Cesta do Bithynie XI

XI

Ananiáš byl povoláním tkadlec a jeho krámek, který se nacházel v jedné boční uličce pod stejnými městskými hradbami, byl plný pronikavého pachu látek a barev a zvuku nůžek a člunků. V jednom koutě byly skoro do výšky dospělého muže nahromaděny proutěné koše, do kterých tkalci ukládali své zboží, aby ho ochránili během dlouhých cest v karavanách mul nebo velbloudů na trhy jiných měst. V krámku se zastavili jen na chvíli, aby si Ananiáš prohlédl kus právě dotkané látky a potom vstoupili do zahrady , jejíž dvě strany tvořil obytný dům, třetí krámek a čtvrtou městské hradby.

Byl to nejpříjemnější dům, jaký Lukáš na svých cestách viděl, mnohem půvabnější než vyzdobené tiberiadské paláce. Ananiáš mu cestou vyprávěl, že dům i krámek dříve patřívaly jednomu pašerákovi, který zbohatl tím, že pomocí provazů pašoval zboží přes přilehlé hradby do města a tím se vyhýbal placení obvyklých celních poplatků u městských bran; teď si Lukáš ověřil, že dům je pro tyto účely skvěle situován. V malém jezírku u hradeb bublala fontánka a kolem jezírka hojně rostly vinné keře a kapradí, a kvetoucí svlačec se vyšplhal až do poloviny zdí domu. Uprostřed zahrady stál velký cedr a celé to prostranství chránily před slunečním žárem jeho rozložité větve, přes které pronikaly některé paprsky, aby zlatými skvrnami ozdobily travnatý zelený koberec. Zpěv ptáků tam byl pro sluch tak příjemný jako byly květiny pro oči a všude byla ve vzduchu svěží a omamná vůně přírody.

Na lavičce u fontánky seděla dívka. Když se k ní přiblížili, odložila pergamen, který četla a s úsměvem vstala. Byla štíhlé postavy, mladá, asi patnáctiletá a rysy měla skoro tak čistě řecké jako klasická socha. Černé vlasy, svázané jen stuhou z bílého hedvábí, jí bohatými něžnými vlnami hladily ramena. Na sobě měla bílé hedvábné šaty jednoduchého střihu, přepásané tkanicí a na nohou sandály.Vypadá jako perfektní mramorová soška, vytesaná zamilovanýma rukama, pomyslel si Lukáš a s  otevřenými ústy se na ni obdivně díval. Ale ten mramor byl živý, dýchal a zářil zcela přirozenou a čistou krásou.

Ananiáš přistoupil k ní a políbil ji na čelo, potom se obrátil a s rukou kolem jejího pasu řekl:

- Tohle je Lukáš, drahá. Sympatický mladík a student medicíny. Lukáši, tohle je moje dcera, Mariamne.

Dívka se půvabně usmála a podala mu ruku.

- Vítej u nás, Lukáši.

Ten, na chvíli oněmělý její krásou, uchopil její prsty. Pak se jich dokázal dotknout svými rty, zatímco si mumlal nějaká nesouvislá slova. Ona si jeho rozpaků všimla, snad proto, že její krása tak obvykle na mladé muže působila, když ji spatřili poprvé.

- Líbí se ti má zahrada? – zeptala se, aby on mohl znovu nabýt výřečnost.

- Jen její paní ji v kráse předčí – galantně zašeptal Lukáš, když se mu vrátila řeč.

Mariamne zkřížila paže a rozesmála se, potěšená tou lichotkou, zatímco Ananiáš si je oba pyšně prohlížel.

- Máš hbitý jazyk a bystrého ducha, Lukáši – řekl uznale. – Ale buď opatrný, protože i ona je důvtipná. Ne abys ztratil hlavu…

- Říká se, že královna Mariamne byla inteligentní a krásná, Ananiáši – řekl Lukáš. – Tvá dcera je hodna nést její jméno.

Mariamne otevřela ústa a po tvářích se jí rozlila jemně růžová barva. Lukáš si uvědomil, že se jí zalíbilo to, že zmínil jméno královny Mariamne, manželky Heroda Velkého, toho, který postavil nádherný palác v Jeruzalémě.

- Viděl jsem věž, která nese tvé jméno, je tomu jen pár týdnů, Mariamne – pronesl Lukáš.

