Žoldák

Žoldáci jsou zváni téže válečnými psy,spodinou a lůzou,ale kolikrát jsou to právě oni kdo utváří dějiny.Toto je přiběh skupiny žoldáků

Žoldák

 

Jsem voják a přitom nejsem. Jsem možná i zločinec, ale pouze z pohledu zákonů. Ale co je mi po zákonech? Nic. Jsem žoldák. Nebojuji pro ideály, nebojuji pro nějakou vlajku, nebojuji pro nějaký lid. Mé cíle jsou mnohem nižší. Bojuji pro peníze, jako právě teď.

Já a Dex přebíháme přes ulici zaplněnou vraky vozidel které neměli tolik štěstí aby unikli dělostřeleckému úderu, který nás měl vyhnat z krytů. Ani nechápu jak jsme to vlastně dokázali přežít, ale nejspíše je to tím, že zdejší stavitelé zřejmě nebyly žádní lemplové a budovy postavili dost solidně. Bojuji v Iráku už hodně dlouho a tohle je asi první případ kdy mě budova do které jsem se schoval nevypekla. Pár už mi jich spadlo na hlavu a jednou mi i kus železné výztuže prorazil vestu a probodl žaludek.

Přebíháme ulici a kryjeme se za vysokou zídkou, podél které pokračujeme dál. V dálce je slyšet další dělostřelecká palba a budovu ve které jsme se schovávali srovnala se zemí mnohem mohutnější salva než předtím.

„Měli jsme z prdele kliku,“říká mi Dex a já jenom přikyvuji. Dívám se do kolimátoru své pušky, konkrétně Německé útočné zbraně G36 s podvěsným granátometem, jedna z nejlepších zbraní jakou jsem kdy držel v ruce. Dex se pro změnu ohání protipěchotní kulometem M249. Oba máme k batohům připevněné samopaly P90 pro každý případ a v pouzdrech na stehnech pistole. Já mám v oblibě glock 17, kdežto Dex dává přednost americké beretě.

Podél zídky jsme se dostaly na zahradu jakéhosi domu a pro jistotu se uchylujeme dovnitř. Schováváme se v přízemí v místnosti, která výzdobou připomíná dětský pokojík. Posadil jsem se do rohu místnosti a Dex sebou praštil do druhého rohu,odkud měl výhled na dveře.

Aktivuji vysílačku v helmě. „Tady Parchant,“říkám a volnou rukou sahám do vesty, odkud vytahuji krabičku cigaret a zapalovač. „Primární cíle splněny. Jak jste na tom?“

„Parádně šéfe,“zněla odpověď ve vysílačce. Je to Niles, parťák ze skupiny, kterou jsem nechal aby nám kryly ústupovou cestu. Vkládám cigaretu do úst a zapaluji si, zatímco mi můj podřízený podává hlášení. „Už jsme si mysleli že vás ti kanonenfutři dostali. Poslali jsme na ně sice dávku z minometů, ale nějak jim to nezabránilo v tom aby na vás poslali další salvu.“

„V pohodě,“ říkám. „Máme nějaké ztráty?“ Natahuji do plic mohutný oblak kouře a pomalu jej vypouštím přes zuby.

„Ne,“ zněla odpověď. „Pjotr m čistý průstřel ruky, ale nic zlého. „Jimi už mu ji dal do pořádku…kurva k zemi,“ ve sluchátku zaznělo několik mohutných explozí. „Měníme postavení,“ křičí mi Niles do vysílačky. „Ozveme se jakmile to přejde.“

Dex si povzdechl. „A to dnešek začínal tak krásně,“ říká znuděně. „Vstávání do hnusného vedra a s pískem až na prdeli. Vzpomínáš na Vietnam? Tam to byla nádhera. Příjemné procházky lesem…“ zasněně zavírá očí.

Usmívám se. „Vzpomeň si na to jak jsi šlápnul na punji,“ povídám. „Dva týdny jsi řval na celou nemocnici aby tě někdo zabil.“

„Jdi do prdele,“ usmál se Dex. „Tak uved něco ty? Kde se tobě nejvíc líbilo?“

„Mě je to jedno,“ krčím rameny a natahuji do sebe další oblak kouře. „Kde mi platí tam se mi líbí,“ zamýšlím se. „Ale možná by se tu i něco našlo, ale to jsi u nás ještě nebyl. Bojovali jsme tehdy v Rusku. Nějaký bohatý magor chtěl po nás abychom ukradli pár ruských jaderných hlavic. Zatímco kluci odváželi jeden náklaďák za druhým, tak já a pět dalších jsme drželi Specnaz od našich pozic. Ve vzduchu nás jistil jeden skoro starožitný mig který náš zaměstnavatel někde vyhrabal a stará MI24ka.

Kluci vše odvezli a my jsme se měli odsunout pryč. Měli jsme bokem schovaný džíp…no a pak se všechno posralo. Specnaz nás začal ochcávat z minometů a náš džíp chytil hned tu první salvu. Zdrhali jsme lesem, kulky z AKáček kolem nás létali jak mouchy a pak z ničeho nic utrum. Mysleli jsme si že to vzdali,“ usmívám se. „Ale hovno. Ze vzduchu po nás začal střílet ten nový vrtulník MI28. Ty svině mají pořádnou palebnou sílu. Kulky okolo nás létaly jak nějaký podělaný déšť. Zkoncentrovali jsme palbu na něj a Marty, ten co umřel před měsícem v Istanbulu do něj vpálil LAWéčko.

Dobelhali jsme se do jakési zapadlé vesničky kde jsme si nejdříve mysleli že nás roztrhají na kusy, nebo minimálně prásknou Specnazu, ale ni takového. Přijali nás a dokonce nám i půjčili jakousi radiostanici, kterou tam měli možná ještě od druhé světové, abychom mohli zavolat ostatní. Byly jsme tam sice jenom jeden den, ale za tu dobu jsem poznal tolik milých lidí…zkrátka idyla. Než jsme odjeli tak jsme jim nechali každý čtvrt svého žoldu. Pořád sním o tom že tam zase někdy zajedu.“

Dex se pousmál. „Někdy lituji že jsem se k tobě přidal tak pozdě,“ říká.

Odhazuji filtr cigarety. „Není co závidět,“ říkám a v tu chvíli mi opět ožívá vysílačka. „Jak jste na tom?“ ptám se.

„Už dobře,“ říká Niles. „Ti zmetci nás celkem zaskočili, ale nebylo to nic s čím bychom si neporadili. A mám dobrou zprávu. Obsadili jsme ty dělostřelce, takže pokud budete chtít tak vás podpoříme i trochu těžší palbou.“

„Tak to by šlo,“ usmívám se. „Budeme se stahovat, tak se připravte.“

„Jasně šéfe,“ říká Niles.

