Cesta do Bithynie XII

XII

Státní záležitosti prodloužily Teofilův pobyt v Damašku na více než deset dní, ale Lukáš byl za to zpoždění vděčný, protože každý den strávil alespoň pár chvil s Mariamne. Díky své kráse nepotřebovala ani vzdělání, ani inteligenci, protože zalíbit se mužům nebo upoutat jejich pozornost, to jsou věci, které ženy ovládají instinktivně; přesto byla také velmi bystrého rozumu.. A měla hodně přečteného, zvláště díla velkých řeckých dramaturgů, z kterých znal Lukáš jen málo, protože jeho studia se omezila pouze na filozofické a lékařské spisy.

Trochu škodolibě ho donutila číst Aristofanovo dílo Plutus , onu satirickou komedii, která tak nelítostně zesměšňovala lékaře a jejich namyšlenost na vlastní vědu. Oba se tomu smáli, protože Lukáš musel uznat to, jak dobře byli popsáni mnozí příslušníci jeho profese. Během oněch bezstarostných dní se v té zahradě u městských hradeb cítil velmi šťastný, protože Mariamne mu ukazovala veselé a příjemné stránky života, velmi se lišící od povyku a zmatku, které, jak si mlhavě představoval, šly vždy ruku v ruce s hudbou a divadlem. To, jak si užívá těch příjemných věcí, říkal si jako lékař, se nutně musí odrazit na jejím dobrém stavu, jak tělesném, tak duševním.

Mariamne hrála obdivuhodně na lyru a měla velmi příjemný hlas. Když zpívala, Lukáš si tam u fontánky rád lehával do trávy k jejím nohám. Někdy zpívala v aramejštině a tehdy sotva rozuměl. Ty písničky byly příjemné sluchu, ale když se jí ptal, o čem jsou, jen se začervenala a nedala mu jasnou odpověď. Řekla mu, že některé z nich napsal David, velký král židovského lidu. A jiné Šalamoun, o kterém se říká, že byl nejmoudřejší na celém světě. Ale když mu také řekla, že měl mnoho manželek, Lukáš prohlásil, že rozhodně tak moudrý nebyl, protože kdo by si mohl přát víc než jednu, pokud by byla tak krásná a okouzlující jako Mariamne? Když to Mariamne uslyšela, ihned odložila lyru, naklonila se k němu a políbila ho a Lukáše to tak zaskočilo, že se mu na chvíli zdálo, že se mu před očima všechno točí.

Na dívku to muselo zapůsobit podobně, protože Lukáš zaslechl z jejích úst vystrašený zvuk. Pak zapomněla na lyru a s obličejem jako v ohni utíkala do domu. Zatímco čekal, až se vrátí, Lukáš přemýšlel o zvláštním pocitu, který způsobil ten něžný dotyk jejích rtů, ale nedokázal si ho vysvětlit. Přesto se rozhodl, že při první možné příležitosti si ten zážitek zopakuje.

Ale když Mariamne zase vyšla ven, už mu podobnou příležitost nedala, protože ho přiměla nést velký nákupní koš a odvedla ho sebou na trh. Po návratu, při kterém se Lukáš kymácel pod tíhou plného koše, se mladík musel vrátit do paláce, takže ten den už s ní znovu být sám nemohl.

Vrátil se následujícího rána, ale Mariamne se chovala zase stejně jako dřív. Tak ubíhal čas, až Lukášovi zbývaly poslední dva dny do jeho odjezdu, aby pokračoval ve svých studiích v Pergamonu. Toho dne, když s Ananiášem a Mariamne seděl u jídla, se cítil smutný, ale své pocity se snažil skrývat. Seděli pod červánkovým nebem a těšili se ze svěží vůně zahrady, když se Lukášovi zazdálo, že i Ananiáš je ustaraný. I Mariamne si toho všimla, přerušila svůj veselý hovor a zeptala se:

- Děje se něco, otče?

Ananiáš svými prsty láskyplně pohladil černé vlny jejích vlasů.

