Brunova jablka

Pahorky mizely stále častěji a na delší a delší dobu v podzimních mlhách. Bledý, bílý svit slunce občas ozářil koruny ovocných stromů plné jablek. Mezi těmi spoustami plodů měly pro Bruna největší cenu ty, které se poprvé urodily na čtyřletém polokmenu.

Sadař je počítal obřadně po jednom. Říkal si přitom, že i takové jednoduché počty přinesly lidstvu pokrok. Jedno a jedno jsou dvě, dvě a jedno jsou tři. Tři tedy uskladní až do jara. Byl zvědav, zda budou chutná i koncem května, jak se dočetl v katalogu.

Plody nové odrůdy uložil tedy pečlivě ve sklepě. Alespoň se tedy domníval, že je vše, tak jak má být a na nic nezapomněl. Zima se brzy ohlásila. Rychle po sobě jdoucí studené fronty přinesly mrazy a vánice.

Tehdy se stalo, že když Bruno sestupoval do předsíňky u sklepa pro dřevo, pocítil, že odněkud táhne. Okénko poblíž regálů zůstalo pootevřené. Několik jablek namrzlo, mezi nim i jedno ze vzácné trojice.

Únor nevěděl, patří-li ještě k zimě nebo už k jaru. Sněhové přeháňky se střídaly s teplými a slunečnými dny. Dole, ve sklepě se zdánlivě nedělo nic. Koncem měsíce však Bruno zjistil, že několik jablek nahnilo. Ze sledované trojice musel odstranit další plod, znejistěl a nemohl se dočkat jara.

Přišlo včas a jako vymalované. Vše kvetlo skoro zaráz, ptáci zpívali od rána do večera. Bruno si prohlížel to poslední jablko, které zbylo. Najednou si uvědomil podivnou tvář času. Na podzim určitě počítal správně, po jednom do tří, a přesto má teď jediné. Platí snad, že jedna a jedna jsou dvě jenom v tom okamžiku, kdy člověk počítá? Na podzim platilo to, co teď, daleko od podzimu, neplatí. Asi je to tím, že čas uplynul ve větším množství než chvíle.

Bruno nemohl ten večer dlouho usnout. Jak to bude s vesmírnými sondami, které nesou poselství daleko do vesmíru? Pochopí někdo ty vzkazy, když v takových dálavách už ani nemusí platit, že jedna a jedna jsou dvě?