Mazurek 06:16 (2)

„Zaslechl jsem, že jste po nějaký čas hrál s proslulou Londýnskou filharmonickou společností,“ přerušil jsem po chvíli mlčení, dychtě po slíbených podrobnostech našeho případu.

„Ano. Ale... Nevzpomínám na tu dobu s nadšením. Ti vrzalové hráli tak rozvláčně, že jsem jim v delších opusech musel nechávat dva až tři takty náskok.“

„To bylo od vás šlechetné.“

„I tak měli co dohánět,“ zazubil se přítel. „Na radu skladatele Dvořáka, jenž byl pozván v březnu loňského roku do Brightonu, kde dirigoval svoji fenomenální Symfonii D-dur, jsem se raději hudbě začal věnovat sólově.“

„Nebyl to snad ten unesený komponista, po kterém pátráme?“

„Správně Watsone! Mistr Antonín Dvořák, kterého jsem měl tu čest provázet vloni po Brightonu, neboť, jak známo, trpí lehkou formou agorafobie, je vskutku pozoruhodný muž. Poměrně vysoký, dle mého odhadu asi pět stop a deset palců; snědý, divoce vlnitých černých vlasů a výrazných hnědých očí. Pod výrazným slovanským nosem neposlušné kníry a bohatýrský vous. Poněkud výbušný, občas nerudný, výstřední, až trochu podivínský. Když Dvořáka posedne invence, přestane vnímat okolí. Také jsem u něj postřehl jakousi ostýchavost až plachost ve vztahu k něžnému pohlaví.“

„Tyto povahové vlastnosti se často snoubí s genialitou, viďte?“ učinil jsem tak jemnou narážku, že ji ani všímavý detektiv nepostřehl.

„Dokázal svými vrtochy přivést do rozpaků i krejčího který mu zabíral frak, když se dožadoval ušití vestičky s dlouhými rukávy a nezvykle pestrým vzorem. Samozřejmě s manžetami. K běžným zvykům mistra totiž patří zapisovat si nápady na manžety od košile, nebo na jídelní lístky z restaurací. A často se nejedná jen o hudební nápady. Jako znalec a obdivovatel parních strojů, zdokonalených skotem Jamesem Wattem, najmě lokomotiv a parolodí, mnoho času trávil v brightonském přístavu. Zapisoval si rozličné technické a konstrukční detaily parníků, jež vášnivě a zaujatě pozoroval. Ostatně mám u sebe útržek nápojového lístku z restaurace The Brighton Beach Hotel s jeho zápisky. Hleďte,“ vytáhnul obřadně z náprsní kapsy několik pečlivě složených listů a jeden mi podal.

Na nepotištěné straně bylo energickou rukou napsáno několik řádků:

Krásné Angličanky se koupou v moři jen lehounkým plátnem přikryté. Tu je vidět hezkou ručku, tu zas buclatou prdelku a ty vyčnívající kozičky a tu zas stará bába ošklivá.  A tisíce lidu chodí okolo, a jako by nic!

„Ještěže jsem si tento doklad ponechal, neboť mi dobře posloužil stran ověření mistrova rukopisu. Za měsíc po jeho návratu do vlasti, obdržel jsem totiž od Dvořáka znepokojivý dopis.“

Ve Vysoké 26. 5. 1885

Drahý příteli Sherlocku, smím-li Vás i nadále takto oslovovat.

Nemohu jinak, než jak jest obyčejem Vám nějakou tu zprávu o sobě dát.

Vandrováním jsem zanedbal mnoho času. Británii mám rád, ale bydlet bych tu nemohl. Kdyby se okolo mne mluvilo pořád anglicky, já bych tu nic nesložil. To víte, mám rád i les. Rád a často tam pobývám. Ale trvale bych v něm taky žít nechtěl.
Nejradši sedím na zadku mezi svými, všude dobře - doma nejlíp. Zde na Vysoké, u švagra hraběte Kounice  kde zůstanu s rodinou celé léto, zaměstnávám se méně hudbou, avšak tím více svým malým hospodářstvím. Toulám se po lesích, zahrádkařím a pěstuju houby. Jsme tu celá rodina pohromadě a máme se výtečně. Těším se pevnému zdraví a s určitostí v brzké době nemíním navštívit žádné lázně, přesto že mě k tomu  Simrock neodbytně ponouká.

Nevím co dál. Buďte zdráv.

