ZPLANĚLÁ ZAHRADA

Na tý zahradě jsem znala každej strom.
Každou hroudu hlíny.
Ten vždycky trochu vyvrácenej plaňkovej plot
a obrovský železný vrata.
Přelézt je zamčený bylo pokaždý výzvou.
I s klíčem v kapse.

Úroda roků sklízená stále znovu.
Sad byl plnej letitejch ovocnejch stromů.
Některý prý ještě po Němcích.
To znělo tajemně.
Plody z nich se jedly tak trochu s pachutí podivný sklíčenosti.
Věčnej koloběh pučení, zrání a tlení.
A já vždycky u toho.
Odhodlaná dívat se,
ochutnávat,
žasnout.
Jak kalendář dal.

Ten ořešák nám daroval sedlák z gruntu na návsi.
Prodával dům a stromu mu bylo líto.
Nechtěl ho tam nechat těm měšťákům: "Kdo ví, co to je za lidi..."
Říkal: "Je mladej, ale má dobrejch pět kilo ořechů."
Jsou velký jako pěst a skořápku maj tenkou jako vejce.
Táta vykopal jámu a strom do ní zasadil.
A hned vedle mladou meruňku.
Štěp, co koupil od sadaře na trhu.
"Tady je chladný podnebí, u nás na západě. Stejně to nikdy nedozraje..." – sejčkovala máma.
Těžko říct.
Meruňka byla ještě malá a ořešáku se na novým místě moc nedařilo.
Schnul, rostl spíš do země, plody lautr žádný.
Možná je tam na něj moc kyselá půda – radil někdo.
Posypte to místo vápnem, to by mohlo pomoct.
Asi pomohlo.
Příští rok se na stromku vylouplo pět ořechů.

Chodila jsem se dívat, jak rostou.
Jako pěst velký nebyly, ale to chce čas.
Ta meruňka taky bude jednou plodit.
Budoucnost je obtěžkaná příslibama.
Tři ořechy nám odnesla veverka.
O zbylý dva jsme se podělili.
Za rok bylo ořechů sedm.
Meruňka ani jedna.

Pár let na to táta umřel.
Říká se, že když umře hospodář, odchází s ním i grunt.
Plot kolem zahrady se povalil, tráva vtrhla do políček brambor a vojtěšky, obracečka na seno zarezla v neposečených otavách.
Zahradu jsme museli prodat.
Na stavební parcely.
Ale do stavění se nikdo neměl.
Zahrada tam stála tak, jak jsme ji opustili.
Jen rok od roku víc sama sebou.

Po pár letech mě touha vrátit se na známý místa přivedla zase k těm železnejm vratům.
Vrata zamčený na petlici a vedle povalenej plot.
Otevřenej vstup všem kolemjdoucím.
Přelejzat už nebylo co.
Tráva po pás, starej fóliovník povlává ve větru, plevelem prorostlý hnojiště jako hnědý znamínko na zelený srsti zahrady.
U plotu seschlý trsy malin.
V sadu hromady shnilejch jablek, obalenejch rojem pološílenejch vos.
Starou třešeň, po který jsem jako dítě lezla, rozrazil vítr vpůli.

Očima hledám ty dva naposledy zasazený stromky.
Tak konečně, táto.
Pod ořešákem hromada nastlanýho vlhkýho listí a v něm spousta nahnilejch ořechů.
Velkejch jako pěst.
Ten sedlák měl přece jen pravdu.
A na vedlejší vzrostlý meruňce desítky seschlejch plodů.
Krásně probarvenejch do sytě oranžový.
Dozrály.
Sbírám z trávy dva podzimem vymalovaný meruňkový listy a ukládám je do sbírky Reynkových veršů, kterou mám v kapse.
Svůj malý podíl na tý roky vytoužený sklizni.