Zářijové ráno

SAN DIEGO, 11. ZÁŘÍ 2001
 Více než měsíc po teroristických útocích na New York a Washington jsem si připomenul, jak jsem onen tragický den prožíval já tady, v San Diegu.
 Jako obvykle, vypravoval jsem se ráno do práce. Většinou ráno poočku sleduji televizní zprávy, zejména abych věděl, jaké bude ten den počasí, ačkoli stejně vím, že stejné jako včera - v San Diegu tomu jinak ani nebývá. Toho dne jsem ale učinil výjimku. Byla u mne Veronika z Prahy, a protože tady trávila svoji dovolenou, nemusela ráno nikam vstávat. Pročež spala a já ji nechtěl budit zbytečným zapínáním televize. Takže jsem nic netuše vyrazil 11. září v ranních hodinách k Mirkovi, mému zaměstnavateli. Dorazil jsem k němu krátce před osmou pacifického času, což vzhledem k tříhodinovému časovému rozdílu znamenalo, že New York si tou dobou již prožíval své peklo.
 "Jdeme vůbec dneska dělat?" překvapil mě Mirek sotva jsem zazvonil u jeho dveří.
 Nechápavě jsem se na něho díval, ve snaze přijít na to, co mu to hned po ránu přelétlo přes nos.
 "Pentagon je v plamenech a WTC už neexistuje, vypadá to na válku," vyrazil mi dech.
 Nechtělo se mi tomu věřit: kdo by si jen troufnul zaútočit na Spojené Státy a zapálit jim Pentagon! Kdepak, tímto hloupým žertíkem mě člověče nedostaneš, já jsem přišel do práce, tak konec srandy, jde se dělat.
 Jenomže hned za Mirkem stojí jeho žena Renata a vyděšeně potvrzuje: "Je to všechno pravda, pojď se podívat na televizi."
 Takže teď stojím před televizní obrazovkou a pomalu mi v hrůze dochází: Pentagon je v plamenech a WTC už neexistuje. Cože?!  PENTAGON JE V PLAMENECH A WTC UŽ NEEXISTUJE!!!
 Co bude dál? To v tomto okamžiku nikdo neví. Televizní reportéři a redaktoři znovu a znovu rozebírají a analyzují co se to dnes Americe vlastně stalo a co se ještě stát může. Nám docela rychle dochází, že kromě Pacifické námořní flotily nemá San Diego žádné cíle potenciálního útoku. Dozvídáme se, že všechna válečná plavidla vyplula ze zálivu na otevřené moře: chránit vstup do zálivu a neposkytnout díky rozptýlení flotily hromadný terč případným útočníkům - žádný další Pearl Harbor. Na jednu stranu nás to uklidňuje, na stranu druhou děsí: jsme ve válce? Budou nás bombardovat? Kdo? Beru telefon a budím Veroniku: "Nikam nechoď, čekej na mne, já jedu domů."
 Rozespalá Veronika samozřejmě nechápe: "Co se  děje?"
 "Hoří Pentagon a vypadá to, že se něco děje."
 Pochopitelně mi to nevěří, takže jí doporučuji zapnout si televizi a čekat, dokud nepřijedu. (Jako bych snad byl schopen něco tady dneska vyřešit...)   

Vydávám se na cestu domů a teprve nyní si uvědomuji nezvyklé ticho, které ovládlo ulice jinak rušného města. A to ticho, to nezvyklé ticho jenom umocňuje hrůzu dnešní tragédie. To ticho svým zvláštním tichým způsobem děsí. Těch pár lidiček míjejících se v ulicích zdraví kývnutím hlavy jeden druhého, projevujíce si tak solidaritu a možná si i dodávajíc odvahy.V okamžicích tiché hrůzy očekávají všichni to nejhorší...