Píseň na rozloučenou

Poslední, co si pamatuji je, jak se mě máma ptá, zda jsem nezapomněl na svou pravidelnou dávku léků. Vzpomínám si, že jsem zalhal a upustil jsem od svých záměrů a vydal se do kuchyně napravit svou chybu.

Teď jsem zavřený v rakvi. Jen já sám se strachem a pudy. Prsty omakávám stěny mé kobky a přemýšlím, jak můžu být hluboko v zemi. Jsem ještě rozespalý, probral jsem se před chvílí. Možná bych mohl říct, co se stalo hned poté, co jsem otevřel víčka a spatřil jen tmu a barevné záblesky nepravidelných tvarů z koutů fantazie. Vykřiknul jsem, nevím kolikrát a nevím jak nahlas. Jako bych si řval do vlastního ucha. Začal jsem kopat nohama jako tonoucí, máchat rukama jako při kraulu a snažil jsem se nazdvednout víko. Nešlo to. Ještě aby ano, hrobník si dal jistě záležet a rakev řádně přibyl dostatečně dlouhými hřeby. Ležel jsem naznak, udýchaný jako závodní chrt a počítal jsem, kolik vzduchu mi asi tak může zbývat. Moc ne. S každým nádechem se úsměv smrti rozšiřoval. Čekala někde v té tuhé tmě, nedočkavá, připravená šlápnout na pedál už na oranžovou. V takových chvílích začne člověk hledat odpovědi, zpytuje svědomí a vzpomíná.

Šel jsem brzy spát, to vím určitě. Nudil jsem se a bolely mě oči. Tudíž hraní na počítači nebo čtení nepřicházelo v úvahu, a tak jsem se prostě jen natáhl na sedačku v obýváku, a jak jsem zavíral a otevíral oči, blikal mi před nimi strop. To si pamatuji skvěle, protože jsem přemýšlel o něčem, s čím se vám nechci svěřovat. I když teď už by měla jít veškerá cudnost stranou. Každopádně jsem takhle příjemně natažený dlouho nezůstal, přišla moje tlustá sestra ve svůj čas na svůj pořad. Nesnášel jsem, když si pouštěla ty svoje seriály a nenechala člověka v klidu rozjímat. To byla první věc, jež mě na ni štvala. A pak také to její noční vstávání na záchod a napít se. Tenhle její nesmyslný rituál, jenž dělala spíše ze zvyku než z nutnosti, mě pokaždé probudil a pak jsem měl co dělat, abych zase usnul.

Netrvalo mi dlouho a zjistil jsem, že mám na sobě jen trenky. Mou mysl zaplavily nechutné myšlenky a odfrknul jsem si jako vzdorující kůň. Nemohl jsem pochopit, proč mě svlékli a po pravdě jsem ani nechtěl. Co jsem provedl tak hrozného, že se mi dostalo takové odplaty? Více mě však zajímalo, proč je kolem mě tolik předmětů. Hmatem jsem rozpoznal igelitové tašky, listy papírů a něco s tvrdšíma deskama, možná knihy. Asi v tom byla symbolika. Umřu jako bezvýznamný člověk mezi bezvýznamnými věcmi. Slavný rytíř byl pohřben se svým mečem, já jsem nahmatal za hlavou kapesník a navíc posmrkaný. Vydechl jsem a doufal, že zrovna tenhle výdech nebyl poslední. Nebyl.

Ozvaly se pravidelně se střídající tóny. Pohřební zvony, umíráček, hymna pro mrtvé. Co jiného? Takhle vítají mrtví v zemi svého nového nájemníka. Často jsem o smrti přemýšlel a uvažoval, co ucítím předtím, než zemřu. Nikdy mě nenapadlo, že mi budou hrát takhle vtíravou melodii. Byla stále víc nesnesitelnější, jako by se mě kostry pohřbené v okolí snažili odradit od věčného spánku. Ale měl jsem snad na výběr? I přestože jsem věděl, že je to zbytečné, začal jsem bušit pěstmi do dřevěnných stěn své útulné kobky. Byl jsem jako zběsilý, myslím, že jsem si odřel klouby do krve, ale v tu chvíli je vám to jedno. Mám na mysli tu chvíli, kdy si uvědomíte, že skutečně umíráte. Není to takové to povrchní uvědomění, nad kterým můžete mávnout rukou. Je to pohled do nekonečnosti, kde nevidíte své vlastní já a je to hrozný pocit. Pod hrudí tušíte místo srdce pneumatické kladivo, potíte se jako při horečce a začínáte věřit v Boha.

A pak ten hnusný zvuk náhle ustal a já myslel, že dozněla poslední nota mé písně na rozloučenou. Nedýchal jsem, ne proto, že by mi došel vzduch, ale protože jsem byl nervózní z toho, co přijde dál. Nadzvedlo se víko rakve a ozářilo mě světlo. Ve skutečnosti nebylo tak jasné, ale v prvním momentě mi takové přišlo. Viděl jsem hvězdy, seřazené ve zvláštní pravidelné formaci, jež tlumeně zářily nazelenalou fosforovu barvou. Vdechnul jsem do plic čerstvý vzduch a sním i život a pak konečně pohlédl do očí svého zachránce očekávajíc Boha, nebo minimálně někoho se svatozáří. Zamrkal jsem a zadusil se slinou. Můj osvoboditel nebyl ani nikdo svatý ani hrobník. Ti totiž nenosí dámskou noční košili.

Totiž určitě se vám už někdy stalo, že jste zapomněli cosi udělat v kuchyni, a tak jste se tam vypravili chybu napravit. A když jste tam došli, úplně vám z hlavy vypadlo, proč jste se do kuchyně vydali. Napili jste se a s dobrým pocitem odešli úplně jinam. To se stalo mě. A když ještě máte to štěstí, že ona zapomenutá věc jsou léky na náměsíčnost a máte sestru, jež chodí k ránu na záchod, může se vám stát, že zabloudíte do jejího pokoje a vlezete do úložného prostoru její postele. A pak se probudíte a nemáte tušení, kde jste. Ještěže už bylo kolem páté raní a sestře zazvonil budík.