Přepínám frekvenci. „Same?“ptám se.

„Jo?“ zní trochu znuděn odpověď.

„Vidíš nějaký pohyb v naší oblasti?“ ptám se a odolávám touze si zapálit další cigaretu.

„Máte tam klid,“odpovídá Sam. „Asi si myslí že vás ten dělostřelecký útok zlikvidoval.“

„Asi je zklameme,“říkám a vstávám, stejně jako Dex. „Ustupujeme. Když tak se spoj s Nilesem. Obsadili ty dělostřelce a mohou nás trochu podpořit. Kdyby něco tak se ozvi. Stahujeme se.“

S Dexem vycházíme z budovy a přebíháme přes ulici do dalšího, opět procházíme prázdným domem a pak ještě jednou přebíháme ulici do dalšího domu, než nastaly potíže. Ozvalo se hučení motorů a cestu nám zatarasil náklaďák plný iráckých vojáků a dva džípy. Jako kdyby věděl kde se schováváme tak stočili zbraně na budovu a beze slov spustili palbu.

S Dexem jsme se stáhnuly zpátky do budovy abychom se kryly za stěnami. AK47 které vojáci používali sice nemají kdovíjakou průraznost,ale riskovat nechci. Jednou jsem inkasoval dávku z toho samopalu ze vzdálenosti třiceti metrů a i když jsem měl vestu jako i teď, tak bych si to nerad zopakoval.

Palba ustala a vojáci se rozhodli jít dovnitř. S Dexem si nasazujeme plynové masky a já beru do ruky granáty se slzným plynem, zatímco Dex z batohu vytahuje dvě claymoore miny, které pokládá do dveří.

Při pomyšlení že tyhle lidi budeme muset zmasakrovat mě vůbec netrápí svědomí. Tohohle neduhu jsem se zbavil už když jsem bojoval v legitimní armádě. Pro mě to jsou prostě překážky, kterých se musím zbavit, abych se dostal domů a hlavně ke svému žoldu o který mi vždy šlo víc než o vlastní život.

Vojáci vstupují do domu a křičí na sebe rozkazy. Musí to být nováčci natěšení na svou první misi. Bude jejich poslední. Přikyvuji a Dex odhazuje doutnající granáty na zem. Ohromný býlí mrak zaplňuje cely dům a my, ačkoli máme masky nic nevidíme, tak víme kudy jít. Dům opouštíme během desíti vteřin a utíkáme k zaparkovaným vozidlům, které jsou sice hlídané jedním vojákem, který na nás ihned míří AKáčkem. Vypálil jsem ze své pušky a zasáhnul jej rovnou do hlavy.

Naskakujeme do džípu, Dex na pozici řidiče, já coby střelec z kulometu upevněného na střeše. Dex musel nastartovat dráty jelikož uvnitř nebyly klíče a pak jsem se dali do pohybu. Z budovy se ozvala exploze jak někdo narazil na naše claymoory, ale to už jsme byly daleko.

Uháníme ulicí jak splašení a já se stahuji dovnitř džípu. Ne že bych se bál toho že by mě sundal nějaký šťastny střelec, ale spíše tím že bych si chtěl zapálit a to se venku moc dobře nedá. Vylézám ven s cigaretou v ústech a rozhlížím se po případném ohrožení.

Ve vzduchu se objevil bojový vrtulník Apache a svými zbraněmi se ihned stočil na nás. Otáčím kulomet na něj a palbu spouštíme oba najednou. Pilot se musí vyrovnávat s tím že po něm střílím a tak nemá možnost přesně zamířit kulomety co má po stranách. Kulomet co mám já ale nemá dost silnou munici na to aby si poradil z pancířem vrtulníku, což pilotovi určitě za chvíli dojde a pustí se do nás naplno.

„Radši s tím někde prašti,“ křičím na Dexe. „Ten debil to asi nevzdá.“

„To zvládneme,“ odpovídá Dex a prudce stáčí džíp do postraní uličky. Cigareta mi vylétla z úst, ale ještě za letu ji chytám a vracím si ji do úst. Otáčím kulomet na vrtulník který se snaží nás následovat a spouštím další palbu. Mířím na rotor, protože to je moje jediná šance jak jej sundat.

Pilot ale taky nelení a střílí po nás raketami, které demolují střechy budov jež nás tak dobře kryjí.

„Myslíš že mu dříve dojdou rakety nebo nám štěstí?“ křičí Dex a stačí džíp do další uličky, končící otevřeným prostorem.

„Testovat to nehodlám,“ křičím. „Zablokuj pedál a vyskočíme.“

Dex bez reptání udělal co jsem řekl a vyskočil z auta, zatímco já ještě posílám pár pozdravů z kulometu a pak vyskakuji taky. Schovávám se mezi haldu odpadků a sleduji jak džíp uhání dál. Pilot stočil  stroj a vypálil jednu jedinou raketu, která naprosto přesně zasáhnula džíp a proměnila jej v ohnivou kouli.

„To bylo dobře vymyšleno,“ poznamenal Dex a sledoval vrtulník, který kroužil okolo hořící džípu jako nějaký mrchožrout.

„To jsi ještě neviděl co jsme udělali v Argentině,“ usmál jsem se. „Tam ale po nás šli vrtulníky hned tři a měli jsme u sebe pár stingerů. Já ale žádného teď nemám.“ Natahuji poslední kus cigarety a nedopalek odhazuji.

Dex se usmívá a dívá se směrem k vrtulníku. „Mám v batohu dvě LAW,“ říká. „Zkusíme štěstí?“

„Plýtvání,“odpovídám. „Počkáme až to toho sráče přestane bavit…“slyším jakýsi podivný svistot, kterým se tak proslavil A 10 Thunderbolt. Ke svistotu se přidává zvuk jeho kanónu a Apache ve vzduchu exploduje úžasném zášlehu plamenů. Jeho trosky dopadají jenom kousek od našeho džípu.

„Vypadalo to že jste potřebovali pomoc, šéfe,“ ozval se mi z vysílačce ženský hlas.

„Sathi,“ usmívám. „Nevolal jsem tě.“

„Něco mi říkalo abych strčila svůj hezký zadek do tohohle létajícího skobku a trochu se rozhlédla po okolí,“ odpovídá Sathi a já přímo vidím jak se na mě škodolibě šklebí. „za chvíli pro vás přiletí Keny. Vyčistím okolí kvůli stingerům a podobným sráčům.“

Thunderbolt se stáčí doleva oblétává okolo nás tři kruhy, než odletí. V dálce ale pořád slyším ten nádherný svist a mám jistotu že kdyby něco tak stačí jenom zavolat a Sathi to tady do mrtě vypálí. Na tu holku je spoleh jako na nikoho jiného.

