Ztracený ráj

Jak beze smyslů

broukám si melodii svou.

Ona je z mých snů

a míjí moji duši zlou,

co nechtěla žít,

jenom si užívat

a víc

do zářících

šatů se oblékat

a vstříc

temné prázdnotě,

co byla denně u mě host,

skončila na notě,

co zazpívala: “Tak už dost!

Prosím, dost.”

Snad je to jen sen,

snad jen počítačová hra.

Zatím ve hře jsem,

i když ztracený život mám.

Už nechci na scestí,

postavím k druhým lásky most,

ve frontě na štěstí

lidí je stále ještě dost

a v krámě málo zásob maj´,

vždyť z lásky pochází

štěstí i můj ztracený ráj.

Ztracený ráj.