Mazurek 06:16 (3)

Naše bytná, paní Hudsonová, nás na cestu vybavila vydatnou porcí znamenitého studeného roastbeefu, pročež stačilo opatřit si pouze nějaké pečivo k zakousnutí. V tomto ohledu se ukázali obyvatelé Francie, Belgie, Německa i Rakouska velmi liberálními, neboť za libru bylo možno nakoupit pečiva habaděj. Jak cesta ubíhala, postupně jsme k pečeni přikusovali sliced bread, la Baguette, les Gaufres, der Kipfel, die Brezel, a nakonec čerstvou křupavou housku.
Poté, co jsme vystoupili na Nádraží císaře Františka Josefa v Praze, naše kroky vedly do útulného zájezdního hostince. Lokál byl prosycený přátelskou, téměř rodinnou atmosférou. Ihned jsem poznal, že největší zálibou všech hostů je kouření.

Praha ovšem nebyla naší cílovou stanicí. Pouze aklimatizační zastávkou.
Všecek rozechvělý nedal jsem jinak, než že se optám se na další cestu hostinského:

„Lačho ďives, kedvešno dilinoro!  Avlęam Londonatar. Rodas o raja hrabě Kounic. Tumen na džanen kaj bešel? Bešen varekhaj paš e Vysoká kije o foros Příbram.“

„Mámo! Odvaž psa a zavři slepice, přijeli komedianti!“ odvětil hostinský silným hlasem. „To zas budu nosit pívo v kýblech a čárky psát hráběma,“ dodal o poznání radostněji.

„Nerad to přiznávám,“ obrátil jsem se na Holmese, „ale zdá se, že jsem opět poněkud selhal. Řekl bych, že indické kořeny tohoto jazyka vězí mnohem hlouběji než jsem očekával.“

Tu promluvil Holmes krystalicky čistou, téměř primátorskou bémštinou:

„Dobr dan, dobr man. Hilfenzí mir troškenzí, od kudmima i u koliko časa dorazila fiakr nach Vysoká u Příbram?  U nas rande mit Václav Robert hrabě Kounic.“

„A mord sec hadry, prach dudy necky - tůristi! Mámo změna! Ať Kristýna ustele v

podkroví a poklidí! Páni budou na noc!“ hlaholil hostinský do kuchyně za

výčepem. Poté se naklonil k Holmesovi:

„Odkud že jede fiakr do Příbrami? Z Florence. Jako ostatně všechny. Ale do Příbrami

můžete jet zítra jedenáctým vlakem, a tam si najmete drožku, která jede na Rožmitál

pod Třemšínem. Je to mnohem pohodlnější, a přespat můžete u nás!“

„Ale to se nám báječně hodí...“ zauvažoval nahlas Holmes. „Přineste nám tedy studené hovězí s nějakým sósem a pro mě pintu piva. Ujistěte se ale, že je pivo řádně teplé a bez pěny!“

„Mámo, dvakrát tu svíčkovou od včerejška! Ale nech ji studenou! Pánové jsou gurmáni!“ zahlásil hostinský do kuchyně a stavě před Holmese orosený půllitr, dodal: „A vy si tu kozu vypijte u kamen, já vám to znovu vařit nebudu. Hergot, ještě pár zájezdů z Anglie, a budu muset vymyslet nějakej tentononc na ohřívání piva.“
 
***

Když jsme přivlekli svá zavazadla do podkroví, ještě jsme zastihli pokojskou, která zručně zametla prach pod postel, a hlučným zadupáním zahnala šváby do vedlejšího pokoje.

„A co štěnice, slečno. Nemáte tu štěnice?“ otázal se Holmes.

Na to si ženština položila ukazovák na našpulené rty, vyslovila něco jako „pssssst“, a ukázala významně na zeď a na ucho.

„Ta žena je němá?“ otázal jsem se.

„Nikoliv,“ odtušil Holmes, „jen velmi obezřetná.  Zdá se, že opatrnost je zde jakýmsi národním folklórem. Snad tím posunkem chtěla naznačit, že stěny mají uši, nebo to nějak souvisí se štěnicemi, kdo ví? Nyní mě omluvte, musím si ještě něco důležitého zjistit.“ Poté neslyšně vyklouzl vikýřem, a ladnými skoky leoparda zmizel po střechách.


***

Holmes se vrátil do pokoje krátce po půlnoci. Tak tak že vyšplhal po břízolitové omítce do okna, byť to byla pouhá dvě patra, a k smrti vyčerpán padnul na postel. Bleskurychle jsem se probudil, neboť to byla moje postel.

„Vy, Holmesi?“ ukrýval jsem revolver zpátky pod polštář, „kde vás u všech všudy čerti nosili?“

„Nejdříve jsem zběžně prozkoumal Dvořákův pražský byt v Žitné ulici č. 14, a poté jsem si odskočil ověřit několik detailů o skladateli Bedřichu Smetanovi. Pro jistotu. To víte, každý máme svého Salieriho. Doneslo se mi, že Smetana z jara náhle ochořel na duchu, a jeho pokleslá mysl byla pak nakloněna lecjakým pošetilostem. „

„A co jste zjistil?“

„Tak předně - nejlepší pivo čepují U Pinkasů, U Ježíška na Národní třídě, U Zlatého litru v Balbínově ulici také ujde, ale  úplným balzámem je černé flekovské. Je však s podivem, že o dobrou whisky, ani o mistra Smetanu, jsem tam nezavadil.“

„Ale jistě jste jej nakonec nalezl, není-liž pravda?“

„Ovšem že ano! Na Vyšehradě.“

„To je také pamětihodný hostinec?“

„Ne, to je pamětihodný hřbitov,“ odvětil Holmes přemáhaje spánek. „Jsem nad očekávání znaven, Watsone. Pokuste se mě vzbudit před desátou,“ zachroptěl, načež padnul do náruče Morfeovy, ať už to znamená cokoli.