Slyším jak se blíží další helikoptéra a v tu chvíli se vrací i Sathi, aby zajistila bezpečí Starému UH, které dosedá vedle dvou vraků. Zpoza skla se na nás šklebí Keni a mává na nás, abychom nastoupili. Ničím se nezdržujeme a běžíme k vrtulníku. Ještě mám nohu na zemi když se stroj zvedá a nabírá rychlost. Sathi podlétá pod námi a vypouští klamné cíle pro každý případ a navrch přidává kouřovou bombu. Než se rozplyne máme dostatečnou letovou výšku abychom byly chránění proti pozemní palbě.

Dex se dívá na ubíhající zem pod námi a tak podivně se usmívá.

„Co je tu směšného?“ ptám se.

„Všechno,“ odpovídá Dex a mává rukou dolů. „Proč tohle vlastně děláme? Proč riskujeme krk pro nic a za nic?“

Usmívám se a vytahuji poslední cigaretu. „Proč tohle všechno děláme?“ ptám se a vkládám cigaretu do úst. „Přece pro peníze.“ Zapaluji cigaretu a natahuji obláček dýmu. „Pro nic jiného. Pro ty malé papírky s čísly a obrázky.“

Dex si povzdechl. „Nepřipadá ti  to ale trochu bezduché?“ ptá se. „Nikdy jsi za sebou nechtěl něco zanechat? Něco co by tě symbolizovalo? Co by řeklo, byl jsem tu.“

„Ne,“ odpovídám a natahuji další dávku kouře.  „Tyhle věci  přenechávám politikům a podobné verbeži. Víš, naše profese má budoucnost jako žádná jiná. Vlády se mění, podniky vznikají a zase krachují, ale lidi budou pořád válčit. A tam kde nemůžou použít legitimní armádu mají pořád nás. A navíc, na rozdíl od vojáků, po kterých se musí platit pozůstalým všemožné odškodné jsme my postradatelní. Je spousta takový kreténů jako jsem my co se nechají oddělat pro peníze. Když se něco nepovede nám a pochcípáme tak si prostě najmou jiné,“ natahuji další dávku kouře a pomalu vydechuji.

Dex se směje. „Takhle jsem o tom nikdy neuvažoval,“ říká. „Ale je to pravda jako žádná jiná.“

„Přesně,“ přikyvuji. „A ještě jedna věc. Jsme sice jenom váleční psy, ale kolikrát jsme to ale právě my kdo utváří chod světa. Politici jenom kecají, my konáme a zabíjíme. Dosazujeme vlády a zase je svrháváme, ale nevedou nás k tomu nějaké podělané ideály ani nic podobného. Nevede nás k tomu nic jiného než potřeba si trochu vydělat. Nic jiného než pár peněz. Co se mě týče stačí mi pár euro, dolarů nebo čím se to k sakru platí a odprásknu kohokoli a udělám cokoli. Dej mi pár dolarů a odprásknu prezidenta spojených států. Dej mi pár rublú a ustřelím palici všem vůdcům Ruska. Dej mi pár euro a budu běhat Evropě jak mi řekneš a sundám kohokoli řekneš. Cokoli pro pár peněz.“

Dex se směje. „Možná až budu starší budu na věci pohlížet stejně,“ říká.

„Šéfe,“ ozývá se mi ve vysílačce Niles. „Stahujeme se. Tady už není co dělat.“

„Dobře kluci, skvělá práce,“ odpovídám do vysílačky. „Sejdeme se u východu.“ Ukončuji spojení a opírám se přepážku stroje. Vyndávám cigaretu, která už mi přestala chutnat a odhazuji ji dolů. V poslední době moc kouřím, ale to je nejspíše tím stresem co všude vládne. Sundávám si helmu a pokládám si ji do klína.

Přemýšlím co bych asi mohl dělat za jinou práci než tuhle. Je to ale velice krátká úvaha. Já nic jiného neumím. Táta sice chtěl abych se vydal jeho cestou, ale účetnictví mi přijde jako trochu nudná práce. Od chvíle co jsem narukoval do armády se mnou nepromluvil, i když možná jsem si u něj trochu opravil pověst tím že jsem rychle postupoval nahoru v hodnostech, až jsem to dotáhnul na důstojníka. No a pak to šlo z kopce. V Iráku jsme se já a třicet dalších zprotivili rozkazu svého nadřízeného a do jednoho jsme vyletěli. Ten debil po nás chtěl abychom vybombardovali vesnici ve které se měli schovávat teroristi. V té vesnici jsme každého znali a za kohokoli tam bychom dali ruce do ohně. Rozkaz jsme nesplnili, naopak jsem všechny varovali. Bombardéry zničili jenom prázdnou vesnici. Popravě jsme unikly jenom o vlásek. Ale co pak s námi? Byly jsme vojáci a byly jsme sakra dobří. Když už jimi jednou jsme, tak jimi budeme navždy.

A tak nyní děláme to co děláme a v čem jsme ta dobří. Jsme žoldáci. Jedni z nejlepších jaké si může kterýkoli diktátor světa přát, pokud na nás má.

Letíme skoro dvacet minut a pak se před námi objevuje staré letiště, na kterém si trůní tři C17, obrovské transportní letouny. Sathi prolétává okolo nás a jistí prostor. Ona je vždy ta poslední kdo přistává a kolikrát jenom proto aby doplnila palivo a mohla zase do vzduchu. Kdysi mi řekla že se narodila v letadle tak proto se cítí daleko lépe ve vzduchu než na zemi. Nevím jestli ji to mám vůbec věřit, ale u ní je doopravdy možné všechno.

Keny přistává s vrtulníkem rovnou na transportní plošinu a to už k nám běží Deny a Katrin, aby mu pomohli stroj připravit k naložení. Sathi se zjevně nemá k tomu aby přistála a já už si z toho ani nic nedělám. Většinou je to právě ona kdo vůbec nepřistává a jistí nás ve vzduchu během přesunu.

Přecházím s Dexem směrem k věži, kde už na mě čeká Niles. Má před sebou zapnutý notebook a tváří se jako kdyby jej chtěl roztrhat na kusy.

„Co se děje?“ ptám se.

„Náš zaměstnavatel s tebou chce mluvit,“ odpovídá mi a ustupuje.

Předstupuji před notebook kde je vidět hlava muže se zahalenou tváří. „Co se děje?“ ptám se. „Mise byla úspěšná.“

„To ano,“ přikyvuje muž. „A Alah vám bude vděčný za vaše zásluhy a přijme vás v ráji jako správné bojovníky, ale je tu jedna věc kterou vám musím říct.“

Mám špatný pocit. „O co jde?“ ptám se.

„Jistě chápete že nechceme žádné svědky dnešní události a nechceme aby si kdokoli přičítal naše zásluhy,“ říká muž.

