Tolik mě vše baví!

Běžela jsem na autobus. Na náledí mi ujížděly nohy, riskovala jsem.(Hoho, ty jsi ale uličnice – pouličnice!) Řidič byl okouzlující – mužsky řeznicky přitažlivý. Žádná bábovka. Když jsem lovila drobné z peněženky a jako poslední nastupující jsem zdržovala, pobaveně se usmál ze své otrávenosti („Nojo, ženská.“). Drze zdvihl obočí, až mi vypadla dvoukoruna na zem, musela jsem se sehnout, spadla mi šála, škubnutím jsem ji hodila za krk a pak teprve zaplatila. Aspoň jsem se mohla usmát svým stylem „vůbec nejsem normální“. Cestou jsem poslouchala děti, jak se radí o tom, co mají za úkol. Chlapec naproti stydlivě omotával kolem prstu nit z rukavice, abych neviděla, že se mu párá. Byly to hodné vesnické děti. Žádní pokémoni, jací se houfují v pražském metru. Kdyby dnešní den tvořila jen tahle desetiminutová cesta, stačilo by mi to.

Doma jsem spásla JZD oběd, vymetla popel, zatopila, vynesla koš a ten popel (v holinách a kožené bundě po dědovi jako kocour v botách přimrzle se brodím k popelnici v každé ruce kbelík, vypadám jako kretén a tolik mě to baví!