Hrozně moc silné lepidlo (nová povídka od mně Luboše Kemrně a je moc hezká!)

Představte si, kluci a holky, že jsem od syna dostal dárek. Já jsem měl totiž svátek. Možná to taky byly narozeniny, ale už nevím, já takové věci hned zapomenu, jak na to nemám hlavu. Pamatuju si jen to, že jsem dostal dárek a když jsem ho rozbalil, tak tam byla taková malá tuba jak je v ní pasta na zuby, co se dává do kafe, když bolí břicho, akorát byla hrozně malá, tak jsem byl smutný, že to je tak malý dárek, já mám rád hlavně velké dárky, co nejsou měkké.
Syn ale řekl: Tati, to je sekundové lepidlo, to se ti bude hodit.
A já jsem řekl: To jo.
A syn řekl: Pojď ven, tati, jsme tady dneska sami dva chlapi, uděláme takovej vtip jako když jsem byl kluk, jo?
A já řekl: Jo.
A šli jsme ven a šli jsme do hospody a počkali, až nebudou chodit chlapy a pak syn rozdělal to lepidlo a udělal na zem v předsíni kapku a na tu kapku položil pětikorunu. A já řekl: No jéje! A chtěl jsem ji zvednout, ale ono to nešlo. Jako by přimrzla. Sáhnul jsem do kapsy, vytáhnul kudlu co mám na stromy a chtěl tu pětikorunu odloupnout, ale nepomohlo to, hrozně moc držela.
A syn řekl: To je tati hrozně moc silné lepidlo, pojď se rychle schovat támhle a budeme se dívat, co se bude dít.
A začali chodit chlapi a každý zkusil zvednou tu pětikorunu a nešlo to, mudrovali nad tím, jak nevěděli, že za to může to lepidlo, bylo jich tam čím dál víc, mačkali se tam v té předsíni a křičeli a pořád chodili další a další a každý chtěl zkusit zvednout tu pětikorunu a najednou se udělala strašná rvačka a byl křik a začalo hořet. Tak jsme se se synem moc bavili.
Když syn odjel, vzal jsem lepidlo s sebou na procházku a zašel jsem ke Kulhavcovi. On má před domem židli a na té pořád sedí a kouká a pije pivo a zvedne se jen, když se jde vyčůrat k rybízu, nebo mu dojde pití. On je to takový morous, víte? Schoval jsem se za sud s vápnem a koukal, až se Kulhavec zvedne a když se zvednul, tak jsem potichu došel k té židli, dal na sedátko kapku toho lepidla a pak se znovu schoval. Kulhavec se za chvilku dokulhal zpátky a sednul si na židli. A bylo to. Vylezl jsem z úkrytu a šel rovnou do Kulhavcovy zahrady a on na mě koukal a křičel: Kemrň, jedeš? Co rady chceš! Jedeš, Kemrň!
A já se jen usmíval a začal tahat z dřevníku polínka a dávat je do tašky a Kulhavec se rozzuřil a vstal a vstal i s tou židlí a začal za mnou běžet. On sice Kulhá, ale když se rozzuří, tak Kulhá hrozně rychle. S tou židlí ale spíš jen tak šel, jako když jdu já s Láďou na houby, rychlejší to nemohlo být. V klidu jsem si nabral polínka a šel domů a Kulhavec mi nestačil a za chvíli to vzdal a vrátil se domů.
To hrozně moc silné lepidlo je výborný vynález! Stačí jedna kapka a je po problémech!
Ahoj!