Cesta do Bithynie VIII

.

VIII

Cesta do Damašku stoupala po úbočí hor, které obklopovaly Tiberiadské jezero. Jak za jasného ranního slunce šla jeho mula dál a dál, Lukáš občas ztratil z očí modrý ovál, který se rozkládal stovky stop pod ním ve své přírodní míse, ale jen proto, aby ho znovu a nečekaně spatřil, když se cesta na srázu stočila. Byl tak fascinován neustále se měnícím výhledem na jezero a hory, že jeho mula mnohokrát sešla s cesty, aby okusovala trávu a on si toho ani nevšiml.

Dokonce i po hodině stoupání byla ještě cesta pod úrovní moře, protože se jezero nacházelo osminu míle pod ní. Jak stoupali, vzduch, kvůli jezeru vlhký a těžký, se osvěžil a vojáci, kteří šli pěšky, začali v těch zdravých výškách hor žertovat a zpívat. Před nimi se zvedal sněhem pokrytý vrchol hory Hermon.

Aby si odpočinuli a najedli se, zastavil se oddíl tam, kde Mořská cesta křížila řeku Jordán na místě pojmenovaném Jisr Benat Ya´kub neboli Most Jákobových dcer. Protože bylo jaro, sníh, který roztál, přeměnil řeku Jordán na prudkou, třicet kroků širokou bystřinu. Voda byla ledová a měla zelenomodrou barvu. Na březích řeky rostly kvetoucí oleandry, vysoké papyry ve tvaru vějíře a balzamické stromy, na kterých rostly ořechy, z jejichž oleje se vyráběl věhlasný Judský balzám, velmi ceněný pro své aroma a hojivé vlastnosti.

Zastavili se u řeky, jen aby se najedli a naplnili měchy vodou, protože Vía Maris vedla velmi suchým krajem a bylo třeba vézt vodu pro oddíl na mulách, někdy i několik dní. Když se kolona znovu zastavila na vršku jedné hory nad řekou, aby zvířata i vojáci, kteří šli pěšky, nabrali dech, Lukáš sesedl, aby se naposled podíval na Galilejské moře.

Nad jezerní modří byla vidět zeleň vinic a hájů, hněď břehů a oslnivě bílé paláce Římanů a bohatých Židů. A na jejím povrchu se pohybovaly veselé plachty rybářských člunů. Jak Tiberias, tak Kafarnau byly jasně vidět se svými budovami, zmenšenými na velikost domečků pro panenky. A na druhé straně jezera hory příkře sestupovaly až k vodní hladině.

Najednou dal Sylván povel k pochodu, kolona se dala do pohybu po rovném pásu silnice, která vedla do Damašku a fascinující krása Galileje zůstala vzadu. Lukášovo místo bylo na konci kolony, aby mohl využít svých lékařských znalostí v případě, že by někdo vybočil z řady a potřeboval jeho péči. Pohodlně se usadil na svém zvířeti a šetřil síly na ten dlouhý a horký den, který ho čekal.

O deset dní později z vrcholu jednoho kopce radostně pozdravili město Damašek, ke kterému ještě zbývalo několik hodin pochodu. Město ve tvaru čtverce s nízkými zdmi bílých domů se zvedalo na jižním břehu řeky Barady a zeleň stromů občas skryla budovy. Když pomysleli na chladivý stín a úlevu, které je tam čekaly, kolona ožila a zdálo se že jí něco vdechlo nový život a Lukáš musel popohnat svoji mulu, aby nezůstal pozadu. Avšak sotva začali sestupovat z kopce , bylo slyšet povel a dlouhá kolona se zastavila. Lukáš otočil hlavu, aby viděl,co se děje.

Na silnici se shromáždila skupina gestikulujících mužů a když se Lukáš přiblížil, uviděl, že jsou to Židé. Sylván a pár snědých vojáků si skupinou prorazili cestu a Lukáš rychle sesedl a následoval je otevřenou uličkou. Zdálo se, že všichni mluví a vzrušeně vykřikují.

Potom Lukáš uviděl uprostřed skupiny klečícího muže. Měl bledý obličej, na čele se mu perlil pot a v prosebném gestu zvedal ruce, jakoby prosil o pomoc nebo se modlil. Zdálo se, že ten muž je obětí přehluboké hrůzy, protože se celé jeho tělo třáslo. Zaskočený překvapením ho Lukáš poznal.

Ten klečící muž byl Saul z Tarsu !

Sylván uviděl ve skupině Lukáše a dal mu znamení. Protože dříve žil v Kafarnau, setník rozuměl tomu zvláštnímu jazyku, aramejštině. Naslouchal vysokému vousatému muži, který mu do ucha pronášel vášnivou řeč. A když ho poslouchal, v obličeji se mu odrážel zvláštní výraz.