- Nic co by mělo trápit tvoji krásnou hlavu, děvče. – Potom se obrátil na Lukáše. – Slyšel jsem, že ty a tví přátelé brzy odjedete, Lukáši.

Lukáš ještě Mariamne o svém blízkém odjezdu neřekl, chtěl to udělat později, až by Ananiáš z nějakého důvodu odešel do krámku a nechal je samotné na zahradě. Jejich vztah se od toho dne, kdy přerušila svůj zpěv, aby ho políbila, trochu změnil. Klidné přátelství, které je předtím spojilo, bylo vystřídáno zvláštní zdrženlivostí, nádherným očekáváním, když bývali sami, což bylo mnohem příjemnější než to dřívější přátelství. Ale teď jí musel sdělit tu zprávu, že jeho odjezd byl stanovený už za dva dny. Když Mariamne uslyšela jeho slova,  její obličej ztratil svůj veselý výraz. Bez dechu zašeptala:

- Opravdu musíš odjet, Lukáši?

Kdyby počkala na odpověď, snad by se Lukáš rozhodl nevrátit do Antiochie, protože cítil silné pokušení zůstat navěky s ní. Ale Mariamne se rozesmála, i když její oči zvlhly slzami. „Samozřejmě, že musíš odjet. Musíš se stát velkým lékařem.“ Nafoukla tváře a hlavu naklonila dozadu a podařila se jí tak půvabná karikatura namyšlených lékařů, že nemohl nic víc než vybuchnout smíchem. Ona se pak zvedla a rozběhla domů.

Když se Lukáš chystal ji následovat, Ananiáš položil svou ruku na mladíkovu paži.

Vypláče se a bude jí lépe – řekl. – Takové jsou ženy. Ty jsi byl na Mariamne moc hodný, Lukáši – pokračoval tkadlec. –Ze světa zná málo a ty jsi jí ho ukázal svýma očima. Doufám, že na nás budeš vzpomínat, až odjedeš z Damašku.

Ovšemže na vás budu vzpomínat – odpověděl Lukáš. – Na Mariamne nezapomenu nikdy… ani na tebe – dodal a zčervenal proto, že odhalil své city.

Tkadlec se usmál.

- Budeme čekat, že se vrátíš, až dokončíš svá studia. Těší mě myšlenka, že přijde den, kdy moje dcera pro tebe bude hodně znamenat.

- Už teď pro mne znamená mnoho – ujistil ho Lukáš. – Jistěže se vrátím. – potom změnil téma, aby zakryl své pocity. – Tebe něco trápí, Ananiáši. Mohu ti pomoci?

Tkadlec se na něj zadíval:

- Budeš dobrý lékař, chlapče; jsi velmi vnímavý. Ano, Saul mi dělá starosti.

- Ale jeho slepotu jsi vyléčil…

- Nemám strach o jeho zrak, ale o jeho život. Vzpomínáš si na muže jménem Hirkán, ze Saulovy družiny, když si je potkal na cestě?

- Ano. Je to člen Sanedrínu v Jeruzalémě.

- Takže víš, že Hirkán sledoval Saula do Damašku? A možná jsi slyšel, že Saul všude rozhlašuje, že na jeho cestě k němu promluvil Pán.

Lukáš nemohl neslyšet o tom, co Saul dělá, protože v Damašku to vřelo historkami o jeho výřečnosti a jeho dramatickém vyprávění o tom, jak ho oslovil Ježíš, aby se připojil k jeho žákům. Ale mnohem překvapivější bylo to, jak Saul trval na tom že Ježíš vstal z mrtvých, přestože byl pro smrtelníky neviditelný a že on, slepý, ho viděl. Ohromné zástupy lidí po nocích poslouchaly Saula a každý den stovky nových věřících podstupovaly v řece Baradě rituál křtu, který Ježíš předepsal pro ty, kdož v něj věřili.

- Včera v noci – pokračoval Ananiáš –se strhla velká mela v jedné ze synagog, kde Saul mluvil. Jsme si jistí, že ji vyvolal Hirkán. Někteří z našich přátel utrpěli zranění a Nikanorovi s Jidášem se jen stěží podařilo zachránit Saula.

