Život, nebo něco takového

Nedokázala jsem najít vhodnou polohu k ležení, všechno mě bolelo. Cítila jsem, jak mi někdo přejíždí po čele mokrým hadrem a otírá vlhko.

„Jsi vzhůru, zlatíčko?“zašeptala mamka, oči plné bolesti upřené na mě.

„Nemůžu usnout,“zašeptala jsem odpověď. Položila jsem si ledové dlaně na tvář a jela nahoru, přes čelo, přes hlavu, kterou už nepokrýval ani jeden vlas. Vzdychla jsem.

„Děje se něco?“pozorovala mě, zkoumajíc každý můj pohyb, snažíc se najít v mém výrazu bolest.

„Ne, nic, všechno je v pořádku..,“lež z mých slov sálala. Cítila jsem ji, jak létá kolem mě, jako jeden velký hrozící vykřičník. Něco mi cuklo v žaludku. Posadila jsem se, cítila jsem, že budu zvracet.

„Anno?“

„Mami..,“cítila jsem, jak se mi něco horkého a odporného sune krkem nahoru. Ale byla to bolest, na kterou jsem nebyla zvyklá. Trhalo mi to vnitřnosti, dralo je to na kusy.

Prudce jsem otevřela pusu, nutilo mě to ji otevřít. Na hedvábné povlečení dopadly rudé skvrny krve. Z očí se mi vyhrnuly slzy a stékaly po tvářích, smýchávaly se s krví, která mi začala vytékat i z nosu.

„Anno,.. Anno!“ mamka zmizela, ani jsem neviděla jak. Na chodbě volala otce, popadla telefon, slyšela jsem, jak do něj křičí.

Prudce jsem sebou trhla pod záškuby bolesti a z úst se mi vyvalil další proud krve.
 

**

Anna byla nemocná už tři roky. Nikdo nevěděl, jak u ní nemoc vznikla, ale zachytila se moc pozdě. Mohli jsme už jen čekat, kdy bude konec. S tím se, ale naše mamka nechtěla smířit. Každý den sehrávala za Annu její osobní bitvy. Držela ji, když zvracela po chemoterapii, vybýrala s ní nové a nové paruky, když jí chemoterapie zbavila vlasů. Všichni jsme jen s hrůzou sledovali, jak to celé postupuje. Každý den to bylo horší.
 

**
 

Bylo právě 12. srpna, ten večer bylo neodolatelně krásně. Slunce svítilo až do osmé hodiny večer, ptáci zpívaly ještě s posledními paprsky, a ještě notnou chvíli po nich.

„Jak je jí?“

„Celou noc nespala. Má čtyřícítku.“

Chlácholivě jsem matku hladila po zádech, cítila jsem, jak se chvěje, jak jí po zádech přebýhá mráz. Viděla jsem v jejích očích stejný plamen, který i mě spaloval za živa. I já jsem svou sestru milovala.

„Jdu se za ní podívat.“

Vyšla jsem tiše schody, vylemované spoustou fotek z našeho dětství. Otevřela jsem dveře, polepené různými obrázky a povzbudivě jsem se usmála.

„Ahoj, zlato,“usmála jsem se a sedla si na postel vedle ní. Natáhla jsem se pro bílou, slonovinovou ruku a stiskla jí mezi svoje dlaně. Byla smrtelně studená. Vyděsilo mě to. Cítila jsem její kosti, vytvarované pod slupkou suché kůže.

„Jak se máš?“zašeptala. Tak křehká a zranitelná. Rty se jí chvěly, bylo vidět, že se snaží udržet svou bolest na uzdě. Nechtěla, abychom trpěli ještě víc.

Na její otázku jsem neodpověděla. Nebyla by dvakrát povzbudivá.

„Už bude konec, Mary,“zašeptala, snažíc se stisknout mi ruku.
„Nemluv tak, Anno, prosímtě.“

„Já chci, aby to skončilo. Už jsem se smířila..,“šeptala, sotva pohybujíc rty. „Nebojím se.“

„Prosímtě..,“

I mě se roztřásl ret. Schoulila jsem se k jejímu boku, tisknout si její ruce k sobě.

Byla to moje velká sestra. Milovala jsem ji jako nejlepší přítelkyni, člověka, která mu jsem říkala všechno.

„Pššt..,“šeptala, hladíc mě po vlasech. „Bude to dobré..bude to dobré,“

Najednou utěšovala ona mě. Nedokázala jsem to pochopit. Byla jsem tu od toho, abych jí poskytla oporu, abych tu s ní byla. Ale já ji potřebovala víc, než ona mě.

**

Přála bych si psát, že Anna se nějakým zázrakem uzdravila, že je všechno v pořádku, ale lhala bych.

Za dva dny na to zemřela. Nikdy si neuvědomíte, jaké to může být, ztratit někoho tak blízkého a milovaného, dokud to všechno nepodstoupíte.

Když se zjistilo, že je Anna nemocná, byla jsem to já, co byla nejvíc přesvědčená, že bude všechno v pořádku. Ujišťovala jsem ji, že se vyléčí. Ale ona nikdy nevěřila. Myslím, že se se svou nemocný smířila hned na začátku. Nechtěla bojovat, věděla, že to nemělo smysl.