, měl pistoli. Asi si ji půjčil od otce a tak jsem zůstal stát jako přimražený, když jsem zaslechl ránu z pistole. Stál jsem, ani jsem nedutal a v tom jsem uslyšel druhou ránu a kousek ode mě zasvištěla kulka.
„Co děláš, kreténe“, křičel Tony, „vždyť už stojí.“
„No jo, kurva. Sem si myslel, že ještě utíká,“ odpověděl mu Emil Fízl.
Ten kretén by mě asi opravdu zastřelil. Doběhli mě, chytili a Čuňas a Fízl mi roztáhli ruce. Tony si stoupl přede mě a spustil:
„Tak, hošánku, tohle bude výchovná lekce, aby sis zapamatoval, že mi nemáš chodit za holkou.“

„Ale já…“ stihl jsem jenom říct, ale v tom jsem dostal ohromnou šupu do zubů. Ucítil jsem v puse krev. Bolestí jsem zavřel oči. Když jsem je otevřel, uviděl jsem mihnout se pěst v těsné blízkosti a Tony mi hned v dalším okamžiku asi zlomil nos. Krev mi tekla proudem; chutnala sladce. Další rána následovala na oko a hned za ní kopanec do břicha, myslel jsem, že se pozvracím.
„Nechte mě“, snažil jsem se říct, ale asi mi nebylo rozumět.
„To víš, že jo“, řekl Tony a kopl mě vší silou do rozkroku. To už jsem nevydržel a pozvracel se. Jeho kamarádi, když to viděli, mě pustili a já jsem se mohl alespoň předklonit.
„Á, frajírkovi není dobře“, řekl Tony, a jak jsem byl v předklonu, chytil mě za hlavu a kopl mě kolenem do obličeje. To už jsem neustál a skácel jsem se na zem. Bylo mi naprosto jedno, že ke mně přišel Emil Fízl a řval na mě:
„Ty idiote, kurva, sem Tě málem zastřelil!“
Poté mě ještě pro jistotu kopl do zad, ale to už jsem snad ani nevnímal.
„Co s ním?“ zeptal se Čuňas.
„Potřeboval by trochu oživit,“ řekl Tony.
„Už bysme mu měli dát pokoj“, zastal se mě Richard, „podívejte, jak vypadá.“
„Zmalovaný je pěkně“, prohlásil Emil Fízl.
„Tohle jsme si ale nedomluvili, nepřipadá vám, že jste to trošku přehnali?“ optal se Richard.
„Kurva, drž hubu, srabe, jestli se Ti to nelíbí, tak táhni domů“, promluvil Emil Fízl a Richard se otočil a vydal se k domovu.
„Si vymatlanec a sračka!“ řval za ním Emil Fízl.
„Co by na to řekl Tvůj fotřík, kdyby zjistil, že´s mu potáhl pistoli?!“ křičel na něj na oplátku Richard.
„Táhni do hajzlu!“ vyprovodil ho ještě Tony.

Byl jsem za tuto jejich názorovou výměnu rád, protože si mě chvilku nevšímali a já jsem měl aspoň šanci se trochu nadechnout, i když i to nadechnutí dost bolelo. Ležel jsem na zemi smotaný do klubíčka, plival krev a v duchu jsem přísahal, že se jim jednou pomstím.

Teď už tu zůstali jenom tři. Ne, že by to bylo o tolik lepší, ale člověk má aspoň trošku lepší pocit. Tony a zbytek jeho kumpánů ještě chvíli nadávali a tak jsem si užíval okamžiky klidu, jestli si vůbec člověk v takovém stavu, v jakém jsem se právě nacházel, může něco užívat. Snad jen těch několik minut, které věnovali debatě o tom, jaký je Richard kretén.

„Tak co s Tebou?“ zeptal se mě Tony, ale vůbec nevypadal, že by ho moje případná odpověď vůbec zajímala.
„Už máš dost?“ zeptal se stejným stylem Emil Fízl, ale toho jsem zřejmě podcenil, protože když jsem neodpovídal, tak spustil:
„Tak co, kurva? Máš, nebo nemáš?“
„Mám“, vypravil jsem ze sebe polohlasem.
„Tak si stoupni a vypadni, frajere“, poručil mi Tony.

