vrcholky zrcadel zdí

vrcholky hor utápí se v oblacích

šlehačka stéká po skle

chuť zmrzlé jahody rozplývá se na jazyku

s polknutím řítíš se temnou jeskyní až na dno

čeká tě vodní hladina s šumivou neznámou

na kolikátou se cítíš zítra předčasně či ráno

co nevšedního je dáno s rosou slov nevyřčených

s kapkou pomalu stékající po čerstvém nepopsaném listu

co vřítit se chce do nesněného neopakovatelného obrazu

dne v zrcadle náhod namátkových

urvaných ze střípků

víš a nevíš

co vlastně chceš doopravdy a co jen letmo

ve strunách chtění ladění je těžké

na oběžné dráze tisícero slov z pár za cípek zachycených

prosetých skrz mříže poznání vybíráš dlouho

touhami popoháněni i přiškrcování

plán lepšího dne mizí

v propasti

vydrápaných na sucho

drolící zdi

mrazí tě v nejedné kosti včerejšky

i zlomky zítřků co objevili se nechtíc

bojíš se snít

tak to je nás možná víc…