„Za co nás máte?“ ptám se. „Nejsme amatéři. Zaplatili jste nám a my udělali co jste chtěl. Tohle je jenom kauza která se zavřela a dál pro nás nic neznamená. Pokud nás samozřejmě budete chtít najmout i na něco jiného jsme k službám.“

Muž si povzdechl. „Vy mě nechápete,“ říká. „Nemohu vás nechat na živu. Je mi to opravdu líto, ale vůle Alahova si to žádá a já ji musím uposlechnout.“

Dostal jsem chuť na další cigaretu. „No dobře,“ odpovídám. „Tak se s tím vypořádáme. Mimochodem, až budete chtít další práci od nás tak víte jak mě kontaktovat. Ted se vypořádáme s tím co na nás posíláte.“ Ukončuji komunikaci a kontroluji pušku a aktivuji vysílačku. „Tak fajn pánové a dámy, náš zaměstnavatel si myslí že mu lépe prospějeme mrtví takže na nás posílá nějakou verbež. Prozatím neodlétáme. Nechci aby nás sundali ve vzduchu.“

Dex se zasmál. „Takhle to chodí vždy?“ ptá se.

„Tak vždy když pracuješ s těmihle náboženskými pošuky tak se musí s něčím takový počítat,“ odpovídám a dívám se na naše C17cky. Aktivuji vysílačku. „Sathi?“

„Jo?“ ozvala se pilotka. „Už jsem slyšela. Mám to tu obletět a zjistit jejich pozice?“

„Ne,“ odpovídám. „Jsi naše trumfové eso. Vyleť nahoru a počkej dokud ti neřeknu. Pak na ně shodíš pořádnou kupu těch nejhorších sraček co máš v arzenálu.“ Ted si dovedu naprosto živě představit jak se ji na rtech formuje ten nádherný dravčí úsměv.

„Bude mi potěšením,“ odpovídá a já slyším jak mi nad hlavou prolétá její A10tka a prudce stoupá nahoru. Předem těch hlupáků lituji.

Rozhlížím se kolem sebe a uvažuji jak se rozmístit. Letiště je umístěno ve skalnatém údolí se dvěma přístupovými cestami,který by se daly dobře krýt. Zapínám vysílačku. „Dame,Pjotre a Semi,vemte si minomety a vemte si pravou cestu. Tomy, Mates a Sam, to samé, berete levou cestu. Dimitri a Jorj, vemte si Stingery a běžte pod řídící věž. Sára, Thanja, Emír a Sachar si vezmou odstřelovačky a můžou na samostatný lov. Eliminujte menší skupiny a pokud to půjde, tak sundejte jejich velitele. Ostatní zaujmou pozice podle vlastního uvážení a připravte se je kdykoli změnit pokud bude potřeba podpořit levou nebo pravou cestu.“ Beru do ruky svou pušku a už poněkolikáté ji kontroluji. Sice mě ještě nikdy nezradila, ale já nechci riskovat.

„Tak jdeme na věc,“ říká Dex a natahuje závěr svého kulometu. „Máš pro mě nějaké speciální postavení?“

Rozhlížím se kolem. „Běž podpořit levou cestu,“ říkám. „Je největší a pokud jsou alespoň trochu chytří tak půjdou tudy.“

„Šéfe,“ ozvala se mi ve vysílačce Thanja. Jak já miluji ten její ruský přízvuk. „Máme tu pohyb na u levé cesty. Ty vole. Kde tohle vzali?“ Následovalo několik pobavených slov v její mateřštině. „To se posereš šéfe. Mají sebou tři tanky T34. Něco takového jsem viděla naposled v muzeu, ještě když jsem byla malá. Pak je tu pár civilních džípů s kulomety a plnými korbami raketometů RPG. Kde to sakra furt berou?“

„Ruské dodávky,“ usmívám se. „To bys měla vědět sama dost dobře. Držte se vzadu a v poklidu je likvidujte.“

„Da,“ odpovídá Thanja a já ukončuji spojení.

Dívám se na cesty které vedou k mezi skalami k letišti a dostávám nápad. Opět zapínám vysílačku. „Minomety, připravte se zaměřit okraje cest. Pokud jich na nás půjde hodně tak na ně tu pojebanou skálu prostě shodíme.“ Přebíhám mezi haldu beden a zapírám si pušku o rameno. Střídavě se dívám do optiky a kolimátoru, podle toho jaký potřebuju rozhled a pak jsem je konečně spatřil. Kromě toho že měli na sobě neprůstřelné vesty,v rukou AKáčka a hlavy omotané šátkem to vůbec nevypadalo jako vojáci. Aktivuji vysílačku pro všechny své lidi. „Nechte je přijít blíž,“ říkám. „Alespoň zjistíme kudy na nás půjdou.“

„Hlavní voj na nás jde zleva,“ ozývá se mi ve vysílačce Thanja a já slyším výstřel na pozadí jejího hlasu. „Ty vole šéfe, nevěřil bys co udělá padesátikaliberní kulka s něčí hlavou. Ta nová munice je super.“

Usmívám se a marně se snažím najít po kapsách nějakou tu zapomenutou cigaretu, ale jako na potvoru nemůžu žádnou najít. Možná tu dneska chcípnu a ani si nedám poslední hřebík do rakve, no to je teda parádní odchod.

Dva tanky T34 se objevují na okraji cesty a já se usmívám. „Kde tohle sakra vyhrabali,“ říkám si pro sebe a přepínám frekvenci. „Minomety, až projedou ty tanky pod převisem tak jej strhněte,“ říkám. „Odřízneme je tak a pokud ty svině nemají padáky nebo lana tak budou muset přelézat ty sutiny.“

Dívám se na tanky které pomalu sjíždí dolů a zastavují se kousek před převisem. Hned za nimi následují civilní náklaďáky a desítky pěšáků, pokud se dá té lůze tak říkat. „Palte,“ říkám do vysílačky a do vzduchu se vzneslo šest minometných granátů, které naprosto přesně zasáhnuli převis a strhnuly na tanky i na náklaďáky velké množství kamenů.

Voj se zastavil a někteří z útočníků se dali na ústup, ale ti vzadu je zase tlačili dopředu a rovnou do palebné výseče našich zbraní. „Tak fajn bando,“ říkám do vysílačky. „Střílejte jak je libo.“

Všichni mí lidé spustili palbu najednou a způsobili mezi útočníky nádherný zmatek. Ten ale netrval moc dlouho a útočníci se rozprchli do úkrytů. Přepínám pušku na jednotlivé výstřely pohlížím do optického zaměřovače. Jeden z útočníků vykouknul zpoza sutin a spustil palbu naslepo z AKáčka. Jeho mínus. Tisknu spoušť a posílám do jeho hlavy olověný pozdrav. Jeho místo ale hned nahradili dva další a já je likviduji stejně jako toho prvního.