- Přicházíš z Jeruzaléma? – zeptala se ona vzrušeně.

- A z Tiberias – Lukáš byl dostatečně citlivý na to, aby vycítil, že ji ohromí svou návštěvou Herodova hlavního města.

Mariamne ho bez váhání chytila za ruku a odvedla k lavičce.

- Vyprávěj mi o tom všem – naléhala na něj. – Já jsem nikdy neopustila Damašek. – V jejím chování nebyla ani stopa po koketování, protože přes všechnu svou krásu vypadala úplně nevinně.

- Musím jít na chvíli do krámu – řekl rozesmátý Ananiáš. - Pozor, Lukáši, připraví tě o všechna tvá tajemství.

Lukáš už poznal několik dívek v Antiochii, ale jeho studia mu ponechávala jen málo volného času na méně důležité věci. A kromě toho, většina dívek, které znal, byla prázdná, nevěděly nic o filozofii nebo přírodních vědách a jen je zajímalo, jak na sebe přilákat pozornost chlapců nebo donekonečna mluvit o šatech, špercích a zábavě. Mariamne ale byla jiná, a tak jí začal popisovat Galilejské moře a slovy vykresloval modř vody, zeleň olivovníků a římské vily z bílého mramoru. Ale neřekl nic o vězních vláčených ulicemi, s řetězy kolem kotníků, ani o přehnaně vysokých daních, uvalených na lid ničemnými berními úředníky, aby zaplatili to, co Řím požadoval za jejich ochranu. Nemluvil ani o Štěpánovi a jeho smrti u hradeb Jeruzaléma.

- Kam půjdeš teď, Lukáši? - zeptala se ona, když ukončil vyprávění o svých cestách.

- Vrátím se do Antiochie a pak zpátky do Pergamonu, abych tam v Aeskulapově chrámu pokračoval ve svých studiích medicíny.

- Budeš cestovat přes Tars? – zeptala se dívka. Moje matka byla odtamtud. Byla Řekyně jako ty, ale zemřela, když jsem byla velmi malá a přestěhovali jsme se do Damašku.. Můj otec říká, že byla překrásná.

- Určitě byla – horlivě potvrdil Lukáš.

Mariamne se opřela svojí rukou o jeho a potichu řekla:

- Jsi mi moc sympatický, Lukáši – a potom to zopakovala šeptem, protože její otec se objevil v zahradě. – Jsi mi moc sympatický.

Oběd se podával v zahradě, ale Lukáš si sotva všímal co jí, protože Mariamne během jídla stále vesele mluvila. Měla herecké nadání a napodobovala obchodníky, kteří vcházeli do krámku jejího otce, aby nakoupili látky, tu nafoukla tváře, aby předvedla otylé Peršany, tu si hladila špičku brady jako slizký arabský pouštní pirát a potom zase zaujala okázalý postoj Řeků, kteří zde nakupovali pro římské trhy. Donutila je vybuchnout smíchy a dříve, než odešel doprovodit Ananiáše na jeho každodenních návštěvách u nemocných, jí byl Lukáš zcela fascinován.

Lukáš rád slíbil, že nazítří znovu přijde, aby jí vyprávěl o divadle v Antiochii.

Ale jen málo se naučil od Ananiáše o jeho způsobu léčení. V některých případech, tělnatý tkadlec léčil zdánlivě během okamžiku. Ale někteří lidé, podle Lukášova úsudku, si jen mysleli, že jsou nemocní a vyléčili se díky Ananiášovu chování a jeho důvěře v Ježíšovu moc vyléčit je, jestliže v něj budou věřit.

Lukášovy myšlenky, když se vrátil do paláce místodržícího, se ale soustředily spíše na Marianme než na léčení. Cítil se víc než spokojený, když vzpomínal na to, jak je krásná, jak jemné mu připadaly její prsty v jeho, na hudbu jejího smíchu a na to, jak jí zčervenaly tváře, když byla spokojená nebo rozrušená.

Několikrát té noci, když během slavnosti seděl Lukáš se Sylvánem a ostatními, na něj musel setník promluvit dvakrát, aby ho Lukáš vnímal. Nakonec se Sylván rozhořčeně zeptal:

- Kdo je ona, Lukáši?

A Lukáš ihned bez rozmýšlení odpověděl: „Mariamne“. A pak zčervenal, v rozpacích z toho, že prozradil důvod svého nadšení.

.