Per partes

Skeptické slunce
bloudí po sklech luceren
a zrcátky z oken maluje
divoký motýli.

S rozhazovačnou náladou,
tak krásně a bez duše
jako novogotická lolitka,
přešlapují moje prsty
po cizích ramenech
víkendového gigola.

Polohlasný svádění od znalce v oboru
a dávka obehranýho citu,
mi stačí jako přiznání pravdy

že rozkvetlý třešně,
jsou láskyplný cliché

který se dá prožít jen :
„Pokud stojíš na špičkách, a hlavou bloudíš ve výšce povětroních křídel.“

Přistižená tribunálem
o_p_r_a_v_d_o_v_o_s_t_i
Tě držím za ruku celou cestou na nádraží...

zcela nelegálně a protiprávně
na truc zakřiknutým kouzlům
jara.