Cesta do Bithynie X

X

Existovala spousta věcí, které mohly v Damašku, nejstarším městě světa, zajímat osmnáctiletého mladíka: dlouhé karavany z tajemných zemí Východu, s jejich velkými, klátivě se pohybujícími nákladními zvířaty, dílny kovářů, kde pece zářily bílým teplem a chlapci šlapali jako šílení na kožené měchy, aby udržovali žhavé uhlíky, které umožňovaly hbitým kladivům mužů i mladíků kout pláty ocele; kouzla a čáry mužů tmavé kůže, kteří svými malými flétnami zaklínali jedovaté hady, mágové v širokých šatech, kteří nechávali s překvapující lehkostí mizet a zase objevovat různé předměty, vyzáblí Egypťané, kteří věštili z křišťálových koulí a uváděli lidi do hluboké spánku, ve kterém si pak s nimi dělali, co se jim zlíbilo. Všechno bylo nové a zvláštní a uběhly tři dny než si Lukáš znovu vzpomněl na Saula z Tarsu a vrátil se k ševci Jidáši.

Když Lukáš vstoupil do chladivého polostínu krámku, ani Nikanor ani Jidáš nepracovali, ale jeden z učňů ho zavedl k vnitřní zahradě, ze které byl přístup do obytné části domu. Vstoupil do zahrady a Nikanor mu vyšel naproti s úsměvem a otevřenou náručí.

- Jeden z mužů v krámě mi řekl, abych vstoupil – vysvětlil Lukáš.

- V tomto domě budeš vždy dvojnásob vítán – řekl Nikanor. – Protože jsi to byl ty, kdo nám přivedl Saula.

Lukáše to zaskočilo. Měl snad Sylván pravdu, když si myslel že Saula předal jeho nejhorším nepřátelům?

- Vás jeho příchod potěšil? – zeptal se nevěřícně.

- Ano. Udělal nám velkou radost.

- Ale Saul vás přišel do Damašku pronásledovat.

- Ježíš se Saulovi zjevil – vysvětlil Nikanor. – Stalo se to na cestě. Teď je jedním z nás.

- A důvěřuješ mu? – zeptal se Lukáš, který odmítal uvěřit tomu, že by se muž, který v Jeruzalémě tak krutě pronásledoval Ježíšovy žáky, tak náhle změnil.

- Nezáleží na tom, co člověk dělal dříve než ho Ježíš oslovil, Lukáši – řekl přívětivě Nikanor – nýbrž na tom, co dělá potom. Pojď a sám to uvidíš. Saul se právě modlí tady v zahradě.

- Ještě je slepý?

- Ano. Ale Saul měl zjevení, že jeden ze žáků, Ananiáš, který je zde v Damašku, jej brzy navštíví. Ananiáš má dar léčit a vrátí mu zrak.

- Rád bych tady byl, až bude léčit Saula – ihned řekl Lukáš, protože si přál dostat příležitost vidět jedno z těch uzdravení, která, podle pověstí, dokázali způsobit někteří Ježíšovi žáci.

- Můžeš to vidět. Teď Ananiáše čekáme.

- Jak je to dlouho co jste pro něj poslali? – zeptal se Lukáš.

Nikanor se usmál.

- Pán pro něj poslal, Lukáši. On Saulovi oznámil Ananiášovu návštěvu.

Lukáš následoval Nikanora stinnou zahradou až na místo, kde klečel Saul s pažemi zvednutými v prosebném gestu a bez ustání pohyboval očima, tak jako na cestě do Damašku. Z jeho úst plynul proud slov v aramejštině. Jidáš poklekl vedle něj, pozvedl zrak a se vzrušeným obličejem se modlil ve stejném jazyce. Když Lukáš pozoroval Saula, vyhublého a uprostřed modliteb, nemohl uvěřit, že je to tentýž muž, který před několika týdny plný energie a elánu vyslýchal Štěpána před zasedáním Sanedrínu v Jeruzalémě. Bezpochyby se s ním stala velká změna.

Pod listovím jedné velké palmy stála dřevěná lavička, Lukáš s Nikanorem se na ni posadili a ze stolečku před nimi pili víno a jedli datle. Datle byly velmi chutné a Lukášovi už začínalo chutnat i to sladké víno, které Židé pili.

- Ty Saulovi ještě pořád nevěříš, mám pravdu, Lukáši? – zeptal se Nikanor.

- Zabil Štěpána – odpověděl Lukáš prostě a potom dodal : - Ale na tom už teď nezáleží. Nevěřím, že by Saul ještě někoho pronásledoval, leda sám sebe. Mně připadá jako úplný blázen.