- Proč nepošlete Saula pryč z města, dokud se situace nezklidní?

- Saul je připravený Damašek opustit – vysvětlil Ananiáš . Přeje si odejít do pouště, aby tam činil pokání. Ale Hirkán mluvil s Pafem , místodržícím, a přesvědčil ho, že Saul je buřič a že ho má poslat do Jeruzaléma, aby ho tam soudil Sanedrín.

- To by znamenalo jeho smrt.

- Ano, a musíme tomu zabránit za každou cenu. Pafos už vydal příkaz k zatčení Saula , kterého teď Nikanor ukrývá. Ale nejhorší je, že se Hirkán dozvěděl, že ten rukopis, který obsahuje Ježíšovo učení, je tady, v Damašku, a veřejně přísahal, že ho najde a zničí.

- Kde je pergamen teď? – zeptal se Lukáš.

Ananiáš chvíli hledal ve svém šatu, vytáhl malý svitek a s úctou jej držel v obou rukou, jako by to byl vzácný klenot.

- Nikanor mi ho dal, protože se obával, že jeho dům budou prohledávat, protože on je znám jako vůdce Ježíšových žáků v Damašku.

Krvavé skvrny a poškození způsobená kameny, které rozdrásaly Štěpánovo tělo, byly na pergamenu stále viditelné. Napohled byl malý a bezvýznamný, na to, že jeho hledání již zapříčinilo smrt jednoho muže a mohlo způsobit i smrt dalších.

- Ten pergamen v sobě má naději pro svět, Lukáši – řekl Ananiáš. – Ať už se stane cokoliv, to učení se nesmí ztratit.

Lukáš pochopil, proč mu Ananiáš pergamen ukázal, ale zdravý rozum mu říkal, že se do toho nemá plést. Ježíšovi žáci věřili, že učení jejich Učitele je posvátné, protože pochází od toho, kdo je podle jejich názoru synem Jehovy. Ale Lukáš něčemu takovému nevěřil, protože si nepřipouštěl, že by existoval Bůh, a nebo že by jeho Syn, pokud skutečně existoval, mohl na sebe na zemi vzít lidskou podobu a být ukřižován pouhými smrtelníky. A přesto mu něco hluboko uvnitř připomínalo, že myšlenky, svěřené tomu pergamenu, potrhanému a poskvrněnému krví, nabízely takový způsob života, jaký mohl světu přinést mír a štěstí, kdyby se lidé těchto myšlenek drželi. Když o tom přemýšlel, v mysli se mu zrodilo rozhodnutí.

- Jestli mi ten pergamen svěříš, – řekl Ananiáši – pokusím se ho vyvézt nepoškozený ven z Damašku.

Tkalcův obličej se rozzářil.

- Doufal jsem, že mi takovou nabídku uděláš, Lukáši. Když pocestuješ s Teofilem, nebudou tě prohlížet. Pergamen u tebe bude v bezpečí.

- A co s ním mám udělat, až budeme pryč z Damašku? – zeptal se Lukáš.

Ananiáš vložil svitek do Lukášových dlaní.

- Ježíš ti řekne, kdy ho máš předat někomu dalšímu – ujistil ho. – Kvůli tomu si nedělej starosti.

- A Saul? – zeptal se Lukáš. – Připravíš jeho odchod z města?

- Plán ještě nemáme – přiznal Ananiáš. – Ale buď si jist, že Pán nám ho sdělí, až nastane čas. – Vstal. – Nejlepší teď bude, když odejdeš a odneseš pergamen do bezpečí, Lukáši. Vojáci mohou kdykoliv prohledat můj dům, protože vědí, že jsem jeden z Ježíšových věrných. Avšak dříve, než opustíš město, se musíš vrátit, aby ses rozloučil s Mariamne.

- Ano, vrátím se – řekl Lukáš. Nemohl by odjet z Damašku, aniž by ji znovu viděl a požádal ji, aby čekala na jeho návrat.

- Bůh tě ochraňuj – řekl Ananiáš, když ho objal. – Protože naděje světa je v tvých rukou.

.