- Co se stalo, Sylváne? – zeptal se Lukáš, ale setník jen zavrtěl hlavou, aby mu naznačil, že má mlčet a dál poslouchal toho vysokého Žida

Lukáš tedy zaměřil svou pozornost na Saula, který stále klečel v prachu a bez přestání pohyboval očima, jako to dělávají slepci. Bylo zřejmé, že se Saulem se stala velká změna, už to nebyl ten arogantní a sebejistý žalobce, který vyslýchal svědky při procesu se Štěpánem. Lukáš se ptal, co asi mohlo způsobit takovou změnu. Možná, že Saul upadl a uhodil se do hlavy a to ho napůl omráčilo, ale po tom nebylo žádné stopy.

Vlastně spíš vypadal jako člověk, který právě prožil děsivou noční můru.

Sylván se přiblížil k Lukášovi.

- Ten muž se kterým jsem mluvil, je Hirkán, člen Sanedrínu – vysvětlil. – On a Saul mířili do Damašku, aby pokračovali v pronásledování Ježíšových žáků, když se stalo něco podivného. – Setník zaváhal, jakoby nechtěl pokračovat ve vysvětlování a Lukáš se trpělivě zeptal:

- Co se stalo?

- Nebudeš tomu věřit, Lukáši, ale Hirkán trvá na tom, že viděli oslepující blesk, který je na místě zastavil. Pak Saul řekl, že uslyšel hlas, který říkal : „Saule! Saule! Proč mě pronásleduješ? Marně se vzpínáš proti bodcům.“

- Kdo to mluvil?

- Hirkán říká, že neviděli nikoho, ale že se zdálo, že Saul to slyšel, protože se zeptal: „Kdo jsi, Pane?“ Potom tvrdil, že stejný hlas mu odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého jsi pronásledoval.“

Byl to zvláštní příběh a na chvíli byl Lukáš v pokušení věřit, že to skutečně byl jeden ze zázraků, o kterých tolikrát vyprávěli Ježíšovi žáci. Ale pak upřel svůj pohled na město Damašek a slunce, odražené pozlacenými střechami nějakého paláce, se mu náhlým zábleskem zabodlo do očí.

- To je ten oslepující blesk!– vykřikl v náhlém vnuknutí. – Vysvětlení je úplně přirozené. Podívej, jak se slunce odráží na kopuli toho paláce.

Sylván a Židé se podívali a někteří zvedli ruce k očím, aby si je před tím zábleskem chránili. Hirkán promluvil s ostatními a všichni si začali rozčileně povídat.

- To může vysvětlit tu zář – uznal Sylván – ale co ten hlas?

- Ten hlas mluvil o bodcích – připomněl Lukáš.- Proč by to nemohly být výčitky Saulova svědomí? A vzpomeň si, že ostatní ho neslyšeli.

- Ale říkají, že se Saul choval přesně tak, jakoby slyšel, jak k němu někdo promlouvá z nebe.

- Mohla to být halucinace – zamumlal Lukáš. -Někdy, u velmi rozrušených lidí, bývají velmi živé. – Ukázal na klečícího muže. – Podívej se na něj. Uvidíš, jak je ještě hluboce rozčilený.

Na Sylvána to vysvětlení zapůsobilo, protože si nevědomky pohrával s mečem, který mu visel u pasu, což míval ve zvyku, když se snažil o něčem rozhodnout. Hirkán si Lukášovo vysvětlení pozorně vyslechl a obrátil se, aby ho přeložil ostatním Židům, kteří ukazovali na pozlacené střechy, kde se stále ještě s oslňujícím leskem odráželo slunce. Pak znovu ukázal na postavu klečícího Saula, který vypadal zcela vzdálený tomu nepokoji, který na cestě do Damašku vyvolal. Když se Hirkán obrátil ke skupině, Lukáš porozuměl jen jednomu slovu v záplavě aramejských hlasů. Bylo to Jeshua, což znamená Ježíš. Ale jak židovský úředník mluvil dál, obličeje mužů dostávaly výhrůžný výraz a několik jich vykročilo směrem ke klečící postavě a zvedali přitom své těžké cestovní hole, aby jej udeřili.

Když si toho Sylván všiml, dal povel dvěma vojákům, kteří se postavili k Saulovi, aby ho chránili.

- Proč se obrací proti Saulovi? – zeptal se Lukáš setníka.

- Protože jim Hirkán řekl, že Saul začal věřit v Ježíše.

- Nemá důvody k tomu, aby to říkal – namítl Lukáš.

- Nejsem si jistý, ale myslím, že má pravdu – zamumlal Sylván. – Saul jim řekl, že poté, co slyšel ten hlas, se zeptal: „Pane, co chceš, abych udělal?“ , a ten hlas mu řekl, aby vstoupil do města.

Jeden z mužů, kteří doprovázeli Hirkána, po Saulovi plivl obzvlášť nenávistně, aby vyjádřil své opovržení. Sylván ho nevzrušeně srazil jednou ranou k zemi a pak se obrátil na Lukáše.

