Portae IV.

Má cela je jen takový přerostlý pokoj. Uprostřed připomíná přistávací plochu a po bocích imitaci domácí pohody. I přesto je to tu jiné než kdybych byl doma. Snad jen ten výhled z okna na brčálník, který je počátkem i koncem všeho ve středu celého prostranství pod okny.
A nebo je vše jinak a je to tím spíše o nebi, které se rozprostírá nade mnou a je natolik jiné než to nebe, které se na mne usmívalo v Letovicích nebo to, které bylo nad Blažejským náměstím.

Nevím proč se nad tím zrovna pozastuvuji, protože by se hodilo hovořit spíše o mých vidinách, které se každodenně zhmotňují. Včera to například byla Markéta, která se objevila z ničeho nic v Kapitolce a o jejíž existenci jsem neměl do té doby ani ponětí nebo jen ta noční cesta kymácejícím krokem napříč Olomouci včera kolem půlnoci a děvče napadnuté dvěma Pavly. To vše se znovu vybarvuje a kystalizuje na povrch a čím větší špína to je, tím více je to expresivnější. Asi by ani nemělo smysl mnohdy přemýšlet o svých proviněních, když je člověk mnohdy nedokáže zredukovat nebo úplně umenšit. Vše je o prioritách a snažení pouhé lidské vůle a kdoví, možná i ten centrální logismus, ukrytý na papíře, jenž mám na skříni jednou se rozpadne ...                (a bude konečně klid)