Úděsný třináctýho

   Bylo to jako zítra, kdy budu předvádět předvánoční výprojev o zkažených zemních výpalných kotlinách. Jel jsem po straně po malém náměstíčku posázeném drobnými, nicneříkající korýši, broukaje si při tom. Jak si tak čtu v průvodci o regulačních poplatcích, náhle si uvědomím, že jsem mrtvý. To mě nepřekvapovalo tolik jako fakt, že tuleni zrovna zpívali čínskou národní hymnu s jeleními popěvky. Předstíraje nezájem, zkoumal jsem je otevřenými dveřmi ze zatopeného sklepa ve čtvrtém patře. Byli celí diví, jak tuleni bývají. Po dvou hodinách neurčitého sledování jsem hopkaje přelezl plot a vzdálil se, abych tak na ně viděl lépěji. Vtom se na mě vrhl rozzuřený, nadržený a ochlupený křeček. Všichni tři mě začali hryzat do ucha. Nevydržel jsem slastnou bolest a při zvuku meluzíny v rytmu samby jsem sebou flákal o zem. Tento pohled musel vypadat docela normálně. Nikdo živý ani zelený se tomu nesmál, kromě jednoho patkovitého muže, který pociťoval bolest na lýtku poté, co jsem mu do něj hryzl. Poté už mě odváželi cirkusoví maniaci a začali do mě hustit Bibli rozhozeně po částech, s přestávkami, které obsahovaly psychologické poznatky i ztratky. V tom všem zmatku jsem zapomněl na své naleštěné auto melancholicky zaparkované na stropě.