Jde o další krok

Je to příběh o cestě. O cestě, po níž jsem se vydal dobrovolně a šel jsem po ní šťastný a rád. Nesmetl mě z ní první vichr, co se studeně opřel po teplých slunných dnech. Neodradily mě kaluže, v nichž jsem si máčel boty, ani výmoly, kde jsem si mohl každou chvíli zlomit nohu - ale nezlomil. Ani to, že najednou jako by cesta končila, nikde ani náznak pěšiny, jen vysoká tráva plná klíšťat, ale i svěží ranní rosy, která dává naději. Vždy ale stačilo udělat pár kroků a cesta se opět vynořila, chvílemi velmi pěkná, lemovaná vysokými stromy a roubená nejrozmanitější flórou. Nikde ani prasklinka, prach, bahno či kaluž. Tento nádherný úsek však po chvíli končil. Přehnalo se několik bouří a na cestě zanechaly viditelné stopy. Přesto jsem z ní nechtěl sejít. Přišlo mi přirozené, že po ní kráčím. Viděl-li jsem, že je přes ni převalená kláda, zkoušel jsem ji odtáhnout. Čím však přibývalo klád, mně ubývalo sil. Od cesty jsem čekal jediné. Přijal jsem myšlenku, že mě nemusí dovést k nějakému konkrétnímu cíli, že mi stačí, když po ní půjdu - ale s tím, že nejsem jen tak nějakým pocestným, že po ní smím kráčet jen já, i když ne nikdy bosou nohou. Tak rád bych v ní zanechal otisky svých nohou, ale respektoval jsem, že by jí to bolelo, že je příliš zjizvená a nemá své rány zahojené. Našlapoval jsem zlehka, opatrně, jak jsem uměl a mohl. Docházelo mi, že bych mohl jít kteroukoli jinou cestou, když tahle je vlastně pro kohokoli. Něco mi ale říkalo, že sejít z ní pro ni může znamenat, že spoustu klád z ní nikdo neodvalí a v její moci není, je ze sebe nějak setřást. A že je pro mě opravdu jediná. Tak jsem šel, nekoukal nalevo napravo, nevšímal si křižovatek a rozcestníků, šel jsem, i když pode mnou vyhřezla propast a já šel jen po provizorním úzkém mostku - a to trpím závratěmi. Cesta mi mé kroky nijak neusnadňovala. Už už jsem byl rozhodnut, že se musím vydat jinudy, že jí je to stejně jedno, že už se po ní možná vydal jiný pocestný - a moje pouť ji už nezajímá. Jenom vydrala slabý vzdech a smutně mi popřála šťastnou cestu. Jinou než sebe. "Já jen, že vedle mě, jenom kousek, vede vodorovně pěšina, ze které bys mě měl na očích. Nezlobila bych se, kdybys šel po ní místo po mě. Aspoň bych tě měla blízko." Obořil jsem se na ni. "Nechci jít po pěšině, která mi může občas pomoci obejít tvé nepřístupné úseky, ale jen, abych zase došel k tobě - neříkám, že by se mi po ní šlo špatně, ale nikdy bych netoužil po ní jít naboso jako po tobě. Nikdy bych nebyl rozhodnutej jít po ní děj se co děj. To by nebyla dobrá cesta a šlépěje, co bych do ní udělal, by nenesly nic dobrého. Neříkej mi, prosím, kudy mám jít. Nechceš-li, abych šel dál tvým směrem, dobře. Odbočím hned na první křižovatce. Ale to není to, co chci." "Já jen, že říkala, jak přímo a rovně jdeš, že to musí být dobré mít takového poutníka..." Pak ztichla. Jen se němě klikatila a já vnímal každý její smutný ohyb. Vím jedno. Nepodělí-li se se mnou o vše, co ji bolí a zraňuje, nemohu se po ní dále ubírat. Nevěděl bych totiž, kam šlápnout, aby ji to nebolelo, co kde přeskočit, co kde obejít - a kdy se po ní vesele rozeběhnout. Chůze je o neustálém kontaktu. Když už ne jiném, alespoň duševním. Cesta si nemůže zmizet, kdykoli se jí zamane, a nechat mě tápat, a pak se vynořit a chtít vyprávět o každém krůčku. Ještě měsíc po ní půjdu, mlčky, budu rozjímat a počkám si na hlas, co mi řekne, co dál. Možná bude i pro tuhle cestu nejlepší, když se pak poohlédnu po jiné cestě a vydám se jinudy. Jakmile to udělám, mohou se naše trasy ještě zkřížit, už ale nebude v mé moci jít jejím směrem, vrátit se na ni, splývat s ní. Pak už bude udávat směr nová cesta a já se budu snažit, abych s ní a po ní někam doputoval. Nebude to lehké rozhodnutí, ale snad pomůže i mé cestě...