ZPÁTKY

ZPÁTKY

Chtěla bych se vrátit zpět.
Aby má největší opora prvního kroku, byl mámin prst.
Aby má největší starost, bylo jídlo a spánek.
Abych mohla jen tak z rozmaru plakat a někdo mě utěšil
Aby mě položili do postýlky, když jsem unavená.
Aby mě vzali na ruce, když už nemůžu dál.
Aby mně zase museli vysadit na židli, když bych se chtěla podívat z okna.
Abych zase nedosáhla na kliku u dveří.
Aby mě s úsměvem říkali jak jsem roztomilá a, aby mně pohladili, když pláču nad rozbitým kolenem.
Abych byla zvědavá na věci, které mě máma zakázala.
Abych nevěděla jak rychlý je čas a jen máma mi řekla kdy začíná pro mě tak důležitá věc, večerníček.
Abych se strachem čekala na čerta a usilovně přemýšlela jak moc jsem zlobila.
Abych s obrovsky šťastnýma očima nevěděla co sledovat první, jestli rozsvícený stromeček nebo pohádky při vůni vánočního cukroví.
S naivitou dítěte utíkala k mámě a ukazovala, co, že všechno ten Ježíšek donesl.
Usínat znovu s plnýma rukama dárků, protože nevím, které mám dát bokem.
Tak raději vezmu všechny sebou do postýlky.
Unavená, ale šťastná.
Vrátit tak aspoň na hodinu starosti.
Tak malé a však v ten moment pro mě ty největší na světě.
Máma mi zase utře slzy a tváří se jako by dokázala všechno vyřešit a já jí zase budu věřit a zase se k ní přitisknu a cítím její vůni bezpečí.
Chci být zase malé dítě, chci zpátky své dětství.