Kapitola druhá

Dorien měla pohřbu po krk. Lokla si z láhve vodky, kterou měla v kabelce a vydala se za Alexem. Ten ďábelský mladý muž stál daleko od ostatních, o hrob se nijak nestaral. Sledoval se zaujetím vlastní nohu, jak okopává trs trávy.

„Lexi,“ oslovila jej opatrně. Vzhlédl k ní, a ona by byla přísahala, že v jeho šedě modrých očích viděla elektrické jiskry. „Nepůjdeme někam?“ zeptala se. Pousmál se s dávkou pobavení. Bezděčně se zadíval ke hrobu a zkameněl.

„Iris by se mne takhle nikdy nezeptala…“ řekl mrazivě. Dorien zaťala ruce v pěst.

„Nejsem Iris, Alexandře!“ zavrčela. „Svatozář mi nesedí.“

„Je sotva chladná…“

„A co?“ dívka potlačila záchvěv smutku. „Chtěla to tak sama. To ona opustila nás, ne my ji! Ona odešla…“ Alex pohlédl na dívku. Jak moc ji miloval právě proto, že nebyla jako Iris. Lehce ji pohladil po tváři.

„Já vím, lásko.“ Jeho hlas dívku uchlácholil. Zavřela oči a opřela tvář do jeho dlaně. „Ale není vhodné, abychom tak brzy…“

„Na co čekat, Lexi?“ pohlédla na něj. „Iris se nevrátí. A oni?“ pohlédla na pozůstalé. „Co s nimi? Jejich pomluvy mne nezajímají. Stejně chceme odejít! Tak co?“ Kdyby mohla, klekla by si před něj a prosila. Modlila by se a brečela, jen kdyby měla jistotu, že ji vyslyší. Jenže věděla, že by to neudělal. Tvrdil sic, že jí miluje. Říkal jí to ještě před několika večery, ale to byla Iris ještě na živu. To byla jiná situace.

„Hej vy dva!“ zavolala na ně Alice, Dorienina mladší sestra. Přiběhla k nim a plácla je do zad. „Aspoň tady byste po sobě nemuseli vyjíždět!“ pokárala je. Pak se zazubila. „I když, dala bych nevím co, vidět babku rudou vzteky!“

Alice byla ďábel. Bylo ji sedmnáct, ale její myšlenky a zkušenosti daleko přesahovaly Iris i Dorien. I ona byla s Alexem zapletená. Dostal je všechny tři!

„Řekni, Lexi,“ pošeptala muži sladce do ucha ta mladší. „Se kterou z nás si spal nejdýl?“ Dorian, zbledla a Alex zrudl. „Copak?“ podivila se Alice pobaveně. „Snad sis nemyslel, že jsem tak naivní nebo že byla Iris tak naivní! Ale jdi, myslel?“ Zasmála se a pak si zapálila cigaretu. Náhle byla docela vážná. „Nedám vám klid,“ slíbila. „Když ne já, tak žádná. Vzal jsi mi všechno, tak sám nebudeš mít nic!“

S tímto slibem Alice odešla. Dorien vzala Alexe za paži a vší silou ji stiskla. „Cos to provedl?“ zavrčela. „Copak tě Iris nevarovala? Alice je blázen!“

„Vím,“ hlesl Alex a také si zapálil cigaretu. Ta scéna jej zasáhla víc, než se zdálo. „Byla to chyba…“ připustil. Pohlédl na Dorien a naléhavě pravil: „Byl jsem opilý, nevěděl jsem, kdo to je! Došlo mi to až ráno, přísahám. To ona! Ona svedla mne. Ne já ji… Mrcha!“

Bylo to poprvé, kdy si Alex neupravoval pravdu podle své potřeby. Alice za ním přišla sama do pokoje a svlékla jej. Nic víc si nepamatuje. To co se mezi nimi stalo, je v mlze, skrz kterou nevidí.