Rodina věčných

Osud

Nevím jistě co mi ten den měl přinést. Od samého rána jsem se jen vztekala. Nemohla jsem najít stejné silonkové ponožky, jednu jsem měla tmavší a druhou světlejší. Pak jsem zjistila, že mi pes rozcupoval moje milované černé lodičky. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo to, že jsem mu k potěšení hodila i tu druhou. Snažila jsem se najít vhodný pár lodiček, pokud možno plných, aby nebyly vidět rozdíly v punčoškách a hodily se k mému kostýmku. S povzdechem sem na sebe zírala do zrdcadla. No co, lepší už to asi nebude.

Zavolala jsem si taxi a ještě notnou chvíli jsem čekala, než konečně přijede. Když přijel, tak jsem si v duchu mohla jen zanadávat. Kdo stojí těsně u silnice, když jsou všude kaluže? Samou zlostí jsem zaťala pěstě a vlezla si do taxíku. Lodičky mi vrzaly, z pečlivě udělaných kudrnatých vlasů odkapávala smradlavá, černá voda, cítila jsem, jak mi řasenka teče po tvářích.

„No ne, paničko, vy teda vypadáte,“uchechtl se na mě taxikář do zpětného zrdcátka a nastartoval, aby mě odvezl do práce.

Snažila jsem se pomocí zrcádka a kapesníčku setřít z tváří rozmazanou řasenku. V hrůze jsem na sebe zírala. To budu zase všem pro smích.

S námahou jsem vylezla z taxíku a vydala se do luxusní, vysoké budovy. Dnes jsem se sem vůbec nehodila.

„Madam, tady nemáte co dělat, běžte si laskavě zpátky na ulici,“upozornil mě jeden z ochranky a zastoupil mi cestu, když jsem chtěla nastoupit do výtahu.

„No dovolte?“opáčila jsem. „Co si to dovolujete?! Já tady pracuju! Buďte tak laskav a okamžitě mě pusťtě do výtahu, nebo se postarám o to, aby vás vyhodili!“soptila jsem.

„No jistě, jistě. Vy tady pracujete? V tom případě jsem já Svatá Anežka. No tak honem, jdeme, jdeme,“chytil mě za předloktí a táhl zpátky na ulici. Snažila jsem se bránit, ale proti hromotlukovy s sto kily jsem vážně nebyla nic platná.

„A už se nevracejte, madam, jestli nechcete mít problémy,“vystrčil mě ven a zavřel dveře.

Zírala jsem na velké, prosklené dveře a vzteky jsem zavrčela. To snad není možné.

Pomalu jsem se otočila na podpatku, abych se vydala zpátky domů, a v druhé chvíli jsem ležela na zemi. Zlomil se mi podpatek. Přišlo mi sobecké a lhostejné, jak mě lidé obcházeli, zírajíc na mě, jak se tam válím, s podpatkem zaseknutým mezi kachličkami. Nikdo se ani nenamáhal zeptat, jestli třeba něco nepotřebuju. V tuhle chvíli bych asi vážně raději umřela.

„Anno?“ozvalo se nademnou. Podívala jsem se nahoru a musela jsem si dát dlan nad oči, abych dokázala rozeznat obličej člověka, který se nademnou skláněl a dokonce znal mé jméno.

„Jamesi?“zašeptala jsem šokovaně. Ah, musel to být on!

„Proboha, proč se tu válíš na zemi? Co se ti stalo?“chytl mě za ruce a pomohl mi vstát.

„Ale to je.. dlouhý příběh,“uchechtla jsem se sama pro sebe. Urovnávala jsem si vlasy a šaty a pak se konečně podívala na něj. „A co tu děláš ty?“

„Mám tu novou práci, tady,“kývl směrem k budově, z které mě před chvíli vyhodili.

„Cože? Vážně? Pane jo, to je skvělé! Ja tady taky pracuju.. to je náhoda,“usmála jsem se.

„Pracuješ? Tak proč se válíš tady na zemi? V mokrých a špinavých šatech?“

„Víš co, je mi fakt zima, takže bych uvítala šálek horkého kafe. Skočíme si na něj a já ti všechno povím, ano?“

Samozřejmě souhlasil.

Po šálku horké kávy jsem se skočila domů převléct a nakonec s ním do práce. Řekl mi, že si nebyl vůbec jistý, jestli tu práci přijme, ale když mě viděl válet se na zemi před budovou, přišlo mu to, jako osud. Musím říct, že mě taky.