Dech přírody

                                                                 Dech přírody

 Příroda má spoustu podob, je nespoutaná, tajemná, nádherná, smutná, pestrobarevná, krutá… Možná proto nás nepřestává neustále něčím novým překvapovat. Vždyť každý se někdy zastaví a nadechne se známé vůně jara nebo se s dojetím dívá na hořící nebe, které je jakýmsi předvojem nového dne. Nad jejími krásami zkrátka roztaje i to nejchladnější srdce. Občas nám ukáže i svou stinnou stránku, kterou nám snad chce něco sdělit. Její síla dokáže překonat i nejmodernější techniku, ač si některá zemětřesení, výbuchy sopek nebo podobné přírodní katastrofy, vyžádají spoustu lidských životů. Ale tohle všechno má i své kouzlo. Znamená to totiž, že Matka příroda je sama sebou a je to právě ona, kdo určuje řád a pravidla na téhle planetě. Nikdy nevíme, co na nás vymyslí tentokrát a zda to nebude mít ještě větší následky, než mělo doposud.Pro mě je příroda asi jako pro mnoho z nás častým útočištěm před různými problémy. Takový hluboký les, který je prosycen vůní pryskyřice a někde z korun stromů se ozývá nejkrásnější ptačí orchestr, dokáže dělat divy. Jako bychom z každé procházky přicházeli nabití novou energií. Každý si přijde na své, co ho dokáže osvěžit, vyvolat vzpomínky nebo dokonce radost. Příroda je jeden velký živý organismus, který je propleten neviditelnou a velmi křehkou sítí. Narušení jakékoliv jedné z částí rozpoutává reakci a to dokonce i na místech vzdálených na druhé straně polokoule. Jako třeba El Niño  jev, který je přibližně jednou za sedm let, ohřívá vody Tichého oceánu a má mnohé negativní dopady, například panující extrémní sucha v Austrálii či zimní bouře v Kalifornii, celkově ač v některých případech i nepatrně, ovlivňuje počasí po celém světě.

Měli bychom si uvědomit, že jsme vlastně jen její součástí, nemůžeme se nad ní povyšovat. Už několikrát byla od nás nepříjemně zasáhnuta a neustále ji připravujeme různé nepříjemnosti. Jaké jsou tedy asi její „pocity“, co si o nás myslí? Pocity Matky přírody rozhodně nebudou ve veselém duchu, neustálé napouštění atmosféry CO₂ a dalšími nebezpečnými látkami, rozšiřující se skládky, nebo třeba hromadné kácení pralesů, všechny tyhle neřesti vytvořené lidmi dají přírodě opravdu zabrat. Můžou z toho vzniknout jen malé škody, ale na druhou stranu také větší katastrofy, kdy například vymře nějaký živočišný, či rostlinný druh. Popřípadě rozdráždíme „Matičku“ natolik, že nám přinese notnou dávku poučení ve formě zemětřesení, sesuvů půdy, extrémního sucha, záplav a mnoho dalšího. Příroda se chová podobně jako my, když se jí daří a má příznivé podmínky, kypí krásou a rozdává své dary, když jsou naopak nepříznivé podmínky, odráží se to v její tváři a všechny tyhle obrazy a „pocity“ přenáší na venek a dokáže tím ovlivnit i naší náladu, pokud jsme tedy alespoň trochu vnímaví. Chováním, se dá přirovnat k opravdové lidské matce, jak díky své pečlivosti, ostraze ale právě také svými „pocity“. Měli bychom k ní chovat větší úctu a hledat řešení, která by ji odlehčovala situaci. Teď se jejím varování ještě dá vzdorovat a nemá takové ohromné dopady.  Ale myslím si, že pokud ji dál budeme dráždit a narušovat její velmi citlivou síť, může nás lehce zlikvidovat. Dokázala si už kolikrát poradit s přemnoženými živočišnými i rostlinnými druhy. Redukuje cokoliv, udává rovnováhu a tím neustále hlídá jakousi svou hranici. Dáváme ji k rozlousknutí velmi tvrdý oříšek. Zvládne  ho rozlousknout ?

Teď je nám vším, každý ji vidí jinak, bez ní bychom nemohli existovat.  Ale aby nás jednoho dne nepřekvapila a  nám nedošel dech…