Úvahy šedivého rána

I

Tisíce tváří plují po širokých řekách ulic, odnikud do nikam. Cíle se změnily v začátky a začátky v cíle. Neony hrají barevné písně, které se vlévají do znavených uší chodců, jimž pod nohama vržou poslední zbytky sněhu. Ten sníh již za pár minut pozře déšť, splynou v jedno a jako nerozlučný pár odtečou po lesklých chodnících do neznámých dálav. Až vysvitne slunce, vezme je zpět k sobě… Koloběh se začne znova.

II

Říká se o nich, že jsou poslové rána. Když slunce svýma zlatýma rukama zvedne závoj noci, krouží nám za okny. Někdy zpívají. Zpívají písně podivným zapomenutým jazykem, který obsahuje veškerou pravdu světa. Pokud nějaká ještě vůbec existuje. Poločas rozpadu. Pravda se rozpadá v lež. Poloviny pláčou nad svým nic a hledají, čím by je zaplnily. Říká se o nich, že mají na křídlech prach dosud neobjevených hvězd. A ten sypou na zem. Na koho dopadne, pozná nepoznané. Splní se mu sny. Ale i noční můry.

III

Není vedlejších cest. Není hlavních cest. Je jenom jedna cesta, a ta vede napříč sny, ale realitě se vyhýbá. Kdo chce vstoupit do reality, musí z té cesty sejít. Ale kam se může dostat? Padá listí. Podzim. Jeho ruce malují listy načerveno, nažluto a nakonec nahnědo. Všechny tyto barvy pak splynou v jednu podivnou hmotu, kterou pozře zem. Nikdy nekončící cyklus. Proto neopouštějme sny, tam barvy nikdy nevyblednou. Dokud se nedostaví noční můra.