Sveřepá rafika-robostory 3

Už to tak bude, mám holt o kolečko víc, pomyslel si robot a zachtělo se mu touto myšlenkou považovat věc za vyřízenou a klidně zůstat jen tak ležet a tiše korodovat.

Avšak úplné nečinnosti se jeho robomozek obvykle zvyklý poměrně rychlošrotovat vzpíral. A tak se aspoň pokoušel sebe sama definovat a jsa pořádkumilovný i v nouzi nejvyšší, šel na to dle abecedního pořádku:

A-Arcitrouba

B-Bezmozek

C-Cililink

D-Dutohlavec

E-Eman

F-Fouňa

G-Galimatyjášník

H-Hotentot

CH-Chrudoš

I-Íkváč

J-Jouda

K-Karambol

L-Loupák

M-Mamlas

N-Niněra

O-Ochechul

P-Puťafa

Q-Querulant

R-Rorýs

S-Stupidňan

T-Tympán

U-Upadonahlav

V-Veletele

W-Weistnichts

X-Kobylí Loučka 6, Giga city

Y-Tvrdý y

Z-Zhořelec

S tímto výsledkem byl celkem spokojený, ale když si ho znovu v hlavě přehrával, někde mu cosi zadrhlo a zachroupalo a z ucha mu vyklouzl úzký sloupeček dýmu. Někde je zdá se jakási hrubice, cosi tu neštymuje.

Vypočítal si s pedantickou přesností podobnost znaků velkého tiskacího X a velkého tiskacího K a zjistil, že totožné nejsou, leda, že by se každé písmekno zvlášť šikovně rozfiklo napůl podle vertikální osy a levé půlky se obratně strčily třeba do kapsy nebo do rukávu, aby si nikdo nevšiml. Tato operace se mu ale zdála poněkud drastická, možná jsem Magor, ale rozhodně nejsem Páral, pomyslel si.

Dumal dále a vydumal, že Ká je vlastně Iks v polopozoru. A že X často značí místo pokladu. AHA! Jeho zmučené obvody mu zdá se cosi našeptávají. Kobylí Loučka 6? Nu ano, je to přece adresa blázince.

Ach jo.

Nezbývá než se tam vydat a buďto mu pomůžou a nebo si jej tam nechají, aby pokojně trávil čas mezi konvicemi, co vaří vodu při šedesáti stupních a kalkulačkami, co dělí nulou, nu což, jsou i horší osudy.

Smířil se tedy s myšlenkou návštěvy Ústavu pro choromyslné roboty a domácí spotřebiče, zbývalo však vyřešit, jak se tam dostat, neboť Giga city bylo poněkud rozsáhlé a Kobylí loučka byla ještě trochu z ruky, až za okrajem města na (světe, div se) osamělém paloučku, kde se na hlavu padlí mohli v klidu pást pohledem po rozkvetlé zeleni, aniž by obtěžovali své spoluobčany například únikem freonů (u prázdných postarších lednic, neklidně vrčících na lavičkách a vzpomínajících na to, jak bývaly přecpané) či laserových zbraní (u vyžižlaných spouští roboveteránů, kteří museli chodit na střelnice i šestkrát za noc). Tedy až na to, že byla poseta krátery o různých průměrech byla Loučka místem poklidným a čas zde plynul v tichém, lidskému uchu neslyšitelném cvakotu digitálních hodin, z nichž se šestery považovaly za přesýpací, patery za kukačky, čtvery za cibule, troje za kuchyňský minutovač, dvoje za sluneční hodiny a jedny za slepého mistra Hanuše a pokoušely se tvořit Pražský orloj verze 2.0. Avšak, ručiček nemaje, dílo jim od ruky nešlo.

Jak se tam ovšem, herdek dostat? Pěší chůze nepřicházela v úvahu, robot byl tak zbědován, že by se nedoplazil ani do koupelny. Jakákoliv veřejná doprava byla taky mimo volbu, musel by se nejprve dopravit na zastávku a pak ty spousty lidí, robotů, vznášedel, turistů, ten mumraj, zmatek, chaos, hlomoz, řev, hukot, blikot, cvrkot, dupot, frkot, to by nezvládnul.

Teleportace byla již celkem běžná, měla však stále ještě své mouchy. Vždy se po ní cítil, jako by ho nesložili správně, žaludek se mu houpal a jednou mu na kapotě na laku naskákaly drobné bublinky a ještě měl pak strašidelné sny o jeho rodné výrobní lince. To si netroufl riskovat.

A pak si vzpomněl na Helizvon!

Helizvon byl poměrně starý vynález, zrozen v hlavě vášnivého konstruktéra vrtulníků na dálkové ovládání, když při svých výletech do městského okolí narazil (modelem) na starý, zapomenutý sklad gumových zvonů. Jednoduchou adicí a trochou lepící pásky spojil milovaný koníček s nalezeným zbožím a- simsalabim-na světě byl Helizvon. Supermobilní a levný létající prostředek. Zvon stačilo nacucnout si na hlavu, aktivovat vrtuli a tradá, ovládat ho zvládlo i dítě, domácí mazlíček či chytřejší úředník. Byl to obrovský úspěch, dlouhé fronty, tisíce děkovných dopisů a nadšení občané věnovali autorovi první létající pomník, v životní velikosti. Až později se zjistilo, že Helizvon není stoprocentně přilnavý a zvláště u tzv. mániček začalo docházet k nehodám. Proto vynálezce musil přijít s Indexem plešatosti, což se ukázalo jako nešťastný nápad, neboť mnoho lidí (i ostatní havěti) se cítilo dotčeno tímto zásahem do soukromí (neb pleš bylo třeba přeměřiti). Spolu se špatně zacílenou reklamní kampaní a nevhodně zvoleným sloganem („Z hajzlíku do oblak!“) upadal zájem (a někteří uživatelé), nepomohl ani konstruktérův nový nápad (Heligumák), který se nesetkal s ozvěnou davu a Helizvon skončil jako výstřední atrakce, taxík minulého věku, provozovaný jedinou malou zaplivanou společnůstkou.

Bylo jasno. Robot se rozhodl jednat, dokud si to nerozmyslí. Odklopil na levém předloktí malý deklíček a vymačkal na sobě na malém displeji HELIZVON.

A čekal.

Zdálky jako by slyšel uklidňující šumění Č-Č-Č-Č-Č, krásně ho to ukolébalo v hlavě měl úplně prázdno a víčka se mu klížila a on vzpomínal, jak byl ještě mikroprocesorem a učil se svou první nulu.

Když tu náhle se ozvalo mohutné CUC! Jak ho cosi nasálo za hlavu a táhlo ho to ven z bytu.

„DO HÁJE!“ polekaně zaskřípal robot a bylo to dnešní první hlasité a zřetelné slovo, což Helizvon sice neocenil, pouze zabzučel: „Provedu!“ a začal nabírat výšku.

(pokračování...)