Okolo hlavy mi hvízdnulo pár kulek a tak se zase schovávám za bedny, dokud palba neustala a zase vylézám, abych poslal několik vlastních olověných pozdravů. „Smrti se neboj,ale zabít se taky nenechej,“ zní mi v hlavě stará poučka.

Odhazuji prázdný zásobník a láduji do Géčka nový, ale nestřílím. Opět zapínám vysílačku. „Jak jsme na tom děti moje?“ ptám se.

„Žádné ztráty, tati,“ pokouší se někdo z mých o trochu humoru.

„Stahují se,“ říká Thanja. „Pokoušejí se rozložit minomety a trochu vám zatopit. Nemůžeme na ně. Dost dobře si to hlídají a máme sami co dělat aby nás nedostali.“

Přikyvuji a přepínám frekvenci. „Sathi,“ říkám. „Mám pro tebe práci. Máš přehled o boji?“

„Chceš abych se postarala o ty minomety?“ odpovídá mi Sathi otázkou a já se usmívám.

„Přesně,“ přikyvuji. „Shod na ně to největší svinstvo co máš.“

„Jdu na to, šéfe,“ říká Sathi a já slyším ten nádherný zvuk A10tky jak nám přelétá nad hlavou, vypálil ze svého mohutného kanónu a v naprosté tichosti shodil jednu jedinou pumu. Sathi to prudce zvedla nahoru a já jenom vidím jak přímo pod ní vykvetl ohromný ohnivý květ. Moc lidí už napalm nepoužívá, ale Sathi na něj nedá dopustit.

„Šéfe, máme průser,“ zní mi ve vysílačce hlas. „Jdou na nás už i druhou cestou.“

„Dobře bando,“ říkám do vysílačky. „Podpůrné sbory budou držet sutiny a ostatní otočit a čekat. Každopádně si vemte granátomety a připravit minomety k palbě.“

Přebíhám ze svého krytu do jiného a dívám se na druhou stezku,po které se jako nějaká zatracená vlna valí ti fanatici. Zvedám hlaveň pušky nahoru a doufám že to odhaduji správně. „Granáty, teď,“ křiknu a tisknu spoušť granátometu. Řady nepřátel se roztrhnuly jak mezi ně dopadla tříštivá munice, ale my nepřestáváme. Odsunuji hlaveň granátometu dopředu a nechávám vypadnout prázdnou nábojnici, načeš z vesty vytahuji další. Vrážím náboj do hlavně a posunuji ji zpátky a střílím. To vše opakuji ještě dvakrát a pak už přecházím na běžnou střelbu. Nehodlám vyplýtvat všechny střely jenom tak.

Nad hlavami nám přelétají dvě stíhačky a snaží se dohnat Sathi, která se jim jakoby vysmívala tím že se jim vždy mihne v zaměřovačích, nechá je vystřelit raketu a pak vypustí klamné cíle. Byla to její oblíbená taktika.

„Stingery nahoru a podpořte Sathi,“ říkám do vysílačky a v tu chvíli se do vzduchu vznesly čtyři rakety země vzduch. Stíhačky je nestihnuly včas zaregistrovat a v ohnivé kouli explodovaly. Dívám se kam jejich trosky padají a lituji že padají prakticky nikam.

Slyším hvízdání granátometů, ale nechápu proč by naší stříleli když mají držet zavalený průsmyk… granát dopadnul kousek ode mě a roztříštil bednu na tisíce kousků.Cítím ostrou bolest v rameni,ale o její původ se budu starat potom.Mám teď práci.Znovu zapínám vysílačku. „Hlášení?“ptám se.

„Pár zranění,ale nic vážného, šéfe,“ zní odpověď. „Ti debilové pálili náhodně.“

Další granáty dopadnuly mezi nás a opět donutili nejen mě ale i ostatní, aby se kryly. Vykouknul jsem došlo mi o co těm debilům šlo. Konečně pochopili že naše minomety a dálková střelba je blíž nepustí a tak nás tou minometnou palbou donutili se stáhnout, aby nám mohli projet.

Zapírám pušku o rameno a střílím po dvou náklaďácích dvou džípech, které projeli průsmykem. Vystřeluji naslepo z granátometu a žasnu nad svým štěstím, když trefuji džíp.Za ním jedoucí náklaďák do něj vráží a v tu chvíli se do něj opírá palba všech zbraní. Nikdo na něm neměl šanci téhle palbě uniknou, natož ji přežít.

Druhý náklaďák a džíp ale projeli a zastavili nedaleko dvou prázdných budov, sloužící původně jako skladiště a sousedící s řídící věží. Zvedám se ze svého krytí a zapínám vysílačku. „Všichni kdo nemáte co dělat se soustředíte na ty idioty co nám sem vlezli,“ říkám. „Nehrajte si na hrdiny.“

Přibíhá ke mě Dex. „Nepotřebuješ krýt záda?“ zeptal se.

„Hodilo by se,“ odpovídám a spolu kráčíme mezi bednami. Vidím džíp a u něj postávat tři zakuklence. Zatím si nás nevšimnuli. Klekáme za bednami a rozhlížíme se kolem sebe. Halda beden sousedí hned se dveřmi do skladiště. Pokud bych někam chtěl utíkat tak tam. Ukazuji na džíp a pak na dveře. Dex přikyvuji a rozkládá dvounožku svého kulometu.

 Beru do rukou dva granáty, zuby vytrhávám pojistku a  granáty hážu rovnou k džípu. Zakuklenci cosi vykřiknuli, ale exploze je přerušila a roztrhala na kusy. Běžím k džípu, zatímco mě Dex kryje a vylézám ke kulometu, umístěnému vzadu a krytému železným plátem. Několik vhodných cílů mám hned před sebou v podobě náklaďáku, okolo kterého doposud postává několik zakuklenců coby stráž. Natahuji závěr kulometu a tisknu spoušť. Palba trhá zakuklence na kusy, ale to není ten hlavní důvod proč na ně střílím.

Palbou je naháním směrem ke dveřím do skladiště, které oni zřejmě považují za dobré krytí. Pět se jích tímto směrem vydalo, ale tam už na ně čekal Dex a v několika dávkách je všechny postřílel.

