Andělé mají zadek

Ten den jsem potkal anděla, ten den jsem zjistil že andělé mají zadek. Ne takový ten holý buclatý zadeček, který vídáte na obrazech v kostele, ani kopřivami sešlehanou zadnici našich husopasek, ale pěkně vyzývavou prdelku v bílé krajce.

  Stál jsem zkoprnělý, civěl na tu krásu nasedající na bicykl, který jsem chtěl původně prodat, ale teď bych ho tomu božskému stvoření i daroval.

  Objížděla Ratiborský rynek v záři májového slunce a vítr jí nadzvedával bílou sukni a odhaloval znovuobjevené tajemství ukryté v krajkoví.
 Ano v přesně tom krajkoví, které po večerech paličkovaly naše baby, a strýc Wolfi jej vozil do Breslaw, odtuď dál, až do Englandu či Belgie,
 kde nad ním bruselské baby uznale pokyvovaly hlavou, a prohlásily jej za druhé nejlepší na světě, hned po tom jejich.
  Strýc Wolfi toho šikovně využil, dovezl z Bruxelu madmaseile Yvette, která bydlela na Hilvetihoff(nyní Albertovec) u knížete Lichnowského.
 Ta učila naše ženy těm nejvybraněnějším bruselským vzorům, učila také dívky z okolí jazyku francouzskému, až do chvíle, než ji veterán Klaus Fleger naučil,
 jak z oblibou říkal: "kozímu držení". Od té doby, k radosti tante Isabell, žárlivé manželky strýce Wolfiho, objíždí s klausovou střelnicí štace a stará se o jejich děti

  Kozí držení: "Drž, meč!", se stalo po okolí legendou. Jako malí kluci, jsme každé přistižené milence odměnili dlouhým kozím "mééé",
 za které jsme byli mnohokráte, zvlášť, když jsme nebyli v běhu dost rychlí,odměněni výpraskem. 
Nutno dodat, že tehdy jsme opravdu nevěděli co to vlastně znamená, proto na to vzpomínám tak rád,samozřejmě neméně rád vzpomínám na opravdové držení.

  Dalším přínosem madmaseile Yvette, mimo toho, že na krajkách, dle jejích vzorů vydělávala celá vesnice, a hlavně strýc Wolfi, byly dva přenádherné bicykly
 značky Merkx, dívčí a pánský, které nám,dětem přivezla darem, a také ohromná plechová krabice bonbónů, ta krabice byla tak obrovská, že jsme ji,
 po jednom bonbónu denně, jedli se sestřičkami několik měsíců, a nakonec jsme se o prázdnou pixlu porvali.
 Naštěstí nás máma naučila přísloví o tom, že moudřejší ustoupí- a vždycky na tom prodělá, takže tu krabici si nakonec, v zájmu vyšší spravedlnosti vzala, 
a pekla do něj po mnoho let to nejvánočnější cukroví ve vesmíru.

  Právě výše zmíněné kola značky Merkx, jsem jel se svým nejlepším kamarádem Wilhelmem onu neděli do Ratibor prodat.
 Otec sice chtěl, abychom bicykly prodali v Deutch Krawarn, ale pomyšlení že by nějaký namyšlený kravarák jezdil na tom největším výkřiku módy,
 vrcholu belgické produkce, mě nenechávala klidným, již v písmu se píše, že pánbůh stvořil ryby, raky a "pohlupavé" kravaráky.
 Navíc mě Willi přesvědčil, že ve městě utržíme víc.
 
 Tak jsme se provinili hned proti několika Božím i světským zákonům, a jeli v neděli tržit na ratiborský rynek přímo před kostel.
 Otec, který nedávno, přišel kvůli stávce o práci, a hrozilo že přijde i o živnost, trval na ceně dvou set marek, akorát neřekl jestli za jedno nebo za obě,
 takže jsme celých dvacet kilometrů jízdy spekulovali o skutečné ceně za které je prodáme.

"Fotra nemůžu okrást." namítal jsem.

"Však neokradeš, jde o byznys." odvětil Willi.

"Cti otce svého a matku svou." kontroval jsem.

"Potěšíš otce, a zraníš matku- nebude mezi vámi velkých ni malých. A kdo vás bude živit, když to prodáš lacino? " písmo proti písmu, tvrdý argument.

"A co, když kvůli ceně neprodáme?" zeptal jsem se.

"Neprodáme? Zbláznil jsi se ruce nám utrhnou." řekl to s naprostým klidem, to mě nalomilo, navíc pokračoval: "Kdo bude finanzdirektor v naší fabrice?"

"Ty." V továrně která ještě není, máme dva ředitele, mě který navrhnu ty nejlepší kola, motorrowery a dá li Pán i auta, a Wilhelma kterého nikdo na světě,
 ani žádný systém, jak se později ukáže, neokrade.

"No vidíš, máme dva luxusní bicykly po dvě stě marek, zisk bych viděl tak dvacet procent a mzdy, kolik bereš za sobotu u Lichtensteina? zvedl obočí.

"Pět marek." odvětil jsem.

