Cesta do Bithynie IX

 

IX

 

Ulice Přímá procházela celým Damaškem. Zdobily ji krásné sloupy a ve středu města byla částečně krytá. Bylo na ní hodně krámků a Lukášovi hned ukázali cestu k Jidáši, ševci. Vojáky se Saulem nechal na ulici, kousek od domu a vstoupil do krámku. Jak tam bylo zvykem, rodina bydlela v zadní části kolem malé otevřené zahrady, kterou bylo vidět dveřmi. Celým domem zněly údery mnoha kladívek učňů a řemeslníků, kteří pracovali na lavicích podél zdi. Nějaký muž, který vykrajoval sandály z krásné měkké kůže, se zvedl a s uctivou úklonou mu šel naproti.

- Co si přejete, vznešený pane? – zeptal se.

 

- Hledám muže, který se jmenuje Jidáš – řekl Lukáš.

- Mně říkají Jidáš.

- Moje jméno je Lukáš.

Jidáš ho okamžitě chytil za ruku.

- Máte ten pergamen? – zeptal se tichým, ale vzrušeným hlasem.

- Jak to víš? – zeptal se zaskočený Lukáš. Potom začal ustupovat směrem ke dveřím a na ulici, protože si pomyslel, že možná upadl do léčky.

Ale Jidáš se otočil a zavolal do zadní části krámku.

- Nikanore! Nikanore! Lukáš dorazil z Jeruzaléma.

Lukáš se zastavil, protože Nikanor bylo jméno člověka, kterému, jak řekl Petr, měl odevzdat pergamen. Když muž vyšel ven z krámku, první Lukášova myšlenka byla, že je stejný jako Petr. A přesto se ani v nejmenším nepodobali vzhledem, protože ten muž byl střední postavy, s typicky řeckým obličejem a neměl vousy. Ale to, co měli on a Petr společné, byl výraz klidného majestátu a pokoje.

- Jsem Nikanor – řekl s úklonou. – Vítej v Damašku, Lukáši. Cefas nám oznámil tvůj příchod.

- Cefas? – To jméno mu nebylo známé.

- Také mu říkají Šimon Petr. Máš ten pergamen?

- Petr mi řekl, abych ho dal jen tomu, kdo mi zopakuje poslední Štěpánova slova.

Na Nikanorově tváři se objevil záchvěv bolesti a v jeho očích uviděl Lukáš slzy.

- Štěpán a já jsme byli jako bratři, Lukáši – zašeptal přiškrceným hlasem. – Promiň, že oplakávám přítele. – Pak přiblížil své rty k uchu Lukáše a zase šeptal: - Toto byla jeho poslední slova:“Pane, nepřičítej jim tento hřích.“

Lukáš tedy vytáhl pergamen a dal ho Nikanorovi. Když ho dával z ruky, pocítil něco zvláštního, jakoby ho nechtěl odevzdat, jakoby se vzdával něčeho cenného. Nikanor pergamen s láskou uchopil a prsty přejel skvrny, které na něm zanechala Štěpánova krev.

- Zasloužil sis věčnou vděčnost nás všech, Lukáši – řekl upřímně. – Buď si jist, že Nejvyšší tě po zásluze odmění. Nechceš s námi zůstat a pojíst náš chléb?

- Možná někdy příště – zamumlal zdvořile Lukáš. – Teď musím najít ubytování pro jednoho muže, který před několika hodinami oslepl na cestě.

- Můžeš ho také nechat u nás – řekl Nikanor. – Očekáváme ho.

- Musíš se mýlit – namítl Lukáš. – Ta nehoda se stala jen před pár hodinami a nikdo nás nepředjel, aby vám dal zprávu.

- Uvěříš, že jsme o jeho příjezdu věděli, když ti řekneme jeho jméno? – zeptal se s úsměvem Nikanor.

Lukáš se obrátil, aby se podíval dveřmi na ulici. Z krámku nebylo Saula a stráže vidět a Nikanor vyšel ze zadní části domu, takže Saula nemohl poznat, ani zahlédnout. Jak to tedy mohl vědět?

- Ne, Lukáši. – přerušil jeho myšlenky klidný Nikanorův hlas. – Nemůžu ho na ulici vidět, ale mohu ti říci, že jméno toho slepého muže je Saul z Tarsu.

- Jak to víš? – vykoktal Lukáš.

Je někdo, před kým se nic neutají – odpověděl laskavě Nikanor. – Jednoho dne jej poznáš i ty.- Bylo to skoro to samé, co mu řekl Petr na Joppské cestě.

 

 

Celou cestu do paláce místodržitele Lukáš myslel na tu podivnou věc, že Nikanor věděl o Saulově příchodu dříve než vstoupili do Damašku. Když dorazil do paláce, byl si jistý, že našel jednoduché vysvětlení. Vyhledal Sylvána a zatímco se oblékal na večeři, všechno mu povyprávěl.

Lukášovo vysvětlení bylo opravdu prosté. Saul, jakožto aktivní člen židovského obce, musel být známý mnoha Židům v Damašku. Někdo z nich ho možná poznal, když Lukáš zastavil, aby se zeptal na Jidášův krámek, a běžel jim to oznámit. A protože Nikanor byl mezi novými věřícími význačnou osobností, bylo přirozené, že právě jemu oznámili Saulův příchod.