Otáčím kulomet a pálím s ním do náklaďáku, který není na takový nápor stavěný a kulky jej prorážejí jako nic.Podařilo se mi zasáhnout palivovou nádrž a vidím jak palivo vytéká a kropí písek.Přidávám ještě několik dávek a pak vytahuji z vesty signalizační pistoly.Rychle se dávám na útek a tím jsem vyprovokoval několik zakuklenců,kteří se za náklaďákem schovávali.Než mě ale stačili zaměřit,tak já vystřeluji z pistole světlici rovnou do kaluže benzínu,který se ihned vznítila a plameny se skoro ihned ostaly do nádrže. Uskakuji mezi bedny před tlakovou vlnou exploze,která převrací i džíp s kulometem.Na korbě toho náklaďáku museli být možná nějaké výbušniny,jinak si takovou sílu nedovedu vysvětlit.

Rychle vstávám a utíkám zpátky k Dexovi,který se akorát zabýval partou zakuklenců,která unikla první palbě a i mé světelné šou.Hážu k jejich pozicím granát a kryji se za bednami před další explozí.

„Zvládnul bych je,“volá na mě Dex.

„I díky by stačilo,“usmívám se a zaujímám pozici vedle něj. „Zbyl ještě někdo?“

„Dva utíkali támhle,“ukazuje na dveře,vedoucí na vršek řídící věže. „O nikom dalším nevím.“

„Hlídej dveře,“říkám. „Já se o ně postarám.“Běžím ke dveřím a cestou vytahuji z vesty světelný granát.Vytrhávám pojistku,kopem rozrážím dveře a hážu granát dovnitř.Zavírám oči a po záblesku vbíhám dovnitř.Jeden ze zakuklenců dveře hlídal a teď slepě tápe kolem sebe.Kulka do hlavy byla vše co stačila.

Přicházím ke schodům na věž a mířím puškou nahoru.Ten parchant musí být právě nahoře.Pomalu stoupám po schodech a až na vršek přicházím bez jediného konfliktu.Na posledním schodu slyším cvakání závěru AKáčka.Mířím na dveře a pro jistotu si připravuji poslední granát.Přistupuji ke dveřím a opatrně je otevírám hlavní pušky.

AKáčko spustilo palbu a dveře se tou silou otevřely.Vytrhávám pojistku a hážu granát dovnitř. Exploze palbu přerušila a já vbíhám dovnitř.Rozhlížím se po věži a pozdě jsem spatřil,jak proti mně ten zakuklenec vybíhá a srazil mě na zem.Puška mi vypadla z rukou a zastavila se o stěnu.

Zakuklenec mě srazil na zem a vidím jak se ve slunci zaleskla čepel jeho nože.Pěstí jej zasahuji do tváře a druhou rukou jej odtlačuji.Oba jsme využili možnost a vyškrábali jsme se na nohy.Mám sice ještě pistoly,ale už dlouho jsem si nedopřál boj holýma rukama.

Zakuklenec proti mně vyráží a nožem útočí seshora.O krok ustupuj doleva,takže čepel se jenom neškodně míhá kolem.Beru jej za ruku,kterou mu zkrucuji dozadu a úderem do lokte ji lámu.Zakuklenec vykřiknul a já jej prudce udeřil pěstí do břicha,čímž se předklonil a já jej počastoval dalším úderem,ale kolenem do hlavy.Padnul na zem a než stihnul cokoli udělat,tak mu prudce dupu na hrudník a pak ještě jednou,než jsem ucítil že mu lámu žebra a patrně jsem mu propíchnul plíce.

Zakuklenec lape po dechu a já jej nechci trápit.Vytahuji z pouzdra pistoli a daruji mu kulku do hlavy. Pistoli vracím zpátky do pouzdra a rozhlížím se kde mi spadlo moje Géčko.Leželo poblíž radarové kontroly a jak rád cítím jeho tíhu v rukou.

Přecházím k oknu,abych se rozhlédl po bojišti,kde už bylo přímo jasné kdo vyhrál.My samozřejmě. Ještě byly slyšet zvuky bojem,ale bylo to spíše takové doznívání.

Zapínám vysílačku. „Thanjo,jak to u vás vypadá?“ptám se.

„Pár zranění,ale jinak v pohodě,šéfe,“říká a já jsem tak ráda že zase slyším ten její nádherný přízvuk. „Ti debilové zjevně nejsou ochotní ustoupit,ale to je jejich chyba.Stojíme ted přímo za nimi a je to jako kdybychom stříleli terče na střelnici.A mimochodem,až se bude plánovat rozpočet na další akci tak prosím dopiš mi tam další zásoby té padesátikaliberní munice.Je s ní radost pracovat.“

Usmívám se. „Budu si to pamatovat,“říkám a přepínám na jinou frekvenci. „Sathi?jak jsi na tom?“ Nic neslyším. „Sathi?,“pořád nic. „Doprdele,“nadávám a pohlížím k obloze.Nechce se mi uvěřit že by Sathi dostali.Ve vysílačce zapraskalo.

„Postrašila jsem tě?“ožívá se z vysílačky Sathi a já mám v tu chvíli chuť tu holku zabit.

„Kruci,tohle už mi nedělej,“říkám a oddychuji si.

„To jsi měl o mě takový strach?“ptá se mě Sathi a já vidím jak její A10tka prolétává nad bojištěm. „Snad si nemyslíš že bych vás tu nechala samotné?Jste jako malé děti a někdo vás musí hlídat.“

Usmívám se. „Nezapomínej že jsem starší než ty,“říkám.

„Věk není důkazem dospělosti,“odpovídá Sathi a já přímo vidím jak se na mě z kokpitu šklebí. „Podívej se na mě a na tebe.Ty musíš pobíhat po zemi jako blázen a střílet ze špuntovky,zatímco já si pěkně celou dobu sedím a mám palebnou sílu větší než celá ta naše banda.Ale zpátky k práci.V okolí je klid. Vypadá to že jsme je vystříleli do jednoho.Moment,tady je ještě jeden hrdina,“slyším v dálce řev kulometu a pak explozi. „Už není.“

Kroutím hlavou. „Tak to tady ještě trochu pohlídej a když už se fakt nic nebude tak sedni na zem,“ říkám. „Dočistíme to tu a balíme.“

„Jasně,šéfe,“odpovídá Sathi.

Přepínám frekvenci. „Dexi,jak jsi na tom?“ ptám se.Žádná odpověď. „Dexi?Nedělej si ze mě srandu.“ Pořád nic. „Tohle už není prdel.“říkám a sbíhám dolů,div že jsem se nepřerazil.Sotva jsem vyběhnul ze dveří tak mi někdo podrazil nohy.Včas jsem dal ruce před sebe,takže jsem se hned po dopadu překulil na záda a vystřelil jsem na zakuklence.Zasáhnul jsem jej přímo do hlavy. „Dexi?“zvolal jsem.

„Tady,“ozval se slabý hlas a já se prudce vydrápal na nohy a vyrazil k němu.Byl na tom špatně.Vesta sice kulky zadržela,ale několik prošlo skrz.

