Zhyralcovy Osudy

Rozervaný rockový mládí týpka, co o živote vždycky věděl velký smradlavý… nic.

Dlouhej vytahanej svetr, nepraný roztrhaný džíny, na kterejch by jeden našel víc děr a záplat než původní látky. Mastný blonďatý, dlouho nemytý a dlouhý vlasy, budiž našim poznávacím znamením. Znamením odporu k čemusi… Vlastně jsme tenkrát ani moc nevěděli proti čemu se bouříme, ale dělalo nám dobře se bouřit. A tak jsme se bezcílně bouřili každou páteční i sobotní nocí, s přesností švýcarských hodinek.

Tak neskutečně jsme se odlišovali od všech těch obyčejnejch šampónků a šampónek okolo nás. Byli jsme zhýralci, od pohledu považováni za potenciální kriminálníky a zvrhlíky, co berou drogy ve větším než malém množství. Obhroublá mládež v nedozrálém věku, co se utápí v divokých sexuálních orgiích a alkohol pije s větší pravidelností, než vodu, oddávajic se extatickým pařbám všude možně, hlavně nebýt doma.

Je pátek večer. Teda nějakých těch šest hodin nebo tak nějak. V hrudi mi buší srdce už známým nadšením v očekávání toho, co se dneska bude dít. A ačkoliv jsem v tomhle kolotoči už nějaký ten pátek, stále jsem sám sebe, přes všechnu školou mi vnucovanou a potvrzovanou inteligenci, nedokázal zbavit tý vzrušující naivity a víry, že tentokrát se stane něco fakt hustýho a že bude fakt prdel.

Takže hurá do sprchy, vymydlit tělo, navonět se levnou vodou po holení a umejt máničku. Je fakt, že já vždycky tak trochu porušoval pravidla naší party do pohody. Smrdět mně moc nebavilo a díky nedostatku kvalitních vlasů jsem si nemohl ani dovolit si páčo pravidelně nemýt, neboť jsem pak vypadal hůř než zmoklá kvočna. Když jsem měl mastný vlasy, vypadala vedle mně i ta slepica jako moje krásnější sestra a já se cejtil jako špatně oblečenej sliz.

Pěkně vyfoukáme palici, aby nebyla mokrá, zahážeme do zrudnutí obličeje hlavou do rytmu “The Hunt” od Sepultury, aby ta učesanost nebyla jó přehnaná.

No… Světe div se. Nachytal jsem sám sebe u toho, jak podezřele ochotně přetahuji nepsané pravidlo deseti vteřin pro takzvanej mošing pro úpravu účesu, a v metalovým deliriu puberťáckýho inteligenta se svíjím nahej jak dětská prdelka před zrcadlem v koupelně v rytmu na celej byt vyřvávajících Deep Purple a jejich ‘Child in Time”.

Odmetaloval jsem se do předsíně před velký zrcadlo, nahota nenahota, jsem doma sám. Udělám si tu svoji metalovou pózu, rozkročim nohy, pokrčim levý koleno, pravou nohu natáhnu za tělo, do ruky vemu imaginární kytaru… Bimbas mi visí mezi nohama jak zoufalcův ráj, plandá tam, je vyjímečně v klidu a já si v duchu řikám, že vyvbavenej sem fakt dost slušně. Čekám na doznění posledních taktů dětí času a čekám na orgasmický první tóny, agresivitou a pumpující energií nabitý The Dark Saga od Iced Earth. Zaklánim hlavu, a v němým oblažení metalový mysli si užívám ten nadšenej nápor v mý vyhublý hrudi. Já tomu dycky řikal hudební orgasmus… Překrásnej pocit uspokojení, při riffech nejen týhle úžasný kapely.

The Dark Saga… hodim hlavou dopředu, do zrcadla na sebe vrhnu strašně zlej pohled metalisty, co si neuvědomuje svoji komičnost a v okamžiku už se svíjim, házim hlavou sem a tam a falešně si zpívám text, kterej pořádně neumim. Ale sem strašně tvrdej. Fakt neuvěřitelně zlej. A ta topořivá věc si do rytmu zběsile klimbá v komickým kmitočtu mezi mejma stehnama. Sem a tam, bim bam… Roooots Blooody Rooooooots!!!

Zrudnul jsem do ohnivé záře pekelníka, zadejchal svý prokouřený plíce k vyplivnutí a spotil se zpět do nevykoupanýho stavu. No budiž. Tohle už známe a do sprchy teda fakt znova nepudu. Koupat se víckrát jak dvakrát denně i na mně je moc.

Cíl pokoj. Stěny netolerantně oblepený všema možnejma plakátama všemožnejch kapel, I těch, co sem nikdy pořádně neslyšel. Netolerantně proto, že mi máti porodila ještě bráchu, kterej pro moji metalovou vášeň nikdy neměl moc pochopení. Žel bohu, co to plácám, žel Satanovi, se mi z bratra klube nenáviděnej Fructis.

Nahodim na sebe roztrhaný džíny, pro jistotu uměle pomalovaný nýzvama oblíbenejch kapel, nápisy sem načmáral všude okolo těch děr, co jsem je tenkrát jedno odpoledne pracně vyrobil nůžkama. Nirvana, The Doors, Deep Purple, Black Sabbath, Iced Earth a pentagram nesměly chybět. Co vám budu povidat. Tyhle džíny utíkaly před pračkou jak myš před rozzuřenou kočkou.

Teď ještě vybledlý triko Iron Maiden a dlouhej vytahanej svetr a sem redy na pařbu století, jako jsem vždycky byl redy na pařbu století každej pátek, každou sobotu, každej měsíc, už

několik let v kuse.

Poslední mávnutí do zrcadla hustě rozcuchanou kšticí, kontrola pohledu v zrcadle, jestli jsem nezapoměl házet ten nebezpečnej a agresivní xicht a hurááá do hospody za kámošema.

Bohužel, hospoda která mně nikdy nesedla, ale má známí se tam zabydleli a jinam nechtěli, byla na druhým konci našeho velkoměsta. U Septima… No nebyl to žádnej pajzl, ani žádnej metalovej ráj, ale natočili nám tam pivo bez keců a hráli co sme si řekli. Taková ta zastávka před odchodem na rockotéku pana Vobořila.

Po cestě, kdy slunce svítilo mi na cestu a já se klátivou chůzí krále Jablonecka snažil dojít do hospody co nejrychlejc, jsem vykouřil asi tak deset startek, úmorně schovávanejch v čadící dlani pravý ruky, když jsem šel přes centrum… Protože, to sem vám neřek, jsem hrdým nesportovním zástupcem sportovního gymplu… No studijní výsledky sem měl dycky celkem okej, sportovně sem to zabalil v prváku, když sem byl přijat. No řiká se tomu… Pardox.

Ačkoliv jsem už nějakou tu dobu relativně slušným džudistou (pro laiky: sport kterýmu nikdo nerozumí, válej se tam dva týpci na žíněnce a strašně u toho funěj, pak rozhodčí zařve Ipon a je po funění), nikdy sem neměl zrovna radost z toho, procházet jabloneckou orionskou čtvrtí Podhorská ulice, na jejímž konci se právě nacházel ten náš druhej domov.

Ale tak fajn, vypadám strašně drsně, v těch svejch kalhotách a upatlanejch slunečních brejlích, takže se mi i pracovníci čokoládovny vyhejbaj celkem širokým obloukem.

Jedinej takovej detail je, že je stejně ani pořádně nevidim, protože normálně nosim brejle s dioptriema jak lupy. Ale co by metalista neoželel pro správném vzhled,žejo...