- Tohle je vážná věc, Lukáši. Jestliže Saul vstoupí do Damašku a bude vyprávět, že k němu na cestě promluvil Ježíš, mnoho lidí uvěří, že je to zázrak a budou následovat Ježíše. Už jsme s těmi lidmi měli dost starostí a teď ještě, aby Saul vyvolal další…

Lukáš viděl, že i Hirkán je ustaraný. Pro Sanedrín by to nebyla žádná pocta, kdyby se jeho věrný emisar na cestě do Damašku náhle obrátil na právě tu víru, kterou se s takovou energií snažili vymýtit. Hirkán by dokonce mohl být vysokým tribunálem považován za zodpovědného. Potom se před Sylvánem uklonil a řekl :

- Vydej nám toho muže, setníku, a ihned se s ním vrátíme do Jeruzaléma.

Návrat do Jeruzaléma by pro Saula znamenal smrt, pravděpodobně ukamenováním, pokud byla pravda, že přijal Ježíšovu víru. A Lukáš nepociťoval ve svém srdci dostatek hněvu proti Saulovi, aby mu takovou smrt přál.

- Proč nevstoupíte do Damašku? – zeptal se Hirkána. – Tam musí být v synagoze židovské úřady.

Ale ten návrh jen Hirkána ještě víc rozčilil. Z míchanice řečtiny a aramejštiny se Sylvánovi podařilo přeložit následující :

- Saul porušil oprávnění, která měl od Sanedrínu, aby mohl pronásledovat Ježíšovy žáky. To zbavilo Hirkána vážnosti a Saul může v Damašku dělat, co se mu zlíbí.- Setník povytáhl svůj meč z pochvy, ale potom ho zase rozhodně zasunul. – Zůstaň tady, Lukáši – řekl. – Vrátím se ke koloně a promluvím s Teofilem.

Ale před tím se zastavil u Saula.

- Ty jsi z Tarsu, Saule – řekl. – Nejsi tedy římským občanem? – Bohaté město Tars bylo částí Římského impéria už spoustu let a mnozí z jeho obyvatel byli římskými občany od narození.

- Ano. – Saulův hlas byl nevýrazný, jako u člověka, jehož myšlenky jsou vzdáleny od reality. – Jsem Říman.

Rozhovor mezi Teofilem a Sylvánem byl krátký a když se setník vrátil, v obličeji se mu zračila úleva.

- Tento muž je Říman – řekl Hirkánovi. – A jako takový má právo na naši ochranu. Vezmeme ho sebou do Damašku.

Židé by raději vzali Saula do Jeruzaléma, kde Sanedrín vládl v náboženských záležitostech jako nejvyšší autorita, ale Sylván si jich nevšímal.

- Vstaň, Saule – přikázal. – Odvedeme tě do Damašku.

Saul stoupl a kymácel se, jakoby si nebyl jistý zemí pod svýma nohama, i když byla rovná.

- Ten jas mne oslepil – zašeptal.

- Oslepil? – opakoval Sylván. – Jak je to možné?

- Nic nevidím – trval na svém Saul.

- Můžeš nám říci, jestli je skutečně slepý, Lukáši? – zeptal se Sylván.

- S jistotou ne. Svou slepotu může snadno předstírat. – Lukáš řekl Saulovi :

- Zkus jít, prosím.

Saul udělal váhavě pár kroků a tápal rukou před sebou, jako to dělávají slepí. Pak zakopl o kámen a spadl by, kdyby ho Lukáš nechytil kolem ramen.

- Musí být slepý – řekl Lukáš; - jinak by ten kámen viděl.

- Pomoz mu tedy nasednout na jeho mulu – mrzutě zamumlal Sylván. – Pojede vedle tebe.

Když se kolona dala na pochod, Hirkán a ostatní se dál na cestě přeli mezi sebou, ale když byli Římané asi míli daleko, konečně nasedli a vydali se za nimi. Zatímco jeli, snažil se Lukáš zpovídat Saula, ale ten mu odpovídal stejně nevýrazným hlasem a bez zájmu, tak se nedozvěděl nic, co by o tom, co se stalo na cestě do Damašku, nevyprávěl už Hirkán.

Zatímco u městských bran čekali na odeslání zprávy místodržiteli o příjezdu tak významného oddílu, Sylván ustoupil zpět až tam, kde byli na svých mulách Lukáš a Saul.

- Vyprávěl ti ještě něco dalšího, Lukáši? – zeptal se.

- Ne. Vypráví totéž, co nám řekl už Hirkán.

Setník zamyšleně přikývl.

- Kde ti řekl Petr, že máš odevzdat to, co máš u sebe, Lukáši?

- V domě Jidáše, ševce. V ulici, která se jmenuje Přímá.

- Teď si na ni vzpomínám; v té ulici žije hodně Židů. Bezpochyby budou někteří znát Saula a přijmou ho. Vezmeš si čtyři vojáky jako doprovod, Lukáši – řekl Sylván s úlevou. – Odevzdej pergamen a pak se ve čtvrti poptej, jestli někdo zná Saula z Tarsu a chce se o něj postarat. Až ho tam necháš, jeď do místodržitelova paláce.

.