Zkoušel jsem si stoupnout, ale když jsem se trochu nadzvedl, zatočila se mi hlava a znova jsem upadl na zem a zůstal ležet. Zachvátil mě pocit absolutní rezignace. Bylo mi jedno, jestli ležím a na čem ležím; bylo mi jedno, jestli Tony a jeho pitomý kámoši chodí kolem; bylo mi jedno i to, že už mi od země byla v tom zakrvaveném tričku zima; bylo mi jedno úplně všechno.

„Á, pán je nějaký nemohoucí, potřeboval by probrat,“ řekl Čuňas a já už jsem v ten moment vytušil jeho záměr a věděl jsem úplně přesně, co chce udělat, ale bylo mi to naprosto jedno, neprotestoval jsem. Trochu mě překvapilo, že vím, co se mnou hodlají udělat. Byla to tak jasná a čistá myšlenka. Nebránil jsem se.
„Tohle Tě probere!“ slyšel jsem ještě Emila Fízla, ale to už jsem letěl vzduchem vstříc hladině, když mě ti tři hodili z hráze do rybníka. Pocítil jsem teplo, které z vody po parném dnu vystupovalo.


II.

Když jsem se probral, nemohl jsem si zpočátku vůbec uvědomit, kde to jsem. Určitě se to stalo každému, kdo se probral na podobném místě jako já teď. Probral jsem se pod vodou a okamžitě zpanikařil, chtěl jsem se co nejrychleji dostat nad hladinu, abych se mohl nadechnout. Ale po chvilce jsem zjistil, že vůbec nepociťuji potřebu nádechu, což mě překvapilo možná ještě víc než to, že jsem pod vodou; to je přeci úplně jasné, do vody mě hodil Tony a ti jeho dva pitomí kamarádi, takže kde jinde bych teď měl být než pod vodou? Ovšem skutečnost, že nemusím dýchat, mě docela zmátla. Nadto jsem se pohyboval vodou sem a tam, stačilo jenom chtít někam jít a člověk tam hned vyrazil. Zajistil jsem, že nemám tělo. Po chvilce plavání ve vodě jsem svoje tělo objevil. Leželo kousek ode mne na dně v bahně v podivné poloze. Díval jsem se mrtvýma očima směrem ke hladině. Bylo to šokující a okamžitě jsem zpanikařil. Jedna část mého já se chtěla jít na sebe podívat blíž a té druhé části připadalo moje tělo jaksi cizí, škaredé a odporné. Nevím, jak bych vám to nejlépe vysvětlil, netýkalo se to fyzické krásy, ale spíš něčeho takového, že jsem ke svému tělu pocítil na jednu stranu odpor a na druhou stranu mi ho bylo líto, že tu leží takové mrtvé. V tu chvíli mě vůbec nenapadla otázka, jak je možné, že ležím tam dole na dně a přitom se vidím; jsem mrtvý a přitom žiju; žiju pod vodou a nemusím dýchat.

Je to škaredý pocit, co? optal se mě někdo za mnou. Vlastně nemůžu říct: optal; on ten někdo nemluvil, ale já jsem věděl, že se na to ptá.
Je, odpověděl jsem, aniž bych tušil, jak jsem to udělal a otočil jsem se, abych viděl s kým, nebo s čím se to bavím. Na první pohled to bylo něco jako duhová bublina z bublifuku.
Kdo jsi? zeptal jsem se.
Jsem duše, stejně jako ty.
Jako já?
Ano, taky jsem duše utopeného.
A já vypadám stejně jako ty?
Všichni vypadáme stejně.
Vás je tu víc?
Jsme tu všichni, teda skoro všichni, co jsme se v tomto rybníce utopili. Já jsem se například utopila jednou v zimě při bruslení, když se pode mnou prolomil led.
To já jsem se asi utopil teď.
Utopil jsi se dnes v noci, viděla jsem Tě, jak jsi se topil, ani jsi moc nebojoval.
Zmlátili mě. Vůbec nic si nepamatuju.
Nikdo z nás si nic nepamatuje, už jsme to probírali několikrát, prostě se každý topil a potom se jakoby najednou probral z tvrdého spánku, ale to už byl duše, i já jsem to tak měla. A každý potom litoval to svoje mrtvé tělo a každému se tak trochu jakoby nelíbilo a cítil k němu trochu odpor.
To je pravda, nevím čím to je, ale já jsem opravdu ke svému tělu, tedy ke svému bývalému tělu, cítil jistý odpor, jakoby to bylo něco cizího a vůbec se mi nelíbil můj mrtvý obličej, raději jsem se na sebe vůbec nedíval.
A co mám teď dělat?
Co bys chtěl dělat?
Nevím, utopil jsem se teprve poprvé.
Máš nějak moc humoru, na to že jsi teprve pár hodin po smrti.
To snad ani není humor, spíš nevím, co bych tu měl dělat.
Dělej si, co chceš, nemusíš dělat nic, nebo si můžeš plavat jako ryba, můžeš se na ně dívat, jak plavou ony a tak. Nebo si můžeš jít popovídat s nějakou jinou duší.
A to tu jinak nic neděláte?
Nïc.
To je divné, jak to můžete vydržet?
Na to si zvykneš. Zatím se měj.
Ahoj, řekl jsem jí na rozloučenou a ona už plavala zase někam jinam.
To je situace: jsem mrtvý, jsem duše a vůbec netuším, co bych měl jako taková čerstvá duše dělat. Napadlo mě, že bych se třeba mohl trochu porozhlédnout po rybníku.