„Zdravotník,“řvu do vysílačky. „Zdravotník k věži.“

„překvapil mě,“zasípal Dex. „Byly dva.Jednoho jsem dostal,“ukázal na krvavou šmouhu u jedné bedny. „Ale ten druhý mi nasypal do prdele celý zásobník.“

„Máš se alespoň čím chlubit,“říkám,zatímco vytahuji lékárničku a vpichuji mu dávku morfia. „Víš že mě taky při první misi postřelili?dostal jsem to rovnou do prdele.Ale zabiju tě jestli o tom někomu řekneš.“

Dex se zasmál a zakašlal. „Tohle si vezmu do hrobu,“řekl a v tu chvíli u něj byl zdravotník.Na Forista byl vždy spoleh.

„Jak je na tom?“zeptal jsem se.

Medik prohlédl zranění. „Přežije to,“řekl a lehce udeřil Dexe do ramene. „Máš štěstí ty idiote,“řekl pobaveně. „Za tohle se dává v armádě medaile.“

„Nějakou ti seženu v zastavárně,“usmál jsem se a zapnul vysílačku. „Hlášení?“

„Čisto šéfe,“zněla odpověď. „Už jenom uklízíme.Nevěřil bych že někdy natrefíme na takové kanónenfutry.spousty výstřelů,jenom pár zranění.Žádné ztráty.“

Dobře,“říkám a rozhlížím se kolem sebe.Dívám se na převis,kde jsem měl podezření,že se cosi zalesklo.Přikládám zaměřovač k oku a v tu se mi v žaludku usadil ledový balvan.Dvě RPG.Vystřelili. „Kurva k zemi,“stihnul jsem křiknout do vysílačky a skryl se za bednou.Střela zasáhnula bednu hned naproti mně a roztrhala ji na kovové šrapnely.Pocítil jsem několik bodnutí a na chvíli jsem i ztratil vědomí.

Otevřel jsem oči a spatřil pohlédl si na hrudník.Ze čtyř míst tekla krev a jeden šrapnel jsem měl zabodnutý v rameni.Tohle mě ale nestrachovalo. „Dexi?Foriste?“zvolal jsem.

„Žiju šéfe,“ozval se Forist.Nelíbil se mi ale jeho hlas.

„A Dex,“zeptal jsem se a bál se odpovědi.

„Mrtvý,“řekl Forist. „Kurva drát.“

Doplazil jsem se k místu kde Dex ležel a pocítil jsem nával žalu.To že je mrtvý bylo jasné i mě už od prvního pohledu.Měl přímo v srdci obrovský kus šrapnelu.Po tváři mi ztekla slza.Jedna z mála za poslední dobu.

Zapřel jsem se o své Géčko a vstal.Zapnul jsem vysílačku. „Zajměte ty parchanty,“zavrčel jsem. „Přiveďte mi ty zmrdy živé.“

„Co se stalo šéfe?“zeptala se ve vysílačce Thanja.

„Dex to dostal,“řekl jsem a pohlédl k místu kde můj přítel ležel. „Je mrtvý.“

Thanja zaklela ve své mateřštině a já tušil proč.Měla Dexe ráda a i on v ní našel zalíbení.Tohle ji zasáhnulo určitě víc než mě. „přivedu ti je,“řekla rozzuřeně. „Ale jestli budou živý to ti zaručit nemůžu.“

Forist ke mně přistoupil a chtěl se mi podívat na zranění. „Nic mi není,“zavrčel jsem.

„Ty jsi snad medik?“odpověděl mi otázkou a chtěl  se podívat na moje rameno,ale já jej znovu odbyl.

„Jdi do prdele,“zavrčel jsem a rozzuřeně udeřil do bedny. „Kurva.“

„Šéfe,“promluvil ke mě Forist klidně. „Pro Dexe už nemůžu nic udělat,ale můžu ti pomoct abys nevykrvácel.Nehraj si tu na hrdinu sakra.“

Pohlédl jsem na Dexovo tělo a opět se ve mně vzedmula vlna vzteku. „Ne,“zavrčel jsem. „To máš čas.Ted je potřeba srovnat účty.“Vyrazil jsem k velitelskému stanovišti,které nějakou náhodou zůstalo ušetřeno útoku.Cítil jsem se slabý a asi jsem doopravdy ztratil velké množství krve,ale to mi bylo jedno.

Najednou se objevila Thanja a před sebou popoháněla dva zakuklence.Oběma tekla krev z nohou,ale Thanja je přesto nutila pokračovat dál.Přišel jsem k ní a pohlédl na ty dva zakuklence.Spadly na kolena, protože je poraněné nohy už nemohly udržet a dívali se na nás,patrně už smíření se svým osudem.

Pohlédl jsem na Thanju. „Jsou tvoji,“řekl jsem a vydal se zpátky ke stanovišti.Slyšel jsem jejich křik ale bylo mi to jedno.Oni zabili mého člověka,tak ať si to pořádně vyžerou.Až u stanoviště jsem se otočil a spatřil,jak Thanja dupe jednomu z nich na hrudník.Pak vytáhnula z opasku nůž a podřízla jej jako dobytek. Jako dobytek proti nám šli a jako dobytek i pojdou.

Opět se objevil Forist.Povzdechl jsem si. „Budeš tam jenom tak stát,nebo mi pomůžeš?“zeptal jsem se.

Forist mi sundal vestu a prohlížel zranění. „Máš štěstí,“řekl. „Nic vážného,ale budu ti muset ty kousky vytáhnout.“

„Ted mi vytáhni ten šrapnel,“zamručel jsem a rozhlédl se kolem sebe.Přišel jsem o jednoho ze svých lidí. Za tohle mi nikdo nikdy dost nezaplatí.

 

Bylo už hodně pozdě,když se naše C17tky odlepily od země a mířili na naše soukromé letiště v Evropě.Forist mi vytáhnul všechny kusy šrapnelů z těla i ramena a nyní jsem měl ovázaný hrudník a ruku ve fixním vaku.

Přešel jsem do nákladového prostoru,kde bylo kromě spousty beden s vybavením uloženo i Dexovo tělo.Posadil jsem se na zem a pohlédl na pytel,v němž byla uložená tělesná schránka mého přítele. „Jednu věc jsem ti zapomněl říct,“promluvil jsem.Musel jsem asi vypadat dost hloupě,ale tohle jsem musel.Nevěřil jsem nikdy v boha ani v podobnou kravinu,ale věřil jsem na posmrtný život.Tak snad mě v tomhle Dex uslyší. „Když žoldák padne,nevedou se žádné řeči.Nestrojí se velkolepé pohřby.Smrt vojáka symbolizuje alespoň hromada hlíny a kamenů,zapíchnutá zbraň a na ni položená přilba.Ale ne u žoldáka.Žoldák padne a jeho přátelé jej uloží v jeho domovině.Nikdo se nikdy nedoví co udělal.Nikdo se nikdy nedoví kým byl.Takový osud jsme si zvolili.Žít v anonymitě a zemřít v anonymitě.Riskujeme pro peníze a nic víc není naší odměnou.“Vstal jsem. „Ale sakra jednou jsme vojáci byly a alespoň jednu poctu ti dlužím.“postavil jsem se do pozoru a zasalutoval. „Sbohem Dextere.Zase se setkáme na onom světě,ale hned tak to nebude.“

Vydal jsem se do pilotní kabiny.Pilotovala Sathi a já potřeboval společnost někoho,kdo je mi alespoň trochu podobný.Seděla v pilotním křesle a ve tváři měla podivný výraz,jaký jsem u ní ještě neviděl.

