Hartleyští milenci

Vchází chlapec do dveří,

v ruce rudou růži drží,

usmívá se, dech se úží.

Chlapec děvče miloval,

byla krásná jako víla,

s ní mu vešla v život síla.

Stojí spolu na skalách

z nebe zlatá hvězda padá

v srdce padá hvězdný prach

děvče slzy v očích mívá.

Kdo mu její srdce vzal,

proč odchází teď s ním v dál,

ať to poví, kdo se dívá.

Děvče v očích teď strach má,

kdo se kde s ním objímá,

proto smutnou píseň zpívá.

Chlapec svoje srdce dal,

jí přec jiný jemu vzal,

v svém srdci má nyní žal.

Dívka drží v prstech dar,

v dlani zlatý kroužek svírá,

nyní váhá, co počít má.

Jiný jí ten prsten dal,

za hrob lásku přísahal,

její srdce přec se vzpírá.

On by za ní život dal,

kvůli ní jen by se rval,

síla ze srdce se ztrácí.

Dívčí srdce teď se brání,

chce být jen jednoho paní

jemu její srdce patří.

Chlapec svůj boj prohrává,

dívka na něj jen se dívá,

zlatý kroužek z prstu snímá

a druhému předává.

Ve své ruce život má,

však pozdě to poznává,

z chlapce život vyprchává.

Dívka v černém na skále

v ruce rudou růži drží

do tmy hrobu slza padá.

Kdo jí její lásku vzal,

s kým ten chlapec bojoval,

proč musí dál žít jen sama.

Slunce západ zkrvaví,

dívka z pláže odchází,

světlé vlasy v uzel váže.

Vílin dech se zpomalí,

jí se srdce zastaví,

hledí jen do jeho tváře.