"Dobré, já za hospodu tři a to dělám celý den" viditelně ho to nakrklo: " Tak to máme osm marek, za nedělu je drauf, takže šestnáct, a jak jsi správně podotkl,
 jsme si rovni, takže dvacet, v sumě to je pět set dvacet marek."vychrlil to tak rychle, že jsem málem přestal šlapat do pedálů.

"Takže tatíkovi dám pět set marek, to je dobré." oddychl jsem si.

"Ne čtyři sta" pronesl klidně

"Jak čtyři sta? Já deset, ty deset zbytek fotr ne?" nechápal jsem.

"Liebe Herr Direktor, nechte otázky obchodu v mých rukou, tatík chtěl čtyři sta, ty dostane, my svůj plat taky,a zisk uložíme u žida na procenta na další tovar,
 chápeš?" nechápal jsem, ale jeho výklad mě uklidnil- neprohřeším se.

„Navíc nám, Herr Direktor, bude již příští rok patnáct, takže budeme moci podnikat společně s plnoletcem, napadá tě nějaký solventní? Otázal se 

„Olaf Olssen, je to sice dán, ale prachy má.“

 Na Ratiborský rynek jsme dorazili v čas, právě zvonil konec německé mše, předkostelí bylo obsazeno invalidy, prodavačkami květin, zeleniny,
 proutěného a dřevěného zboží, tedy žebrotou.
 Mezi nimi přísně procházel policajt, který dělal, že to nevidí.
 Občas posunul natěšené somráky dál od kostelních dveří, nebo naopak posunul opravdové případy blíže. Odměnou mu byly nadávky, 
nebo až příliš vroucí líbání rukou, byl to Pán.
 Wilhelm nás umístil, vědom si zákazu trhu v den sváteční, mírně za roh kostela na cestičku ke caféhauzu a cukrárně: "Prodáváme honoraci", smál se.

 Byl čas májových mší, nejkrásnějších mší křesťanského roku, holky jsou oblečené jako nevěsty, ostatní nosí ty nejlepší šaty, poznat honoraci, nelidský úděl.
 Zevloval jsem pozorujíc Williho, který s nataženým krkem vyhlížel klienta. V povzdálí jsem slyšel zvuk motoru, ale pozorování kamaráda mě odradilo od možnosti
 vidět automobil, stál tak přísně, a tipoval oběť, byl to lovec, predátor, byl ve svém živlu.
 Ani jsem si nevšiml malé holky osahávající dámské kolo, vlastně jsem ji zaregistroval až když se na ní Willi obořil po našemu.

"Eééééwa, ewunju, ten Hanys jest sprostyyy..." řvalo to pískle utíkajíc ke kostelu.

"Německy liebe Herr Direktor, německy." procedil jsem uštěpačně, uspokojen Williho vypadnutím z role.

"Eééééééwa..." křičela upalujíc pryč, a to si tu chuděra nechala na trávníku vedle kola svíčku ke svatému příjímání.
 „Takže se holka budeš muset vrátit“- miluji jízlivost.

 Křičící dítě na nás uvrhlo značnou pozornost, kterou Willi nemohl nevyužít- do nebes vynášel přednosti pánského bicyklu, houf lidí se formoval, a on přecházel
 plynule z němčiny do slezštiny i do polštiny, bylo-li potřeba, občas jsem jej uslyšel utrousit poznámku i v jidish, samozřejmě v tónině neurážející kupce,
 ale dostatečně odměřené jak mravy žádají.

A pak jsem ji spatřil. Vedla tu uplakanou holku a mířila ke mě. 

Za svůj život jsem několikrát potkal anděly, a dnes už mohu s klidným svědomím říci, že žádný z nich se nepodobal ženě,
 ale ona tehdy vlastně ještě nebyla ženou. 
Byla tím nejkrásnějším stvořením, které jsem doposud potkal.
 Přistoupila ke mě, byla v tom hrdost, bylo v tom povýšení, byla v tom síla. Za ruku vedla tu malou a řekla jen:

"Svíci!" a natáhla ruku.

 Svíce ležela na zemi, a já nebyl schopen říci, aby si ji zvedla. Podal jsem jí řidítka kola, sehnul se pro tu svíčku... 
A v tom mi ruply kalhoty po starším bráchovi- i Bůh je jízlivý. 
Zvuk trhajících se kalhot rozesmál okolí, i hrdopýška vyprskla, 
Willi obrátil oči v sloup, a já si uvědomil proč máma tak dbá na čisté prádlo- promiň mami. 

 V jedné ruce jsem svíral svíci, a druhou zjišťoval rozsah škod- byly maximální.
 Situace znemožňovala odít se v negližé, protože jsem ty prokleté trenýrky nosil již několik dní. 
Tak jsem tam stál v neřešitelné situaci, ze které mě vytrhla ta malinkatá uplakaná holčička slovy:

"Masz fajny rower Hanys".

"Neříká se Hanys,Majo". řeklo to andělské stvoření káravou němčinou, "pán má jméno..."

"Johan Ludwig." vyhrkl jsem

"Je to Johan, Majo.. " vyprskla znovu, "to je v překladu... Hanys".

"Mohu se svézt?" řekla jako by na omluvu.

"Jistě." řekl jem a pomohl jí nasednout. Při nasedání si přizvedla sukni a já zjistil, že:


Andělé mají zadek.