„Něco tě trápí?“zeptal jsem se.

„Ani ne,“odpověděla. „Jenom poprvé pochybuji o naší práci.Riskujeme životy pro peníze a když někdo z nás umře tak se na chvíli zastavíme,pobrečíme si a jdeme dál do stejných sraček za stejným cílem. Vydělat si.“

„Chceš snad dělat něco jiného?“zeptal jsem se. „Kdykoli můžeš odejít.Já tě přece nedržím.“

„Ale to zase ne,“pokrčila Sathi rameny, „Tuhle práci mám ráda.Podívám se po světě a to hlavně na místa kde se běžně člověk nedostane,ale to pomyšlení že kdykoli můžu zhebnout je dost nepříjemné.“

„Otázka času,“řekl jsem. „Na všechno se dá zvyknout.“

„Je to jenom práce,“řekla nakonec Sathi a já nemohl nic než souhlasit.

„Jenom práce,“přikývnul jsem.

„A ještě jedna věc,“promluvila Sathi naposled. „Neštve tě taky někdy,že všichni kolem umírají,jenom ty vždy přežiješ?“

Povzdechl jsem si. „Pořád,“odpověděl jsem.

 

„Nic se nezměnilo,“byla moje první myšlenka,když jsem dorazil domů.Dům byl pořád stejný,jenom zahrada byla zarostlá.Zastavil jsem před plotem.Byl už noc a já se nechtěl zdržovat s parkováním. Přinejhorším mi odtáhnou auto,ale já jej zase vyplatím.Díky tomuhle kšeftu mám vyděláno na půl roku dopředu a kdybych to sečetl se všemi penězi co mám schované na účtech po celém světe,už bych nikdy nemusel nic dělat.

Procházím brankou a jdu po kamenném chodníku a v absolutním tichu slyším tlapky. Usmívám se,protože vím co teď přijde.Najednou se ke mně přiřítili dva psy.Bernský salašník Ben a rotvajler Sharky. Moji dva miláčci.Povalili mě na zem a lízali mě na tváři.Plácal jsem je po bocích,hladil po hlavách,ale oni se tím nenechali vyrušit a snažili se svého pána přivítat,jak se sluší a patří.Chyběli mi ze všeho nejvíc,tihle moji dva kluci.Během své nepřítomnosti je měla na starosti moje sestra a navíc jako jediná věděla že se dneska vracím,tak mi je nepochybně hodila domů,abych měl náležité uvítání.

Vstoupil jsem do domu a šel rovnou do kuchyně v doprovodu obou psů.Pochyboval jsem že tam cokoli najdu a měl jsem i pravdu.V lednici bylo skoro prázdno.Ráno budu muset vyrazit na nákup. Každopádně jsem měl hlad a psy určitě taky.Vytáhnul jsem z kapsy telefon a objednal tři pizzy.

Než dorazili,tak jsem si jenom tak sednul na verandu,v jedné ruce jsem držel doutník a druhou rukou jsem střídavě hladil oba psy,kteří si lehli vedle mě.Natáhnul jsem do úst velký oblak dýmu a pocítil jsem bodnutí svědomí.Dex právě teď leží v zemi a já tu sedím na verandě,v pohodě a klidu.

Zavibroval mi telefon a upozornil mě tak,že dovážka je tu.Psy šli pochopitelně se mnou,protože něco takového si nemohli nechat ujít a navíc šlo i o jejich jídlo.

„Dobrý večer,“pozdravil jsem.

„Dobrý,“odpověděl poslíček a předal mi tři krabice. „Tři sta dvacet prosím.“

Vrazil jsem mu do ruky čtyři stovky. „To je dobré,“řekl jsem a převzal krabice.

„Díky pane,“uklonil se poslíček a odjel.Psy za plotem začali kňučet,protože ucítili vůni jídla.Vrátil jsem se zpátky na verandu a rozložil krabice. Psy se ihned pustili do svého a já spíše jenom tak uždiboval. V krabici nakonec zbyla polovina a já uvažoval že ji dám psům,ale ti už byly plní a jenom leželi u krabic.

Vzal jsem prázdné krabice a odnesl je k popelnicím,kde mou pozornost upoutalo nějaké auto,které zastavovalo u mého domu.Ruka se mi pomalu posunula k pistoli schované za opaskem,ale ukázalo se že to bylo zbytečné.Byla to Sathi.

„Ahoj,šéfe,“pozdravila. „Nevadí doufám že jsem se zastavila?“

„Ale vůbec ne,“usmál jsem se. „Pojď dál.Máš hlad?“

„Trochu jo,“odpověděla Sathi.

„Mám doma ještě půlku pizzy,“řekl jsem a pozdě si uvědomil jak blbě to znělo.

Sathi se usmála vzala z auta dvě krabice. „To jsem nevěděla,“řekla pobaveně. „Já ji totiž přinesla.“

„Nevadí,“usmál jsem se. „To se neztratí.“ Byl jsem rád že zase vidím známou tvář.

Psy ji uvítali a lísaly se k ní jako dva kocouři.Věděli kdo to je.Sathi se u mě občas zastavovala. Seděli jsme,pojídali a pak zavládlo ticho.

„Takže,co se stalo?“zeptal jsem se nakonec. „Tohle určitě nebude enom tak.“

Sathi si povzdechla a z bundy vytáhnula papír. „Rusko,“řekla. „Chtějí po nás abychom tam udělali trochu pořádek ve vládě.“

Povzdechnul jsem si. „Kdy?“zeptal jsem se.

Máme měsíc čas,“odpověděla Sathi. „kontaktovali nejprve nás,jestli to bereme.“

Podíval jsem se na papír a hlavně na sumu,která nám za tohle bude vyplacena. „Dobře,“řekl jsem. „Podmínky vypadají slušně.Půjdeme do toho.“Nebyl jsem doma ani hodinu a už jsme spadnul do dalšího boje.Jsem prostě žoldák a peníze jsou potřeba vždy.Jenom si je obstarávám jinak.

---