Kapitola čtvrtá

O deset let později…

Nora seděla smutně v okně a pozorovala déšť, jak omývá okenní tabuli. Její nejstarší sestra Iris byla již celých deset let v hrobě. Včera se k její pouti připojila i druhá starší sestra, Dorien, která v New Yorku byla ve špatnou chvíli na špatném místě. Alice ta zpráva pobavila, tvrdila, že se vypraví za Alexem, aby se za něj sama provdala. Noře to přišlo nechutné. Bála se Alicina odjezdu, protože o něm Dorien v dopisech často mluvila, a chtěla, aby jim Nora zabránila.

Noro,

holčičko moje milá. Včera v NY začalo sněžit. Alex to nesnáší. Ve vzteku mi dal zase facku a hlasitě se smál. Pořád mluví o Iris. Byla bych přísahala, že se zbláznil! Pořád říká, že miluje Iris. Hlupák! Jak mi to mohl udělat? Jak mohl? Já ho miluji, Noro, stále jej miluji, ale Soumrak se blíží, a já nevím, jak to zastavit. Tolik mě mrzí, co budu muset udělat, aby se naplnil Vlkův osud. Nepluj za louži, Noro, Had čeká, ale nesmí získat třetí duši. Buď, kde jsi. A postarej se, aby Alice byla, kde je. Je jako Hel… Alex, je to démon, Noro. Páli mne od něj tváře. Každý den. Nevím, co mne bolí víc. Zda ty rány, nebo to, že mne již nemiluje…

Tvá Dorien…

Noro,

Alice nesmí odjet! Alex je tak blízko! Had nesmí vyhrát! Otráví vše, pro co žijeme. Zničí vše, co máme rády. I to, co měla ráda Iris. Zdává se Ti o ní? Mě každý den…

Noro…

Noro…

Noro… Alice nesmí z moře!

„Noro,“ oslovila dívku matka držíc v ruce růženec. „Chci, abys jela do Paříže s Jinou, jak jste si to plánovaly. Tím, že budeš doma, se Dorien život nevrátí. Sama si vybrala.“

„Vím,“ hlesla Nora a povzdechla si. „Alice chce stále za tím zmetkem… Nechci, aby tam jela.“

„Já také ne,“ přikývla matka smutně. „Ale tomu nelze zabránit. Miluje Lexe tak dlouho, ať má co chce.“

„Ale…“ Nora povyskočila.

-  „Ale,“ matka se pousmála. „Ty dopisy,“ kývla ke stolu „neznamenají nic. Snad jen to, že se Dorien dokonale pomátla. Soumrak! Jediný taková je Ragnarok, ze severské mytologie, a ty snad pohádkám nevěříš. Dorien byla pověrčivá, stejně tak i Iris. Vzaly si život pro svou fantazii, nic víc…“

„Mrzí mě to, mami.“ Nora vzala matku za ruku a pevně ji stiskla. Matka pokývala hlavou.

„O Dorien jsem přišla již dávno. Přišla jsem o ni dřív, než o Iris. A Alice! Alice mne také dala na druhou kolej. Všechny tři se zamilovaly do stejného muže. A dělaly vše pro to, aby jej získaly. Trvalo mi dlouho, než jsem vše pochopila. Přitom to bylo tak zřejmé. Pro muže, pro něj se Iris zabila, aby zapomněla. A Dorien, ta jej také chtěla, a tak s ním utekla. Kdo přišel zkrátka? Naše Alice. A ta dodnes zuří, a to přesto, že je sama vdaná. To ale není láska, je to posedlost. Ona jej prostě jen musí mít, aby si něco dokázala, o nic víc nejde. Je to sobecká mrcha!“ Matka pustila dceřinu ruku a vstala. „Chci, aby odjela, aby zjistila, že jí ten muž nikdy nebude milovat tak silně, jako miloval Iris nebo Dorien. Měla bych být prokleta, neboť ze mne ta pokřivená žena vzešla! Unikaly mi souvislosti…“

„Mami,“ Nora se zamračila. „Jak to myslíš?“ něčeho si nevšimla, ale čeho?

„Co?“ matka zamrkala, jako by se probírala a pousmála se. „Půjdu za babičkou, zase má ty své nálady…“ prstem naznačila, že zase mluví z cesty a vydala se za ní, do jejího pokoje.

Sotva Nora osaměla, odfrkla si. Měla paranoidní pocit, že je v jádru spiknutí, o kterém je tabu mluvit.

Noro, našeptával jí sestřin hlas. Nesmí odjet, Soumrak se blíží. Had má jedové sliny. Otráví všechno a všechny. A Vlk se dívá!

Bože, pomyslela si Nora, jsem blázen!