Mazurek 06:16 (4)

Ráno jsem doprovodil Holmese, který ještě zdaleka nebyl ve své kůži (a dokonce ani ve svém saku) na nástupiště, ze kterého měl o jedenácté odjíždět náš vlak. Přesto, že už bylo krátce po poledni, vlak tam ještě stál. Mého přítele to však v nejmenším neudivilo. Jeho druhdy bystrou pozornost neupoutala ani podezřelá činnost mimořádně špinavého muže s dlouhým kladivem, jímž se co chvíli pokoušel rozbít některá kola našeho vagónu.
Holmesův stav se mírně stabilizoval až poté, co se pohodlně usadil do sedačky poněkud umolousaného kupé a pozřel několik utonulců (což je místní uzenina v nálevu z kyseliny, hojně proložená cibulí), jimiž nás prozíravě vybavila šlechetná paní hostinská.

Po celou cestu se tvářil velmi zadumaně a nepronesl ani slova. Až na příbramském nádraží přidušeně pravil:

„Watsone, buďte tak laskav, a opatřete drožku, já zatím zběžně prozkoumám ta křoviska vůkol.“

Učinil jsem žádané. Postarší vozka byl mentálně poněkud svébytný. Na každou otázku odpovídal slovy - já nevím, a výraz jeho obličeje dával tušit, že to myslí upřímně.
Pomohl jsem mu se zavazadly, a usednuv po boku svého zahloubaného druha, sledoval jsem malebnou krajinu ubíhající za oknem. Holmes seděl nehnutě na lavici, s rukama zabořenýma hluboko do kapes kalhot, hlavu svěšenou, a oči upřené na podlahu povozu.

„Zdá se, že ten kočí trpí pocitem méněcennosti,“ snažil jsem se prolomit mlčení.

„Nikoli Watsone. Jsem si jistý, že se nejedná o pocit,“ opáčil Holmes aniž  pozvedl oči od podlahy a opět se oddal tichému přemítání.

„Buďto jedeme čerstvě zoraným polem, nebo jsou zdejší cesty velmi zanedbané,“ učinil jsem po chvíli druhý pokus o nenucenou konverzaci.

„Inu, patrně sem ještě nedorazil vynález toho bystrého Skota - Johna MacAdama.“

„Povšimnul jste si, Holmesi, že zdejší vozkové třímají v ruce mimo biče vždy i růženec?“

„Ovšem. Mám za to že firmy, podnikající v koněspřežné dopravě, upřednostňují při náboru silně věřící kočí, neboť zdejší cesty jsou v takovém stavu, že není možné po nich jezdit a nemodlit se při tom. Domnívám se, že pouze v těchto krajích je možné trpět mořskou nemocí i ve vnitrozemí. Ještěže se ti utonulci prozíravě rozhodli vystoupit už v Příbrami. Nu což, lid je zde bohabojný, a dle mínění těch opilých zedníků v krčmě, i neobyčejně pracovitý. Jistě jim časem budeme silnice závidět. Ostatně soudím, že našim útrapám je konec, neboť jsme již na místě.“

„Opravdu? Jak jste to poznal?“

„To je prosté, milý Watsone. Jednak už hodnou chvíli stojíme, a pak, vozkova natažená ruka, jíž se s obdivuhodnou trpělivostí dožaduje platby, je za tu dobu už nebezpečně cyanotická.“

„Dáme mu bakšiš, nebo jej odbudeme nějakou cetkou?“

„Myslíte nějaký dar?“

„Ano. Mám za to, že při jeho inteligenci by nepohrdl ani danajským.“

„No tak, příteli. Jsme v civilizované zemi. Tady platí děti a vojsko polovic, cizinci dvojnásobek. Zaplaťte tomu muži co žádá, nešetřete na spropitném, popadněte svůj klobouk a naše zavazadla, a chutě do přijímacího salónu Kounicova zámku, neboť tuším, že jsme již netrpělivě očekáváni. Tak šup šup! Nejsme tady na rekreaci. Naše pátrání nesnese odkladu!“

„To je zvláštní,“ podivil jsem se, „jak rychle se to, co bych u kohokoli jiného nazval nezřízenou leností, u vás střídá se záchvaty udivující aktivity a energie. Nuže dobrá, ať je tedy po vašem; beztoho už je čas na čaj.“

***

Široké schodiště ne příliš rozlehlé třípodlažní budovy novorenesančního zámečku přivedlo nás do vkusně zařízeného přijímacího salónu. Holmes, jak už je jeho dobrým zvykem, z drobných indicií okamžitě poznal, že se tu s návštěvami dveře netrhnou, a nejčastějšími hosty bývají spisovatelé, hudebníci a politici. Ježto hostitel právě vstupoval do přijímacího pokoje, můj obvyklý a nezastíraný údiv pouze v rychlosti odbyl poznámkou, ve smyslu, že si zámožný šlechtic jistě nenechal postavit tuto chatičku jen proto, aby měl kde bydlet.