Představoval jsem si život pod vodou spíš jednotvárný, ale není tomu tak. Pod vodou se pořád něco děje; ve dne v noci. Já jsem ze své nové existence ještě tak rozrušený, že je mi to stejně všechno jedno. Myslím na Annu a cítím se přitom mizerně. Nemohu se vůbec ztotožnit s myšlenkou, že už ji nikdy neuvidím. Je mi z toho smutno a jsem z toho naprosto sklíčená duše. Pomýšlel jsem na sebevraždu, ale asi to nejde. Dokonce jsem se pokusil rozjet plnou rychlostí proti dnu, ale jenom jsem se o něj zastavil a nic. Ani to nebolelo. Vůbec nevyhledávám společnost ostatních duší, které čas od času vidím proplout kolem. Naopak, když se mi zdá, že za mnou některá z duší míří, okamžitě se rozjedu někam jinam a snažím se schovávat mezi vodními rostlinami. Taky jsem si všimnul, že na moji přítomnost ryby vůbec nereagují; myslím, že mě vůbec nevidí.

Ahoj, to jsem já, ozvalo se jednoho večera v okamžiku, kdy jsem to nejmíň čekal, za mnou.
Kdo já?
No přeci já, už jsme se spolu bavili.
Aha, ty jsi ta, co se s ní prolomil led.
Jo, to jsem já. Proč někdy nepřijdeš za náma?
Nevím, asi jsem si ještě nezvykl.
Takhle si nezvykneš nikdy. Musíš přijít za náma, pobavit se s ostatníma.
Dobře, já tam zajdu, ale dnes ještě ne, ještě na to nejsem připravený.
Připravený jsi na to pořád, jenom se prostě bojíš.
Asi máš pravdu, ale buď prosím tě tak laskavá a nechej mě ještě chvíli na pokoji. Určitě se za vámi podívám, hned jak se na to budu cítit.
Fajn, jenom jsem Tě chtěla varovat.
Varovat? Před čím?
Nepřibližuj se moc k hladině.
A to proč?
Když svítí slunce, mohl by se´s třeba vypařit, nebo něco podobného. Jednou se to už stalo. Vlastně se to možná už stalo vícekrát, jedenkrát si to pamatuju.
A co se s ním stalo?
To nikdo neví; nikdy jsme ho už neviděli, ale určitě to nebylo nic příjemného. Zkoušela jsem o tom přemýšlet. Napadlo mě, že se třeba vypařil s vodou a potom napršel a teď je součástí některé rostliny, nebo ho třeba něco vypilo, nebo se třeba při tom vypařování úplně vypařil a není z něj teď nic, neexistuje…
A Ty myslíš, že to tak není lepší?
Co?
Neexistovat.
Nevím, my si myslíme, že tato forma je pokračováním života a jednou to bude zase jinak. Přijď za námi, určitě se dovíš víc.
Dobře, ale teď bych byl ještě chvilku rád sám.
Nechám Tě být, ale nezapomeň: nepřibližuj se moc hladině, ať Tě nepotká něco zlého.
Díky za radu, budu se jí řídit.

