Pohádka s neurčitým koncem

Princezně se na zámku válí kelímky od nedojedenejch jogurtů,

už pořádně nedokáže sníst ani to.

Vole, Houstone, někde je problém.

Má to vevnitř řádně na kaši,

neví, co chtěj ti první

a tí druzí doktoři

polepovat,

když jim to doteď moc nešlo.

18 kilometrů mezi velkou a druhou velkou vesnicí

je roztažený sklo.

Tam bydlí princ.

Pauzy mezi jejich větama jsou ale delší a delší,

až se rozpadají na slova a souhlásky a samohlásky

a zmizí docela.

A pak se rozlehne ohlušující ticho

a oslní je tma.

Sklo by šlo prorazit,

ale princezna má dutou hlavu

a princ nemá rád krev.

Občas se jeden z nich

to sklo snaží rozmlátit,

ale nikdy jim to nevyjde,

aby stál každej z jedný strany

a rozsekali ho na střepy společně

a lízali si pak rány.

Možná by to vyřešil

polibek z pravé lásky

nebo živá voda

nebo zpěv ptáka ohniváka

nebo drozda kvíčaly

nebo jinýho ptáka,

ale bude podzim,

ptáci odletí

a voda se zkalí

a princezna má tak či onak suchý rty.

A tak tam,

mezi velkou a druhou velkou vesnicí,

každou druhou noc

umírá princezna s krvavejma rukama

na gastroenteritidu

a princ s misantropickejma myšlenkama

z toho má migrénu.