Váš Dvořák.

„Co vás vede k domněnce, že je na dopise něco zvláštního?“ nechápal jsem.

„K jaképak domněnce, Watsone? Nikdy bych neučinil takovou pošetilost, abych se zabýval domněnkami! Já sbírám fakta, analyzuji a dedukuji!

Pohleďte! Navzdory faktu, že list je psán v klidu domova, písmo je znatelně roztřesené. Tahy přesahují pod linku, což svědčí o náhlém snížení úrovně energetického napětí potřebné k bdělosti, a pisatel se nemůže ubránit cizím vlivům, které jakoby vedly jeho ruku. Jsem si jistý, že skladatel psal dopis pod dohledem, nebo se obával cenzury. Tomu nasvědčuje i patrná snaha utajit pravý obsah sdělení, nemluvě o šifrách, které může odhalit jen bystré oko přítele a znalce lidských povah.“

„Nemám nejmenší tušení, o jakých šifrách to hovoříte,“ přiznal jsem bezradně.

„Ale, to je přece zjevné! Předně, Dvořák píše, že mi dává zprávu – jak jest obyčejem, ale nikdy předtím jsem od něj žádný dopis nedostal. Konečně, poznali jsme se teprve nedávno. Pak jeho předstíraná obava, že by v Anglii nic nesložil a žít by tam nechtěl. To je čirý nesmysl, neboť si pobyt u nás nemohl vynachválit, a liboval si, jak jej cizí prostředí a neznámé kulturní vlivy nesmírně inspirují. Přiznal se mi dokonce, že je doma nucen do jakési strojené pózy slovanskosti a vlastenectví. O tom také svědčí dopis, který psal v mé přítomnosti 14. března pražskému nakladateli Velebínu Urbánkovi, a který začínal touto větou: Ze všeho jsem již nabyl přesvědčení, že nyní nastává pro mne zde v Anglii nová a bohdá šťastnější doba, která, jak doufám, vůbec českému umění dobré ovoce ponese.

A pak ta zmínka o Václavu Kounicovi. Jak jsem vyzvěděl, při výuce hře na klavír se mladý Dvořák nešťastně zamiloval do své půvabné žačky Josefiny. A miloval ji, i když jeho city odmítla a dala přednost bohatému hraběti Kounicovi. Ani sňatek s její sestrou Annou nepotlačil mistrovu hlubokou náklonnost k Josefině, která byla, a dosud prý je, jeho silnou motivací v umělecké práci. Jestli o tom paní Dvořáková ví a co na to říká, se mi vypátrat nepovedlo. A teď se dozvídám, že se s manželkou ke Kounicovým také přestěhoval! Velmi neutěšené tvůrčí prostředí, což? A to píše, že se má výtečně!

Starosti mi však dělá ta záhadná poznámka o pěstování hub.

Slyšel jste snad o někom, kdo by se v dnešní době zabýval pěstováním hub? Toto umění zatím ovládá mimo mne jen nepatrná skupina lidí.“

„Jakže! Vy umíte pěstovat houby?“

„Tak trochu,“ usmál se Holmes.

„Řeknete- li vy trochu, znamená to, že pouze jeden, nanejvýš dva lidé mohou být lepší!“

„Vlastně to umím jenom já a...“

„A?“

„A Číňani. Ale nechte na hlavě, Watsone, jsem jen obyčejný člověk. Svým způsobem. Dosud se mi podařilo vlastně jen málo - vypěstovat žampiony na žitné slámě, které jste si minulou neděli tak pochvaloval, a pak, na kukuřici, jakýsi druh mycelia z rodu Penicillium. Zatím jsem však pro něj nenašel žádné rozumné využití. Snad by se tato kultura mohla uplatnit ve výrobě sýrů, a nebo v lékařství.“

„Ve zdravotnictví? O tom pochybuji. Víte dobře, že my lékaři se plísní obáváme jako čert kříže. Ostatně i většina vyšších hub je jedovatá, nebo alespoň toxická. Znáte to přísloví – chybami se člověk učí, dokud se nestane houbařem?“

„Ale, no tak příteli, nebuďte pověrčivý.“

„Nejsem pověrčivý. To přináší smůlu. Raději mi povězte, tedy, pokud moji zvědavost nebudete pokládat za neomalenou, jaké jste z těch informací vyvodil závěry?“