Plaval jsem dál rybníkem a nepřemýšlel nad tím, co se stane duším, které se vypaří. Vlastně jsem se jenom snažil nad tím nepřemýšlet, prakticky jsem nad tím přemýšlel pořád, i když se mi zdálo, že nad ničím nepřemýšlím.

Pomalu jsem se se svým novým údělem vyrovnával. Několik dní jsem ještě proplouval rybníkem sám a nevyhledával jsem společnost ostatních. Vyhýbal jsem se jim. Vyhýbat se jim však nemohu věčně a proto jsem se rozhodl, že se dnešního večera dostavím na sešlost utopených duší.
Vítáme zde novou duši. To je dost, že jsi za námi přišel, spustila jedna z bublin. Nějak jsem vytušil, že je to někdo, kdo tomu tady velí.
Dobrý večer, pozdravil jsem. Omlouvám se, že jsem se nedostavil dřív, ale nějak jsem si pořád nemohl zvyknout na tuto svoji novou podobu. Nemohl jsem se s tím pořádně vyrovnat.
Právě proto jsi měl přijít za námi, my bychom Ti s tím pomohli.
Tak jsem tady.
To je výborné. Musíme všichni držet spolu.
Proč?
Protože jsme tady a protože máme všichni stejný úděl a jsme předurčeni ke stejné věci.
K jaké?
Jsme předurčeni k tomu, aby z nás jednou povstal nový život, a tím dojdeme spasení.
Spasení?
Jistě. Teď se nacházíme v očistci a pykáme za svoje hříchy, kterých jsme se v životě dopustili.
Tak to mě, upřímně řečeno, nenapadlo.
Je to tak, synu, ale teď už jsi tu s námi a tak se můžeme všichni společně pomodlit.
Promiňte, ale na to já připravený nejsem. Mimoto neznám žádnou modlitbu.
Pojď se ji s námi učit, vnímal jsem ještě jeho slova, ale to už jsem byl na cestě úplně jinam, do nějakého klidného koutu rybníku. Chtěl jsem být sám a ne se paktovat s touto podivnou podvodní odnoží náboženství a čekat na svoji spásu. V ten okamžik jsem se rozhodl, že tuto fázi existence ukončím a vyplavu ke hladině a nechám se vypařit, ať se pak děje co chce. Přišel jsem o život a hlavně o Annu. Je mi všechno jedno.

Ráno jsem potkal duši, se kterou jsem se bavil tehdy poprvé. Poznal jsem ji hned. Když jsem je viděl včera všechny pohromadě, všiml jsem si, že každá má trošku jiný odstín.
Proč jsi včera utekl?
Nesnáším lidi, kteří se mi snaží nalít do hlavy jejich domněnky a jiné bláboly.
Velekněz to myslí dobře a Ty by jsi se na něj neměl zlobit.
Co se stane, když vypluješ ke hladině?
Proč Tě to zajímá?
Protože jsi říkala, že je to nějak nebezpečné, tak abych věděl.
Velekněz říká, že můžeš u hladiny prasknout, nebo se vypaříš, nebo Tě sezobne nějaký vodní pták.
A už se někdy něco podobného stalo?
Viděla jsem to jen jednou, prostě se vypařil. Ke hladině se teď nikdo neodváží. Velekněz říká, že se to nemá, a že je pro naše dobro, když se budeme držet spíš v bezpečí u dna a jistě má pravdu, tady nám nic nehrozí a u hladiny na nás číhá spousta nebezpečí.
Jdu se podívat ke hladině.
Neblázni. To se nemá.
Je mi to jedno, já nejsem člen té vaši sekty...
My nejsme sekta.
A co jste? Podvodní křesťané? Svědkové Bublinovi? Adventisté sedmé vlny?
Děláš si z nás srandu a to od Tebe není pěkné.
Promiň, jenom Ti vysvětluju, jak to vidím. Každopádně jsem se už rozhodl a nemůže mě nic zastavit.
S těmito slovy jsem se rozjel k hladině. Ještě jsem slyšel, jak za mnou volá:
Neblázni! Praskneš! Umřeš! Vypaříš se! Sezobne Tě pták!

