ZAPOVĚZENÉ POCITY

     Do cirkusu si zašla po mnoha letech. Byl to jen takový okamžitý nápad, když viděla maringotky a volně pasoucí se poníky na place, kde se většinou "světští" usídlili na dobu, kdy se konala jejich představení. V jejich městě pobýval cirkus poměrně často, ji to však nikdy nelákalo. Vlastně, ani jako dítě to nepovažovala za nějakou zvláštní zábavu. Ostatní děti se radovaly, ona jen tak seděla a víceméně jí bylo líto zvířat, která předváděla svá čísla. Klauni jí připadali spíše k politování, než aby jí připadali zábavní.  Jediné, co ji dovedlo zaujmout, byly výkony artistů. Ty obdivovala, protože sama chodila do gymnastiky a věděla, kolik dřiny jejich, lehce vypadající pohyby, vyžadují.

     Klaun u vchodu ji nasměroval na její místo. Bylo až úplně nahoře, v předposlední řadě. Posadila se a protože přišla dosti pozdě, vlastně hned, jak si sedla, zhasla světla a začalo představení. Ani nevěděla, kdo sedí vedle ní, nebo za ní. Představení probíhalo v obvyklém duchu, nic nového, co by ještě neznala. Pohodlně se opřela a čekala na své oblíbené artistické číslo. V tom ji něco přejelo po vlasech. Jako by ji  někdo lehounce pohladil.
Strnula.

"Doufám, že tu není nějaký hmyz," říkala si v duchu.

     Po nějaké době pocítila dotek na rameni. To už nebylo zlehka. Cítila zcela zřetelně, že ji někdo položil ruku na rameno. Vzbudilo to v ní pocit, jako by dostala elektrickou ránu. Vyčkávala co se bude dít dál.  Chvíli se nic nedělo, ale potom se dotek opakoval. Zase jí tělem, od hlavy až k patě, projelo šlehnutí.  Šílený pocit. Pěkný pocit. Dávno zapomenutý.

"Možná bych se měla ohlédnout," říkala si v duchu.

     Ale, neohlédla se. Chtěla, aby se ten pocit opakoval. Chtěla se cítit opět živá, cítit se ženou. Místo, aby se ohradila, zavřela oči a nechala tu neposednou ruku sjíždět pomalu až k jejím ňadrům. Jemným, krouživým pohybem ji onen neznámý hladil. Cítila mužskou vůni a také vůni jara, která se drala škvírami cirkusového stanu dovnitř.  Nehýbala se. Ani nemohla. Byla totálně ztrnulá, užívala si ten, již dávno zapomenutý pocit. Vůbec ji v tu chvíli nezajímalo, kdo to je. Jak vypadá. Bylo jí to jedno. Ten pocit znovuprocitnutí stál za to! Někdo ji hladí, někdo ji chce! Byla to prostě krása. Styděla se, ale nepohnula se, aby to kouzlo nezmizelo.
Když však neposedná ruka začala býti příliš drzá, jemně ji odtáhla. Nemohla se prostě tak strašně znemožnit. Musela tu hru ukončit.

     Za sebou slyšela vrznutí sedadla. Ten někdo se zřejmě dotkl zády opěradla. To ji probralo a vrátilo zpět do skutečnosti. Kdyby se teď rozsvítila světla, snad by se hanbou propadla. Čekala, co se bude dít dál. Ale, už se nic nestalo. Vůbec nevnímala, co se děje na scéně. Viděla, že artisté cvičí, ale jako by byli v mlze. Neměla z toho žádný požitek. Její vnímání bylo ochromeno tím, dalo by se bez nadsázky říci, erotickým zážitkem tak, že nebyla schopna momentálně cokoli jiného vnímat. Zaléval ji pocit studu. Co to provedla? Co udělá, až se rozsvítí a ona bude muset pohlédnout za sebe?

     Nastal konec představení. Světlo zazářilo. Ale ona zůstávala sedět i přesto, že do ní naráželi lidé, kteří se chtěli dostat ven. Nadávali. Neříkala nic, neohradila se proti ničemu a tak ji obcházeli a jen pokyvovali hlavami.

Říkali si asi,

" možná té paní není dobře, vypadá divně."

     Když všichni z její řady byli pryč, dodala si odvahy, zvedla se a otočila. Řada za ní zela prázdnotou. Oddechla si . Se sklopenou hlavou vyšla ven a bez rozhlížení rychle odcházela k trolejbusu. Naštěstí ji nikdo nenásledoval.

"Možná se mi to všechno jen zdálo," pomyslela si.

     Přijel trolejbus. Nastoupila. Když přišla domů, vůbec jí její byt nepřipadal prázdný. Její nitro stále naplňoval dojem z toho, co zažila.

"Snad ještě není na všechno pozdě," říkala si, když uléhala.

     Po dlouhé době se jí podařilo hluboce usnout.