V umývárně

Jen poezie! Prudce zazářily do rána oči (jako se blýská okno, když svítí a mrzne, jako když se z toho okna náhle valí chlad, jako když se proměníš v husí kůži), zasyčelo to, chvíli ticho a pak křik, klid a pak zas takové řvaní nedůstojné. Ach, ruka se jí bolestně zkroutila. Víla rudě přikázala. - Ne, to nakrčená vráska křičela za mě. A já jen tak lehce lehce falešně se usmívala. Jako že nic. Jsem průhledná jako voda. Nic složitého.

Pak se jeho oči rozpustily a náhle všechen vzduch sladce i panovačně naléhal. (Že prý ať se uvolním, ať se opřu o zeď a řeknu, co chci, ať to rameno olíznu, když mě to tak láká... ) Raději jsem nedýchala. Tolik jsem lhala! V duchu už dlaždičky studily do zad, horká krev se hrnula a hnala...