- Jiní už si spletli extázi, která pochází od Boha z bláznovstvím, Lukáši. Muži starší a moudřejší než kterýkoliv z nás.

Lukáš se chystal odpovědět, ale Nikanor se najednou postavil a řekl:

- Zde je Ananiáš!

Malý tlustý muž se objevil na prahu krámku a s nejistým výrazem se rozhlížel kolem sebe. Když k němu Nikanor přiběhl a pozdravil ho, Lukáš slyšel nově příchozího, jak se ptá:

- Je tady někdo, kdo se jmenuje Saul z Tarsu?

- Ano. Saul je tady – ujistil Nikanor návštěvníka.

- Měl jsem vidění, které mi přikázalo přijet sem a vyléčit jeho slepotu.

- Očekávali jsme tě, Ananiáši. – Nikanor vedl příchozího k Saulovi, který klečel a modlil se. Pro své rozčilení zapomněli na Lukáše a ten se přiblížil, aby viděl ten nový lék, který chtěl Ananiáš použít při svém léčení.

Nikanor poklepal Saulovi na rameno.

- Ananiáš tě přišel vyléčit, Saule – oznámil.

Saul zvedl hlavu a usmál se. Co si Lukáš pamatoval, to bylo poprvé, co ho viděl se usmívat a přes černé kruhy pod očima se obličej slepce tak rozzářil, že vypadal jako někdo jiný. Ananiáš přišel blíž, zastavil se u něj a položil své prsty na Saulova víčka.

- Bratře Saule – řekl – Pán Ježíš mě poslal, aby ti byl navrácen zrak a vstoupil do tebe Duch Svatý.

Lukáš si uvědomil, že zadržuje dech, fascinovaný napětím toho okamžiku a rozhlédl se, aby viděl, jestli si někdo všiml jeho zaujetí. Ale všechny oči se upíraly na výjev před ním a tak znovu obrátil zrak k Saulovi. Ten obraz byl skutečně fascinující: majestátní hlava klečícího muže nachýleného dozadu, jeho oči, slepé, zdvižené k nebi a tělnatá postava Ananiáše, přes malou výšku velmi působivá, stojící za Saulem, s bříšky prstů přiloženými k Saulovým očím.

Náhle Saul vykřikl:

- Vidím! Vidím! Díky Bohu! Vidím!

Nejistě se postavil, objal Ananiáše kolem krku a plakal na jeho rameni. I ostatní se objímali a plakali.

Lukáš pochopil, že jestli zůstane, také se dá do pláče a tak utekl přes zahradu a prázdný krámek ven na ulici.

Zůstal ale nablízku, protože chtěl mluvit s Ananiášem, až bude odcházet. Vypadalo to, že ten muž nepoužil žádný lék, ale Lukáš si byl jistý, že pro tak náhlé vyléčení musí být nějaké vysvětlení. Když Ananiášova obézní postava vyšla z krámku, Lukáš si stoupl vedle něj.

- Jmenuji se Lukáš – řekl na vysvětlenou. – Jsem student medicíny. Mohu tě doprovodit a mluvit s tebou?

- Jistěže ano, Lukáši – řekl Ananiáš. – Ty jsi byl v Jidášově zahradě. Proč jsi odešel?

- Já… já nejsem Žid – vysvětlil Lukáš. – Cítil jsem, že tam nepatřím.

- Jsi Ježíšův žák?

- Ne. Jsem Řek a neuctívám žádného boha.

Ananiáš se usmál.

- Ale Nikanor mi řekl, že jsi byl u Štěpána, když umíral a že jsi ukryl pergamen s Ježíšovým učením. A že jsi se staral o Saula, když na cestě oslepl.

- Budu lékařem – vysvětlil Lukáš. - Samozřejmě je mou hlavní povinností postarat se o nemocné a raněné.

- Kéž by všichni lékaři byli jako ty, Lukáši. A co si přeješ ode mne?

- Rád bych znal to tajemství, jak se ti podařilo navrátit Saulovi zrak. Nebo ho koupím, jestli ho chceš prodat.

Ananiáš se na něj podíval s ironií.

- Nemám co bych prodal, Lukáši. Není takové tajemství.

- Ale ty jsi věděl přesně, co máš udělat.

- Udělal jsem jen to, co mi Pán řekl při jednom vidění – vysvětlil trpělivě Ananiáš. A potom, když v mladíkově obličeji viděl zklamání, dodal: - Nevím nic o té moci, díky které mohu vyléčit některé nemoci, Lukáši. Ale ty víš o medicíně víc než já a snad na to přijdeš ty sám. Pojď, pojíme spolu chléb; pak mě doprovodíš na mých návštěvách u nemocných.

.