Dračí síla

............

Ani mi tak nevadilo, že se mi provazy zařezávají do rukou. Nadávala jsem si, že jsem byla tak hloupá a vrátila se. Věřila jsem, když jsem udala vychovatele, že osahává ostatní děvčátka z dětského domova, bude na nějakou dobu mimo službu. Nevěděla jsem, že je s ním spolčená vychovatelka a bude vypovídat tak, aby vypadal nevinně. Policie byla tak líná, že jí to stačilo, měla vlastně o práci méně.

Celé léto jsem byla u kamarádky ze školy, no kamarádka to ani není, ale věděla jsem, že jsou tam všichni na peníze (ona a její povedená matka) a stačí jim zaplatit, aby si zažádali o mne na prázdniny. Stálo mě to dvacet tisíc a řekla jsem jí, že jsou to všechny mé peníze. Kdyby ty dračice čuchaly, že mám miliony, nejsem si jista, čeho by byly schopny. Za to jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. Nikdo se nestaral, že jsem občas nespala doma. Pořídila jsem si motokolo, abych zvládla tu vzdálenost na Šumavu. Jeskyni, kterou částečně zařídil tatínek jsem zařizovala a doupravovala celé léto. Druhou, větší část jeskyně jsem přepažila drahým spacákem dělaným do hor. Tato jeskyně totiž měla větrání někam dolů, kde se ztrácel ledový pramen vody a padal někam do podzemní řeky. Tu část bych asi nevytopila. Otec svedl potají z elektrického sloupu, ( asi tak dvěstě metrů od jeskyně) elektriku. Nerozumím tomu, ale budu se modlit, aby to vydrželo alespoň celou zimu.Ty kovové čelisti, které byly přichyceny snad vydrží, bude na tom záležet můj život. Měla jsem připraveny tři přímotopy. Malé dveře ven zde byly masivní a dokonale maskované. Nosila jsem nahoru do hor na zádech vše, co budu potřebovat. Musela jsem hodně přemýšlet, které potraviny mi vydrží a nezkazí se.

Vrátila jsem se do dětského domova na tři dny, abych si vzala poslední zbytek věcí, ale byla to chyba. Chybělo mi tak málo, abych zmizela na devět měsíců, akorát do doby, než budu plnoletá.

Rozhlédla jsem se po sklepě. Na zemi byla matrace, asi si zde užíval s děvčaty. Zkoušela jsem pouta, ale bylo nemožné se z nich dostat. Nebála jsem se ho, když přišel. Soustředila jsem se na pomalý dech, abych zachovala klid. Když jsem se mu ale podívala do očí, viděla jsem tam, že je rozhodnutý mě zabít. Roztřásla jsem se pod tenkou noční košilkou. V žilách mi začal proudit adrenalin. Myšlenky se mi začaly honit překotně hlavou. Vše, co mne učila maminka o zachování klidu bylo pryč, strach mě ovládl. Pevně jsem zavřela oči, abych se mu již nemusela podívat do očí. Na první ránu bičem jsem nebyla připravena a vykřikla jsem. Cítila jsem, jak mi praskla kůže a silnou bolest, v zádech i v ramenou, protože se mi podlomily nohy a visela jsem za ruce. Další rány šly rychle za sebou . Naštěstí mi bič trhal jenom kůži, nechtěl mne zabít rychle, chtěl si to užít. Jediné, co jsem měla v hlavě byla velká bolest a vlastní výkřiky. Věděla jsem, že když něco rychle neudělám, ztratím za chvíli vědomí. Ano, zavolám dračí sílu. Maminka mě varovala, že kdo ji zneužije, zemře. Smí se použít pouze na záchranu vlastního života a ne více, jak jednou za rok. Já v ohrožení života jsem, jenom jestli není moc pozdě a já dokážu soustředit myšlenky – alespoň chvilku. Bylo to těžší, než jsem si myslela, jenom chvilinku, abych odříkala formuli...V okamžiku, kdy jsem již začala ztrácet vědomí, jsem přestala cítit tu pronikavou bolest, jsem ji byla schopna v duchu vyslovit...a propadla se do tmy. Tma, zima jen několik vteřin, kouř a prudký pád na tvrdý asfalt. Chvíli jsem jen ležela a vydávala ze sebe skučivé zvuky, jako zvířátko, které jsem nedokázala ovládnout. Až za chvíli jsem ucítila, že mi na záda dopadají ledové dešťové kapky a pomalu  je znecitlivují  svým chladem. Nechtěla jsem prochladnout k smrti a tak jsem zalezla pod přístřešek k popelnici a skrčená tam stále ještě v šoku naříkala. Dračí síla mne teda odnesla někam hodně daleko, protože jsem cítila vůni moře.

V tom jsem na sobě ucítila psí čenich a požadavek v angličtině, abych vylezla. Pudově jsem dala ještě svázané ruce v obraně před oči, když mi tam zasvítila baterka. Byli tam dva policisti. Vylezla jsem, ale můj pokus se postavit na nohy nebyl dobrý, sesunula jsem se do kleku. Slyšela jsem, jak policisti mluví do vysílačky a jeden z nich se schýbl, aby mne zvedl. V tom mu kolega posvítil na mne a i na má zbitá záda. „Proboha!“ Vykřikl a ten druhý začal znova mluvit do vysílačky. Ještě, že umím velmi dobře od babičky jazyky.

„Děvče, jak se jmenuješ a kde ses tady vzala?“ Chtěli vědět, když jsem již byla pokládána na lehátko v sanitce.

„Já nevím...“

„Tak jak se jmenuješ?“

„Já nevím...“

Nemohu jim říct, kdo jsem, to by nepochopili.