- Napadlo tě, že jsi možná předal Saula do rukou jeho nepřátel? – zeptal se Sylván, když Lukáš domluvil. – Nikanor a všichni Ježíšovi žáci jsou lidé, které chtěl Saul zničit.

- Nepomyslel jsem na to – přiznal Lukáš. – Co s ním asi udělají?

Sylván se usmál.

- Za den, dva ho můžeš znovu navštívit- a Lukášovi z toho bylo jasné, že setník nevěří tomu, že by Saulovi někdo ublížil.

- Jaké je tedy tvoje vysvětlení? – zeptal se Lukáš trochu ublíženě, protože jeho vysvětlení bylo zamítnuto.

- Předpokládej, že Ježíš je to, co jeho žáci věří, že je, syn Jehovy – nadhodil Sylván. - Nikanorovi mohl Saulův příchod oznámit Ježíš.

- Ale ty snad nemůžeš věřit tomu, že muž, který zemřel, by se Saulem mluvil z nebe, Sylváne. To je nesmysl.

Sylvánovi chvíli trvalo, než odpověděl

- Jsi mladý, Lukáši, a mnohem vzdělanější než já. Ale jednoho dne připustíš, že existují věci, pro které nemůžeme najít jiné vysvětlení než že existuje nějaká božská bytost, která nad námi bdí..

- Jak můžeš věřit v něco, čemu ani nerozumíš? – umíněně se vyptával Lukáš.

Setník se usmál.

- Jednou jsem o tom slyšel mluvit Ježíše, Lukáši. Použil slovo víra. Jsou věci, které bychom měli přijmout, aniž bychom se je pokoušeli vysvětlit. V mládí vypadá smrt jako něco velmi vzdáleného. Ale mně je teď skoro šedesát let. Nemůžeš mě kritizovat za to, že se ke konci svých pozemských dní upínám na něco, co mi slibuje po tomhle životě další.

Starý voják se Lukášovi ještě nikdy takhle nesvěřil a mladíka to hluboce dojalo. Pokusil se o úsměv, ale bez většího úspěchu.

- Chceš mě vidět plakat jako dítě? – zeptal se. – Nemluvme už o stáří a smrti. Já bych se rád dozvěděl pravdu o tom, zda někde na zemi existuje místo, kde člověk zůstane věčně mladý, tak jak předpokládají někteří filozofové.

Takový kraj existuje, Lukáši – řekl Sylván k Lukášovu velkému překvapení. – Já už jsem ho spatřil.

- Kde je? – vyhrkl Lukáš.

- Velmi daleko, směrem na sever, na březích Ponto Euxino, kterému někteří říkají Černé moře. Je to provincie, která se jmenuje Bithynie.

- Bithynie! – to slovo mělo příjemný zvuk i chuť a Lukáš ho zopakoval. – A lidé jsou tam věčně mladí?

Setník s úsměvem zavrtěl hlavou.

- Ne, Lukáši, a zdá se mi, že tak tomu není nikde na světě. Ale je to velmi krásná země, zcela obklopená horami, s výjimkou mořského pobřeží. Písek je bílý a voda teplá a čistá. A v údolích, která se svažují k moři, rostou všechny druhy ovoce a zeleniny skoro samy. Obyvatelé Bithynie jsou šťastní, a nebo přinejmenším tak vypadají, a ti, kdo se cítí spokojeně, jsou stále mladí.

- Máš v úmyslu se do Bithynie vrátit? – zeptal se Lukáš.

- Ano. I kdyby to mělo být jen proto, abych tam zemřel.

- Vezmi mě sebou, až se tam vydáš, Sylváne –zaprosil náhle Lukáš.

Setník se laskavě usmál.

- Pošlu pro tebe, až budu připraven na cestu do Bithynie, Lukáši – zamumlal. – Slibuji ti to. – Potom živě dodal. – A nezapomeň. Chci, aby ses vrátil do Jidášova krámku a zjistil, co se stalo se Saulem z Tarsu.

Té noci si Lukáš rozbalil spací rohož na balkóně své ložnice, protože uvnitř bylo velké horko. Když ležel pod hvězdami, jeho myšlenky se vrátily k Bithynii. Opravdu to musí být ráj na zemi, myslel si, jestliže jsou tam všichni šťastní, protože dosud viděl jen málo známek opravdového klidu a štěstí na místech, která navštívil. Namátkou se snažil najít mezi lidmi, které znal, někoho, kdo by byl skutečně šťastný a najednou si uvědomil, že jediní opravdu šťastní lidé, které viděl, měli něco společného: byli to žáci Ježíše Nazaretského.

Petr, který poznal vězení, a jehož chodidla v tu noc, kdy navštívil Lukáše na Joppské cestě, byla do krve rozbitá, stále vyzařoval klidné štěstí. Štěpán šel vstříc své smrti se stejným výrazem pokoje v očích a dnes to viděl v tvářích Nikanora a Jidáše. Ti muži našli něco, co většina lidí neměla, nějaké soukromé království klidu, určitý stav duše a už nic jim nemohlo ublížit.

Lukáš litoval, že nemá ten pergamen. Možná kdyby si ho přečetl ještě jednou, objevil by tajemství jejich štěstí. Chvíli na to usnul a zdálo se mu o krásné zemi, někde za horami, do které chtěl jít, ale v cestě mu stál nějaký muž menší postavy s velkou hlavou, který se podobal Saulovi z Tarsu. A když se konečně probudil, byl zmáčený potem a třásl se v zajetí panického strachu, který nechápal.

.

---