Vedlejší

Vedlejší

okenice byly otevřené. Vánek ze dvora čechral její dlouhé blond kadeře.

Blond až po uši, taková byla. Zelené oči plné upřímného nadšení za každé

situace podkreslovaly mrkvový odstín jejích rtů, který se snoubil s dokonalým

tvarem matematicky konstruovaného obličeje. Pihy, ale ne příliš. Bílé šaty

na jejím těle seděly stejně upnutě a perfektně jako již dávno z módy vyšlé

střevíce na geniálně vytesaných nohou náctileté přirozené krásky. Jedinečnost.

Měla ji v sobě. Nebylo to však jejím smyslným pohledem, upravujícím samčí

kalhoty, ani nevinným pohledem falicky přitahujícím kačeny, ale právě oním

nezájmem o tyto dvě výhody. Byla ochotna se zavázat byť obyčejnému

intelektuálovi bez předností a charakteru, například jen díky samotnému

setkání čtyř čoček, a nedělo se tak kvůli jakýmsi promiskuitním kvalitám

mladičké zlatovlásky, ale pouze z čiré přejícnosti, jež tvořila alfu a omegu jejího

nitra.

Pozorovala vysoký vzdálený komín. Tedy ne přímo komín, tomu věnovala

nějakých pět sekund svého zájmu, ale kouř, jenž se hutně valil z jeho útrob.

Kouř ji naháněl strach, uklidňoval ji, vzrušoval ji a to vše se projevovalo pouze

jedním, již na první pohled čarovným, pohybem. Betonová římsa, nacházející se

sedm pater nad zemí, příjemně chladila. Opřená o ni dlaněmi, prozrazovala

pozicí svého těla míru rozrušení způsobovaného jak nespočetnými kadeřemi

dýmu před sebou, tak těmi, jenž poháněny větrem, dráždily její odhalená ramena.

Její nepatrně ztrácející se úsměv, odvádějící pozornost od hlubokého horkého

dechu, dokázal obsáhnout všechny existující světy. Nedaleký zvuk frézy konejšil

její nejtajnější představy a doléhající vůně čersvě zpracované kávy se mísíl

se sladkou vůní právě zpracovávaného dřeva. Slunce vykouklo zpod idylicky

osamoceného obláčku a přivítalo ji.

"První jarní den," ozvalo se klidným hlasem odevzdanosti po jejím levém rameni.

Jakoby ospale pootočila hlavu tím směrem. "Ano," přitakala usměvavě a zahleděla

se na jeho tvář. Chlapec sedící ve vedlejším okně její pohled opětoval, pak se zvedl

a pomalu vklouznul do místnosti za sebou. Větřík se naposledy opovážil dotknout

se jejího těla, přinášející s sebou vroucné pohlazení. Pohupování nohou ustalo.

Na svém jazyku ucítila tpkost srdce a příchuť malin. Naposledy se nechala unést

unylostí okolní reality, načež se odebrala po stopách svého mlčenlivého společníka,

v očekávání zázraku.