Krkonošská romance

Předzpěv

Již na sto let je od chvíle,

kdy obul svoje pluhy.

Muž dobrých mravů, dobrý je.

I v létě cvičil s kruhy.

Když podzim předal otěže,

kol kraj zasypán sněhem,

své zdraví tužil na lyžích,

však ponejvíce během.

On měl vždy dobrou kondici,

a překonával hatě.

O Sněžce vždycky říkával:

– Já opět vlezu na Tě.

Ne že by v práci zahálel.

Tkal plátno ve dne v noci,

když faktorovi dílo nes'

rodině ku pomoci.

Vždy s každým byl on za dobře

i nasazoval kůži.

Tu krasojízdu předváděl

tu učil sjíždět v úži.

Zpěv I.

Ach, toho osudného dne,

teď rozhodnout se musí.

Poslední závod, odmítne?

– Jít k vítězství přec zkusí.

Žena ho drží s outěžkem.

Tu v rozporu je lapen,

však na závod se vypraví,

pokořit hory zmaten.

Zprv obloha jak azur bdí,

jen sem tam drobná skvrna.

Cíl vzdálený a nejasný, 

sic odkládá se vlna.

Náhle se počne churavět.

Tu začne dít, že sněží.

Zde v horách zima zrádná je,

lyžař v to nedbá, běží.

Běží a pranic neslyší.

Je sám v té bílé pusti.

Až na kost těla prokřehlý,

vzduch sněhem stále hustí.

Zpěv II.

To v druhé půli běžení

již každý padá znaven.

Jediný v horách činění

a smyslů téměř zbaven.

V tu dobu moci slyšet zas

jen kousek cesty Sněžných jam,

počne se vinout lidský hlas.

– Už bílé tmy to jistě mam.

– Já volám křičím z plných plic

a ukřičet se mohu, však

nemá smysl se v činně té

obracet znova. – Dál jen tak…

Teď, když už na krok nevidí

a síly téměř v koncích,

počne slyšeti z dálky jen,

co bijí srdce v zvoncích.

Již nesmí věřit mámení.

Zas vzchopiti se musí.

– Oh, drahé teplo domova,

ten vichr tolik dusí!

Zpěv III.

Však jaký náhle v radosti,

když spatří známou tváři.

– Tys přišel milý příteli.

Buď zdráv a jak se daří?

Bližnímu půjčil kabát svůj

a promluvil s ním slovo.

To nové síly dodá vám

jak Krista Ježíšovo.

Kus cesty ještě spolu jdou

v té hrůzné převichřici.

Jich náhle šiny rozejdou,

sám každý svou se pustí.

Zpěv IV.

Nikdy již nikdo nezjistí

co dál se s nimi dělo.

Václava Vrbaty se hlo

až na kost zmrzlé tělo.

To každý v horách vymluvil

za časů plných všivot,

dobrý lyžec Hanč Bohumil

Jak přišel o svůj život.

Oba tam napříč zhynuli

a bylo jim to milo,

neb přátelství je vázalo.

To vždy se vyplatilo.

Navštivte Zlaté Návrší.

Jich mohyla tam stojí.

Dříve než paměť vyprší,

co s místem tím je pojí.