JUDr. Václav Robert hrabě Kounic byl urostlý čtyřicátník, elegantního zevnějšku a vybraných způsobů. Pohlednou tvář s vysokým čelem vroubil pěstěný, krátce zastřižený plnovous. O jeho vysoké inteligenci svědčily pronikavé oči za drátěnými obroučkami brýlí a akademický titul před jménem.

Jakmile mu Holmes podal navštívenku, byli jsme okamžitě uvedeni dál. Hrabě nás přijal s onou starosvětskou zdvořilostí, která je pro něho typická, a usadil nás do přepychových lenošek stojících po obou stranách krbu. Když pak stál na koberci mezi námi, zdálo se, že ztělesňuje nepříliš častý typ šlechtice, který je opravdu ušlechtilý.

„Buďte vítáni na Vysoké, a vězte, že vám vstříc nepřináším ani trochu pýchy aristokratické. Upusťte též od své hrdosti měšťanské a chovejte se tu jako doma. Komorník Jeřábek se postará o zavazadla, pokojská Josefína připraví ložnice, a vy, jsouce znaveni cestou, jistě nepohrdnete sklenkou brandy a malým občerstvením zde v salónu. Mohu vám nabídnout výtečná kachní prsíčka, podomácku uzená na třešňovém dříví, pikantní vepřovou panenku pečenou v parmské šunce, či snad, jako britští patrioti, upřednostníte cheese cake s malinovou omáčkou a mátovým želé se zmrzlinou, doplněný sušeným ovocem ve vinné omáčce s medem?“

„A nenašel by se u vás nějaký utonulec?“ rozpomněl se Holmes na pikantní pochoutku z vlaku.

„Utonulec? Hmm,“ zachmuřil se hrabě. „Mám v parku pravda dvě jezírka, ale dosud žádný plavec nebyl natolik neopatrný... Ach tak! Vy máte na mysli utopence! Cervuláty v octě! Promiňte moji nedovtipnost, pane Holmesi. Zdálo se mi že už vyšetřujete, a vy zatím prahnete po uzeninách. Musím o tom neprodleně uvědomit kuchařku. To víte, utopenci nejsou žádná minutka - potřebují pět až sedm dnů, aby se patřičně rozleželi.“

„Tak dlouho? V tom případě neračte obtěžovat sebe, ani kuchyňský personál. Mé vyšetřovací metody bývají obvykle rychlé, přesto překvapivě účinné. Očekávám, že nebudeme mít tu čest, těšit se z vaší pohostinnosti ani zlomek uvedené doby. Bude-li tedy pan hrabě tak laskav, nepohrdnul bych trochou brandy a doutníkem.“

„A já šálkem čaje, smím-li prosit,“ pronesl jsem předstíraně rezervovaným tónem, pracně odolávaje vábnému pokušení nabízených delikates.

„Josefina se o vás postará. Nyní mě prosím omluvte, musím ještě vyprovodit přítele Jiráska, kterého zmizení mého švagra nebývale zkroušilo, neboť jest ducha citlivého. U večeře vám budu plně k dispozici,“ pravil, a chvatně zmizel za dveřmi, jako by si vzpomněl, že se mu v troubě pálí soufflé.

Za několik okamžiků, jinými dveřmi vstoupila dáma, jíž by si ani největší ignorant nemohl splést se služebnou. Statná, krásně vzrostlá, na první pohled vybraných a vytříbených společenských způsobů. Postavila před nás zdobenou porcelánovou konvici s čajem, a z broušené karafy nalila notnou dávku cognacu do sklenic.
Při pohledu na její půvabnou tvář s velkýma hnědýma očima, jejichž dlouhé řasy vrhaly měkké obloučky stínů na mírně vystupující lícní kosti, musel zjihnout i nejzatvrzelejší odpůrce žen. Dokonce i Holmes pozdvihl levé obočí. Příznivý dojem se ještě umocnil, když vlnité kadeře dlouhých hnědých vlasů neposlušně spadly z narychlo učesaného vrkoče. Dojem se však opět poněkud odmocnil, jakmile hraběnka promluvila. Některé ženy by se měly zdaleka vyhýbat situacím ve kterých hrozí, že by mohlo dojít ke konverzaci.