Volání bylo čím dál slabší, až jsem ho nakonec neslyšel vůbec. Neměla vůbec odvahu se se mnou jet alespoň podívat, jak je u hladiny. Rozjel jsem se naplno a sledoval, jak se blížím k hladině. Kdybych byl ještě člověk, zavřel bych oči, zadržel dech a čekal nějaký prudký náraz. Čekal jsem, že se od hladiny odrazím jako fotbalový míč. Moje rychlost se zvětšovala a hladina se blížila. Ve skrytu duše jsem měl i trošku strach, že doopravdy prasknu, nebo že se mi něco strašného stane.

Není to tak, jak říkal ten podvodní velekněz. Je to všechno úplně jinak. Je to nádherné, je to pohoda, je to krása, svoboda a volnost. Cítím se úžasně, je to paráda. Vůbec jsem nepocítil, že už nejsem ve vodě, ale že jsem na vzduchu. Napadlo mě, že bych jim to měl tam dole říct a tak jsem nabral opačný směr a letěl jsem střemhlav přímo proti hladině.

Jenže ouha, do rybníka se nedostanu. Odrazil jsem se od hladiny jak od gumové stěny. Nemůžu se vrátit. Nemůžu jim říct, že je to všechno jinak, že svět není jenom jeden rybník.


III.

Moje první cesta vedla samozřejmě za Annou. Letěl jsem vzduchem jak tryskáč a za malou chvíli jsem byl u ní doma. Ona doma nebyla, ale má na stole postavenou moji fotografii a to mě na mou duši dojalo. Zůstal jsem u ní dlouho do noci. Chtěl jsem jí dát nějak najevo, že jsem tady a tak jsem kolem ní poletoval, ale všechno bylo marné. Neviděla mě a vlastně ani netušila, že jsem poblíž. A jak jsem tak kroužil kolem ní a nemohl se na ni vynadívat a potom, jsem kolem ní kroužil, i když už dávno spala, ani nevím, jak k tomu došlo, ale vdechla mě a dostal jsem se do jejího snu. Bylo to krásné. Udělal jsem jí krásný sen, chodili jsme spolu po místech, kudy jsme spolu chodívali, když jsem měl ještě tělo. Bylo to krásné a já jsem cítil, že se jí sen líbí a že je šťastná. Potom se ale probudila, seděla na posteli; až do rána plakala a já jsem se cítil trapně. Taky rozsvítila svíčku. Zkoušel jsem jí dát nějak najevo, že jsem tady s ní; zkoušel jsem, co to udělá, když se přeženu plnou rychlostí kolem plamene svíčky. Cítil jsem teplo a plamen se vždycky mírně zachvěl, ale Anna si toho vůbec nevšimla, tak jsem to vzdal a usadil se na okenní parapet, abych na ni viděl, a tam jsem vydržel až do rána. Nakonec to nebylo příjemné ani pro mě a pro ni určitě taky ne.

Nikdy víc jsem to už neudělal, ovšem ohromnou zábavu jsem si našel u Tonyho a jeho kumpánů. Bavil jsem se tím, že jsem se jim objevoval ve snech. Bylo to celkem solidní zadostiučinění. Strašil jsem je řádně. Dokonce jsem je ve snech několikrát zastřelil a utopil a různě jinak týral. Bylo krásné, mít tu neomezenou moc řídit někomu sny. Ve dne jsem potom sledoval, jak jsou na tom ti pitomci čím dál hůř.


IV.

Ovšem, nic není napořád a tak i já jsem začal pociťovat, že se této zábavě nemůžu věnovat donekonečna. Začal jsem zjišťovat, co bych mohl dělat dál. Nebylo to tak složité, stačilo se řídit instinktem a tak jsem i já jednoho dne vyrazil na svou další pouť ke slunci. Cestou jsem viděl spousty jiných duší, které putovaly stejným směrem jako já.

Jsem zvědavý, jaké to bude, ale myslím, že příjemné. A pak, až jednou ke slunci přiletím, a stanu se jeho součástí, vrátím se možná na Zemi jako maličká částička slunečního paprsku, nebo se dostanu třeba úplně jinam. Uvidíme. Bůhví, co mě ještě v životě čeká…