Místo, na které ráda vzpomínám

Z ničeho nic stojím před mohutnou kovanou a bohatě zdobenou secesní bránou, natáhnu se na mosaznou kliku a za strašlivého skřípání se konečně otevře. Nádhera, kterou jsem viděla za ní se skoro nedá popsat. Pestrobarevní motýli jako baletky balancující na špičce se lehce pohybovali na teplém jarním vánku, nevynechali žádný květ růže, ibišku nebo větvičku tamaryšku obalenou drobnými růžovými kvítky.

Obloha tu není blankytná, ale jakási narůžovělá. Když se stmívá dostává nebe nachovou barvu. Ptáci přes den pějí své nejlepší a nejkrásnější písně, navečer přeladí na a moll a zpívají krasné a ještě krásnější melodie než kdy jindy, ovšem jsou plné bolesti a zármutku z loučení se sluncem. Jen zurčící potůček s vodou průzračnou jako křišťál a nejsladší, kterou plaché laně v noci pijí nejraději, zpívá tu svoji "čas plyne jako voda..jako voda". Snad dohoní slunce za kopcem, snad mu vypoví, jak po něm všichni smutní, jak se červánky srdceryvně loučí a jak se všichni těší až zase přivítají slunce koncertem C dur a budou šťastní, že je opět den.

Převeliké stromy stojící na svém staletém místě hrdě nosí vztyčenou korunu. Všem vévodí čtyři vzrostlé lípy, které svým blahodárným stínem dodávají pocestným a poutníkům místo pro odpočinek a načerpání sil na další jejich cestu. I já jsem jedna z nich, odpočívám ve stínu lípy a říkám si, jak je tady krásně. Sluníčko ohřívá tělo poutníkovo a zpěv slavíka potěší duši i srdce. A hle, pod sousední lípou sedí starý pán. Je mu už asi hodně let, je bělovlasý a stejně stříbrné nitky má i na své vrásčité tváři. Sedí opřený o mohutný kmen statného stromu a svůj slaměný klobouk odložil vedle sebe do trávy, má zavřené oči - asi nad něčím přemýšlí. Že by nad svým životem nebo nad hrami, které napsali s Voskovcem a které měly tak ohromný úspěch? Celý život jsem toužila se seznámit s panem Werichem, ale bohužel nám čas nepřál. Alespoň teď jej můžu kradmo po očku pozorovat jak krásně přemýšlí, jak je zadumaný. Ráda sedávám pod touto lípou, setkávám se tu s lidmi které jsem za jejich života nepoznala. Mnoho básníků si ke mně přisedlo. Přečetla jsme si jejich nejlepší verše, které tak jemně a s citem pohladily mou malinkou, možná ještě trochu dětskou, dušičku.

Krajina je lehce kopcovitá. Nejbližší vrch se honosí prastarým dubem, pod kterým Žižka kdysi rozmlouval se svými lidmi o boji. Je z něj rozhled. Tady se museli dobře kout pikle proti nepřátelům. Husité s Žižkou v čele viděli kolem sebe, kam jen oko dohlédlo. Měli vždy přesný plán, z které strany nechat spustit smrtící vozy naplněné kamením, aby ubránili tuto krásnou krajinu plnou přírodních skvostů.

Teď už jen v mlžném oparu podvečera vidím matné obrysy čtyř lip. Možná pod jednou z nich stále sedí pan Werich a přemýšlí proč je svět jaký je a proč lidé o svých nejkrásnějších místech na této planetě často jen sní.