„Proboha, detektive!“ zajíkla se a uchopila mě pevně za rameno. „Jsem trýzněna úzkostí i studem. Mé srdce pohřbeno jest bez modlitby i truhly! Pro smilování boží, Holmesi, zoufale potřebuji vaši pomoc,“ vzrušeně štkala a mocně cloumala mou paží, dodávajíc tak vzniklé atmosféře punc osudové naléhavosti.
Ve chvíli, kdy jsem její respirační arytmii užuž začal považovat za příznak citové náklonnosti, pronesl Holmes pobaveně:

„Dovolte, abych se představil. Holmes – soukromý detektiv. Dedukce, indukce, silozpyt a lučba - k vašim službám, paní hraběnko.“

„Vy?“ v napjaté tváři a planoucím zraku se soustředilo překvapení. „Ach, odpusťte omyl, jehož jsem se dopustila, jsouc zasažena slepotou povstalou z bezbřehého žalu!“

„Není třeba se omlouvat,“ chlácholil ji Holmes, „ostatně, bylo to jen těsně vedle.“

„A tenhle pán,“ pronesla hlasem náhle chladným jako vítr vanoucí od ledovce a ukázala štítivě na mne, „je diskrétní? Mohu před ním mluvit?“

„Je to můj dobrý přítel a lékař. Navíc je vázán Technokratovou přísahou.“

„Hippokratovou! Holmesi, Hippokratovou!!“ vyskočil jsem. „Přísahám při Apollonovi, bohu lékařství, při Aeskulapovi, Hygiei a Panacei, že nesejdete z tohoto světa přirozenou smrtí, nepřestanete-li si dobírat antických autorit, na něž jsem háklivý!!!“ buše pěstí do stolu, pronesl jsem ta slova překvapivě silným, pevným, a co bych to nepřiznal, značně exaltovaným hlasem; tak mě to vyvedlo z rovnováhy.

Paní hraběnku můj hysterický výstup natolik zaujal, že zapomněla na vlastní emoce a znatelně se zklidnila. Opět jsem si uvědomil, jakým je můj přítel brilantním psychologem a taktikem.

„Ať tak či onak, sděluji vám jednou provždy, že ho miluji a on miluje mne, a co si o tom myslí okolní svět, to mne nezajímá o nic víc než cukrování těch otravných, leč překvapivě chutných ptáků za oknem,“ pronesla afektovaným, avšak o poznání tišším hlasem, přeskakujícím chvílemi do falzetu. „Vy nemáte tušení co je to za řeholi, skrývat po celá léta milostný vztah před vlastním manželem, před vlastní sestrou, před vlastním služebnictvem... Ptejte se na cokoli! Dokud jsme v soukromí, ráda zodpovím každou vaši otázku. Jen proboha Antonína najděte!“

„Nemám žádných otázek,“ pronesl přítel blahosklonně.

„Vskutku? Ale jak je to...“

„Vše potřebné již bylo řečeno. Snad jenom jednu maličkost.“

„Nuže?“

„Byla byste tak laskavá, a ukázala nám cestu do našich pokojů?“

„Ale s radostí, následujte mě. Vaše ložnice jsou až v patře. Támhle se nachází knihovna, za těmito dveřmi je manželova pracovna, vlevo máme hudební salonek... Ach bože! Hudební...“

 „Odpusťte moji všetečnost, paní hraběnko, tyto bytelné dveře jsou dubové?“ Nezastíral Holmes svůj zájem o vchod do zámeckých sklepů.

„Ano.“

„A zámek?“

„Zámek ne. Domnívám se, že ten je z cihel, kamene, písku, vápna a podobných věcí. Odpusťte, jsem vystudovaná dramatická umělkyně. Nevyznám se příliš ve stavebnictví.“

„Měl jsem na mysli dveřní mechanismus; je-li běžný, či bezpečnostní. Ale to už s Watsonem brzy zjistíme. Můžeme pokračovat? Zdá se, že venku už se povážlivě šeří.“