Zachumlám se

Hladká je hladina prostého ticha,
v takovém tichu mnoho se slíchá.
Zatemním okna a zaliju květiny,
hodiny na zdi sčítají setiny
posledních zemdlelých prchlivých vteřin
a já se zachumlám do měkkých peřin
potajnu spředené záchranné sítě,
já, něžné bezelstné dítě.

Něco tu cinká podivně tence,
hladivá teplá koexistence.
Tónů tak hladkých jak tisíc Sluncí,
odměřím ve zlatě šedesát uncí.
Nebe je dole a Země nahoře,
proud zlatých jisker ve mně se rozhořel.
Přihodím polínko, slzy už kanou,
laskavá vzpomínko, nashledanou.

Sykavou samotu neumím přemoci
i když teď proklínám svůj jasný jemnocit,
chystám se na tebe tesklivě zavolat,
ne, já si nedám říct, neumím odolat.
Zakrátko uvidím růžek tvých šatů,
nedbám na předzvěsti bolestných zvratů.
je tu ta chvíle, začíná čarovat,
srdce mě na rozkaz přestalo varovat.
Už jsi tu celá v mém zorném poli,
víme už dávno, co jsem si zvolil,
už ztrácím kontury v tvém tichém hlase,
zábrany v mlze schovaly se.
Vím, že mi nemůžeš svou blízkost přislíbit,
alespoň pro teď můžem se políbit.
Hodiny na zdi už zase tikají,
hvězdičky nad námi soucitně blikají,
pár vzácných minut nám ještě zbývá,
jen mojí lásky, té neubývá.
Ta je tu navždy, neumí blednout,
umí však mlhavé závoje zvednout.
Vzpomínky padají k sněhovím vločkám,
ale já tady roky a staletí počkám.
Jsi na mé dlani a přece ne na dosah,
ale já přečkám všechno, chrání mě vílí prach.