„Milý brachu, situace vypadá zoufale, nikoli však beznadějně. Mám opodstatněné důvody k víře, že pisatel nejednal nijak horkokrevně a ukvapeně, a že je tedy stále naživu. Ještě je však brzy na nějaké závěry. Vytvořil jsem si prozatím dvě teorie, které je třeba na místě prověřit. Musíme se ale chovat velmi obezřetně, neboť budeme hosty hlavního podezřelého.“

„Chcete snad naznačit že...“

„Ano, octneme se ve vyšší společnosti. Hrabě Kounic nás vlastně sám pozval. Tento telegram přišel včera: Prijedte ihned. Svagr Antonin nahle zmizel za podezrelych okolnosti pred dvema dny. Diskretnost nutna. Kounic.

Co říkáte, Watsone, není na té depeši něco zvláštního?“

„To věru nevím. Jen se podivuji, kde vzal ten člověk vaši adresu?“

„Velmi správně, příteli, velmi správně! Víte, že mi to také nejde na rozum? Jak je možné, že v převážné většině mých případů, které s takovou ochotou a vytrvalostí zaznamenáváte, obdržím telegram či dopis od osoby, která v nejmenším nemůže tušit, že bydlím na Baker Street 221B? Musím se na to příležitostně pozeptat Sira A. C. Doyla.“

„A ty vaše teorie?“

 „Ach ano, ano. Nepochybně za tím vším stojí žena.“

„Cherchez La Femme?“ zvolal jsem.

„Ne, děkuji. Francouzská jídla mi nedělají dobře. Tak tedy, podle první teorie se hrabě dovtípil že ráčí být paroháčem; donutil svého švagra napsat zdánlivě bezstarostný dopis, a aby jej odradil od úmyslu v tomto vztahu pokračovat a možná i poněkud vystrašil, uvěznil skladatele v tmavém a vlhkém sklepení, kde rostou pouze...?“

„Krápníky?“

„Nu, krápníky také, ale ty rostou hrozně pomalu. Měl jsem na mysli houby, o kterých se Dvořák v listu tak rafinovaně zmiňuje. Mistr však, oproti očekávání, svému vězniteli v labyrintu zámeckých katakomb skutečně zmizel. Proto ten vyděšený telegram od podezřelého, s přemrštěným důrazem na diskrétnost, ačkoliv mu muselo být jasné, že bulvárnímu tisku mizení celebrit zřídkakdy ujde.“

„To je obdivuhodná dedukce,“ žasnul jsem. „Druhá varianta je podobně smělá?“

„Tak, tak. Víte, příteli, ženy jsou jen zdánlivě křehká a citlivá stvoření. Vzpomeňte jen na neuvěřitelnou proměnu naší bytné, dobrotivé paní Hudsonové, když zjistila, že jsem  trávník před domem nepohnojil síranem amonným, ale hydroxidem sodným.
Stejně nepatrný impuls mohl způsobit přeměnu laskavé a pokorné manželky v lítou saň, neboť je mi známo že paní Dvořáková je mimořádně žárlivá, podezřívavá, často až hysterická, a ovládá fackování jak forehandem, tak backhandem. Otevírají se tu vděčné možnosti pro inteligentní úvahy.“

„Svatá pravda. Nebýt ženské žárlivosti,“ přitakal jsem, „kolik pozoruhodných případů by mi chybělo v análu. Promiňte, chtěl jsem říci - v análech. Někdy nechtěně zaměním lékařskou terminologii s žargonem publicisty. To víte - dvě profese.“

„Vidím, že bystrý tok mých myšlenek vás už trochu unavuje, starý brachu. A ani se nedivím. Sám někdy musím erupce svého mozku přitlumit narkotickými analgetiky. A nazdávám se, že ten okamžik právě nadešel. Jako můj neúnavný životopisec byste měl z času na čas odhlédnout od mých dedukcí, a upozornit také na fakt, že jsme dosud stále ještě na cestě, jakými zeměmi to projíždíme, čeho dobrého si dopřáváme k snědku, a tak podobně. Beztoho těm bystřejším z vašich čtenářů, máte-li i takové, už dlouho vrtá hlavou, jak je možné, že už třetí den sedíme ve vlaku, a ještě nám nepřišel průvodčí ani štípnout lístek.“

„Já to tedy v následujícím odstavci vezmu všechno souhrnem. Z jedné vody na čisto.“