Autodafé

(2/1996)

Jsme osudem předurčeni stát tu vedle sebe na skále
Nějak ale nejde napsat vypsat bolest a smích
Nad všemi těmi umučenými těly

Když jsme se setkali poprvé blesklo to nenávistí
Na zadním schodišti mezi našema celama
Stejně jsme si tomu našli průchod
Sprchovali se spolu tajně když dozorci opilí spali
Sbírali hvězdy z kachliček na podlaze a ukrývali je do pěny
Dotýkali se dětskými doteky
Kradli minuty něhy staletím

Věky přešly a potkali jsme se dospělí
S nánosy špíny které jsme už nesměli smýt
Přesto jsme se znovu milovali nečistí krutí ale živí
A ty ses chtěla jen na chvíli vrátit do dětství
Proto jsme teď přikováni ke skále
A naše krásná těla pomalu hnijí
Ne že bych nevěřil na věčný život našich duší -
Ale co když jsou ještě hnusnější než naše těla
Mnoho jsme ubližovali a málo trpěli

Zavírám oči a jsem s tebou zas v klášteře
Tvůj smích letí přes mříže ven do parku
Kde jsme si nesměli hrát
Namalovalas mi okřídlený strom letící ke Slunci
A já tobě slona
Pak ti ho vzali a přimalovali mu víš co
Tys křičela že ho chceš i tak
A oni ho hodili do ohně
A já ti přísahal že je jednou zabiju
Ty ses už nikdy neuklidnila
Já se v tom namočil a ty ses stejně ke mě nevrátila
Až teď

Všechno musí být spáleno
Jen tvoje vůně tu navždy zůstane
Už cítím nebeské plameny
Vsadili jsme na jedinou kartu
Ty na mě a já na tebe
Tak už zemři
Miláčku